Lze si s představou o nepoužitelnosti jaderných zbraní beztrestně zahrávat?

23. 6. 2014 / Miloš Dokulil

Již minule jsme si připomněli některé náměty, které tvoří podhoubí této citlivé a určitě zároveň riskantní problematiky. Zkusme na to navázat.

Když skončila druhá světová válka v Evropě, bylo jasné, že zatím neskončila na Dálném Východě. V tom zvláštním mezidobí už ovšem začala konference vítězných Spojenců o poválečném uspořádání v Evropě, přičemž zrovna tehdy se měl SSSR dovědět, jakou novou a nepředstavitelně ničivou zbraní USA již disponují. Zrovna v těsně poválečné době pro Evropu zároveň pro tehdejší svět se vytvořilo pojetí o dvou "supervelmocech" (USA a SSSR), neboť Velká Británie již neměla po květnu 1945 imperiální lesk, jakým ještě disponovala z doby před rokem 1939; o Německu jako tehdy již poražené velmoci nemluvě. SSSR měl v těsně poválečné době vynikající fyziky; ale atomovou zbraní nedisponoval. Mohl nejen jaderný výzkum, ale přímo jeho praktickou aplikaci pro vojenskou techniku urychlit případnou úspěšnou špionáží. (Připomeňme aféru kolem manželů Rosenbergových!)

Jakmile měl SSSR vlastní jadernou zbraň, začaly (ne)vyhlášené závody v dalším jaderném výzkumu a v atomovém vyzbrojování mezi USA a SSSR. Vznikla "vodíková" zbraň a zbraň "neutronová" (ta teď druhá uvedená jako údajně "šetrnější", protože likviduje sice "živou sílu" nepřítele, ale přímo neničí materiální hodnoty).

Ovšem, již brzy po druhé světové válce SSSR rozehrál mocenskou hru o střední Evropu (připomínám pozemní izolaci západního Berlína a jeho nákladné a náročné zásobování leteckým mostem ze Západu po celý rok, než se situace uklidnila). Nelze nepřipomenout o půl druhé desítky let později budování tzv. berlínské zdi (v létě 1961). A jen o rok později zcela v jiném "koutě" světa najednou vyvstalý problém s raketovou základnou SSSR přímo na Kubě (tzv. "kubánská krize" z podzimu 1962), hrozící přímo jaderným střetem mezi USA a SSSR. Byla tu vyhlídka na vzájemné totální jaderné zničení, o okolním světě nemluvě. Tehdy v kritických dnech nakonec došlo k vzájemným "kompromisům" obou supervelmocí. SSSR byl nucen stáhnout své rakety z Kuby; a USA mj. (kromě koncesí v Turecku) slíbily, že Kubu vojensky nenapadnou (když předtím již jednou ozbrojený výsadek pod omezenou patronací USA přistál na Kubě, na "Pláži sviní", jak byla citována v českém tisku Playa de los cochinos).

Kubánská krize jako kdyby byla "modelovou" situací pro další výhledové řešení kritických sporů mezi atomovými mocnostmi. Jako kdyby zcela automaticky stačilo (a muselo stačit!), že tu je nepředstavitelně odstrašující prostředek k ochlazení válečně nažhavených hlav. V "kubánské" krizi stěží popsatelnou tíži zodpovědně se rozhodovat (a ve prospěch dalšího míru se rozhodnout) museli unést na jedné straně prezident USA John F. Kennedy a na straně druhé za SSSR Nikita S. Chruščov.

Snad k tomu přidejme pár otřesných čísel. Obě supervelmoci (USA i SSSR) atomově zbrojily dál. Vrcholu jaderné zbrojení dosáhlo roku 1986. Tehdy bylo již na světě kolem 70 000 jaderných hlavic! Po řadě pokusů snížit arzenály na základě vzájemných mezistátních ujednání teď jich je jen 17 300, čili jenom čtvrtina maximálního počtu; z toho operačně aktivních je "pouze" 4 200. Zauvozovkovaným "pouze" chci jenom rozpačitě naznačit, že i tento počet víc jak stonásobně přesahuje potřebné množství jaderných zbraní pro nedobrovolnou sebevraždu lidstva. (Hned si nedělejme starosti v jen rámcové úvaze s tím, jak se rodina jaderných mocností od doby po roce 1945 nesmírně rozrostla, a dokonce nejednou ve státech, u nichž není žádná záruka, že by v kritické situaci ničivých zbraní jejich vlády nepoužily!)

Pouhé snížení arzenálu atomových zbraní automaticky nic neřeší a okamžitě riziko uplatnění těchto zbraní nesnižuje. Již proto, že subjektů, které tyto strašné zbraně mají k dispozici, stále přibývá; čímž se riziko použití ničivých zbraní nemálo zvyšuje. Neexistuje totiž žádný -- a nadto spolehlivý -- "algoritmus" na chování politiků pro krizové situace. Takže jediné zcela spolehlivé řešení, které by lidstvo zbavilo aspoň této hrůzy, spočívá v nulovém počtu jakýchkoliv jaderných zbraní; nikoli v pouhém příslibu, že jich bude méně nebo že nebudou proti nikomu použity. Proč by potom byly vůbec ještě skladovány? (Raději se nad tím zamysleme ještě jednou, do třetice. Příště.)

0
Vytisknout
2977

Diskuse

Obsah vydání | 25. 6. 2014