Potěmkinovská demokracie

21. 3. 2014 / Lubomír Brožek

Příznivci spikleneckých teorií zcela podceňují, či přehlížejí fakt, jak třaskavou směsí může být kombinace hlouposti, nekompetentnosti a chamtivosti.
Jacob van Blom

Ostře sledované, avšak mediálně značně zamlžené události na Ukrajině a (v neposlední řadě) krymské referendum tak podivuhodně sjednotily náš oligarchický mainstream a politickou reprezentaci, že jsou jako jedno tělo a jedna duše. Možná tělo a duše páně Švejkovy posluhovačky, která vchází do děje se slovy: Tak nám zabili Demokracii. A kterou, paní Müllerová? opáčí Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena opodeldokem. Tu naši, milostpane, tu naši, dí ta prostá duše v posluhovaččině těle, aniž by si lámala hlavu, co je to za demokracii "ta naše", a proč se někdy, stejně jako kdysi "Bůh zástupů", mění ve válečný pokřik.

Vycházejme z toho, že řečená paní Müllerová je pouhá posluhovačka a nezanáší se takovými hloupostmi, na které ostatně existuje celá řada většinou protichůdných teorií, z nichž mezi lidem jsou zdaleka nejoblíbenější teorie spiklenecké. Dají se snadno aplikovat na nejrůznější bizarní situace. Že u zrodu majdanské revoluce asistovali ti, kteří dnes nejvíce volají po sankcích za to, co revoluce fakticky zplodila, o tom, myslím, lze jen těžko pochybovat. Proč to však tito dnešní mravokárci udělali, je jeden z oříšků, které tak vábí k rozlousknutí a fascinují milovníky spikleneckých teorií. Jedna z posledních, kterou jsem zaznamenal, hovoří o strategickém omezení ruské energetické dominance v Evropě a přípravě na budoucí masívní distribuci amerického břidlicového plynu na uprázdněný evropský trh. Z této spiklenecké (?) teorie se pak odvíjejí další. A některé vypadají velmi reálně. Například ty, které se zabývají úvahami, kolik by taková operace stála a kdo ji fakticky zaplatí. To jsou však spiklenecké teorie více méně pochmurného rázu. Jsou ovšem i takové, které připomínají spíše cosi na způsob Commedie del arte.

Jednu takovou pěknou teorii jsem například slyšel nedávno. Podle ní to není tak, že si prezident republiky (prý zdatný šachista, uvažující několik tahů dopředu) na postu ministra zahraničí nepřál Lubomíra Zaorálka. Ale pravý opak je pravdou. Větší pifku měl totiž údajně na premiéra Sobotku, kterého svým hraným odporem přinutil přítele Zaorálka na zmíněný post prosadit a fakticky tak převzít odpovědnost za jeho budoucí výroky. Nevěřím na spiklenecké teorie. Nicméně faktem je, že pan ministr se o nějaké to slůvko nehrdlí a názory mnohých rozladěných voličů se nestresuje. Jednak je do voleb daleko, a pak - nálady voličů jsou těkavé jako Brownův pohyb pilových zrnek v kapalině, vypovídající s narůstajícím časem o entropii systému. V takovém neuspořádaném, ba chaotickém prostředí je festovní křeslo cosi jako kotva v bouři.

Ministerské křeslo pak má tu zvláštní moc, že stojí vždy na té jedině správné straně. To křeslo je zásadní. Buď s ním splynete, nebo budete vyměněni. A to bez prodlení. Protože jste nepochopil, co je demokratické a co není. Protože jste například neodsoudil tu drzost obyvatel Krymu (bájného cíle stále nových Argonautů putujících za zlatým rounem) rozhodnout o svém osudu prostým referendem, aniž by na podporu takového rozhodnutí bylo třeba vyhlašovat bezletové zóny a nasadit ostré bojové formace, včetně humanitárních bombardérů.

I když ani být na správné straně není tak zcela bez rizika. Na správné straně totiž panuje značná tlačenice. (Neboť správná strana bývá pro ty správné lidi většinou příjemně lukrativní.) Pokud se křesla pevně nedržíte, mohl by vám ho někdo (samozřejmě demokraticky, neboť na té správné straně) podtrhnout a sednout si tam místo vás. V takovém případě máte jen jednu jistotu: Nikdo vám nepomůže.

Už nebudete na scéně, oslněn těkavými reflektory úspěchu, hrdinský protagonista cizích dramatů a mediální hvězda na nebi vyvolených, ten který má na všechno odpověď, aniž by si musel klást složitou otázku "kdo jsem?", na niž si Jan Křtitel odpověděl tak prostě: Jsem hlas volající na poušti.

Na správné straně má ovšem každý hlas svou mediální ozvěnu, do pouště je zdánlivě daleko a úrodné jsou lány mainstreamu. Na správné straně je všechno správné. Správné volby, autentická demokracie, správná rozhodnutí, správné postoje. To vše hodnocené, zvažované a poměřované těmi správnými svobodnými médii v držení ještě svobodnějších, na nikom nezávislých oligarchů.

To jenom zlí jazykové drze tvrdí, že se jedná o pouhé kulisy postindustriální potěmkinovské polis. Kulisy v barvách aktuální ideologie, kdy je akceptovatelné neomezené použití síly v zájmu autentické (neboť naší) demokracie a svobodné referendum obyvatel Krymu...prostě nepřijatelné. Kulisy podpírané parciálními zájmy konkvistadorů moci a nenasytností korporací. Kulisy, za nimiž živá kultura lapá po dechu, rodiny žijí od výplaty k výplatě a prostí lidé počítají drobné na přežití. Oni jsou ten demos -- truchlivý vládce. Jaký div, že tenhle vládce počítá drobné, když tak štědře platí ty, které si zvolil, aby ho ovládali. A možná by je dokázal i strpět, kdyby tak příšerně nežvanili. Kdyby nebyli tak strašně pokrytečtí.

0
Vytisknout
7919

Diskuse

Obsah vydání | 25. 3. 2014