Na Bělehrad!

19. 6. 2014 / Přemysl Janýr

Na Bělehrad! Na Moskvu! Psíci oddaní, stačí ukázat. Takhle štěkají pro každého pána. Jenže když je po všem, najednou jsou k noze vítězi.

Ne, není to o stoletém Švejkově výročí a následné tragedii. Je to o tragedii nové, právě rozehrané, ve které v roli českého fouska ochotně zaskakuje Evropa. V čele s Evropou Novou Donalda Rumsfelda, odchovanou v chlapáčtějším duchu, než v babských žvástech o míru.

Psíci jsou od toho, aby poslouchali, ne aby přemýšleli. Jinak by je mohlo napadnout, že si dosavadní události zrekapitulují, že se zamyslí kdy a jak se odehrály, jak se jim dalo předejít a z jakého důvodu se tak nestalo. Že je pro ně důležitější ne jestli štěkat na Putina nebo s Putinem, ale proč a co to pro ně znamená.

Na počátku je nepochybně Putinovo rozhodnutí z října 2010 pro šest let starý plán Nursultana Nazarbajeva vytvořit podle vzoru EU Eurasijskou hospodářskou unii států bývalé SSSR. Kam se připojí čtyřicetimilionová Ukrajina je ovšem velmi podstatné a obě strany ji začaly verbovat pro sebe, Putin finanční půjčkou 15 miliard

Pro Ukrajinu, historicky, kulturně i hospodářsky rozpolcenou mezi proevropský západ a proruský východ, by samozřejmě bylo ideální členství v obou společenstvích a být tak mezi nimi jakýmsi mostem. To by ovšem vyžadovalo složitá jednání na obou stranách. Jejich překážkou byl jak nátlak USA, tak ignorance EU a konečně pak ultimatum José Manuela Barroso z 25. února 2013, že Ukrajina nemůže být zároveň členem obou unií a že se musí rozhodnout pro jednu cestu. Nejpozději tímto okamžikem se řešení přijatelné pro obě části země rozplynulo a vývoj byl definitivně nasměrován ke konfrontaci.

V srpnu 2013 Putin oznámil proti Ukrajině ochranná opatření, pokud asociační dohodu s EU podepíše. Po týdnech vyjednávání prezident Janukovič 21. listopadu překvapivě oznámil, že její podpis odkládá na jaro 2014. Nikdo nemůže Ukrajinu svést z evropské cesty, pravil, ale v současné době není hospodářsky ve stavu dohody podepsat a nejprve musí vyřešit řadu otázek ohledně obchodu s Ruskem.

Následné protestní demonstrace na Majdanu Nezaležnosti vypukly nejspíš spontánně, avšak tříměsíční spontaneita je více, než pochybná -- normální smrtelník si tak dlouho demonstrovat dovolit nemůže. Za peníze jsou ovšem k mání i demonstrace proti korupci. Podle některých zdrojů vynaložily USA na ukrajinskou oranžovou revoluci o devět let dříve 65 miliónů dolarů a jejich angažmá na Majdanu bylo i tentokrát nepřehlédnutelné. Čtvrt roku stačí, aby se -- za vydatné americké podpory -- zkonsolidovaly nejrůznější extrémistické skupiny, další paramilitaristické bojůvky dovezly z Izraele, utvořily ozbrojené síly sebeobrany a převzaly nad dalšími událostmi kontrolu. Paralelní demonstrace na podporu Janukoviče v Kyjevě i na východě země západní média víceméně ignorovala či bagatelizovala.

Krize vyvrcholila 20. února, kdy neznámí ostřelovači postříleli na Majdanu k osmdesáti lidem, mezi nimi policisty. Předpoklad, že se jednalo o policejní ostřelovače zpochybnila nejprve estonská ministryně zahraničí Urmas Paet, poté několik amatérských videozáznamů a zejména pak bývalý velitel ukrajinské tajné služby Alexandr Jakimenko. Podle něho střelba vycházela z budovy, která byla pod kontrolou sil sebeobrany a velitele Majdanu Andrej Parubije, kterému připisuje úzké kontakty s tajnými službami USA a který měl zneškodnění ostřelovačů zabránit. Pozdější vyšetřování přechodné vlády je sice identifikovalo v ukrajinské policii, vadou na kráse ovšem je, že ho vedl právě Andrej Parubij. Že masakr srovnatelný s Tienanmen dodnes nevyšetřovala žádná nezávislá komise EU, OBSE nebo OSN je silnou indicií ve prospěch verze Jakimenkovy a rešerší F. Williama Engdahla.

Ještě večer sjednali ministři zahraničních věcí EU spolu s Janukovičem, zástupci opozičních seskupení a Ruska bez účasti USA dohodu, podle níž měly být do konce roku vypsány nové prezidentské volby, změněna ukrajinská ústava a jmenována přechodná vláda s účastí zástupců východních oblastí. Následující den podepsali Janukovič a zástupci demonstrantů dohodu o ukončení krize a Vrchní rada odhlasovala návrat k ústavě před rokem 2010.

Krize se ovšem neřídila dohodami s EU, ale naopak instrukcí Fuck the EU! (ser na EU!) asistentky Johna Kerryho pro Evropu Victorie Nuland, která si již příští ukrajinskou vládu Arsenije Jaceňuka zvolila předem. Síly sebeobrany odmítly sjednanou dohodu uznat, šestadvacetiletý Volodimir Parasiuk vyzval Janukoviče k opuštění Ukrajiny do 10 hodin příštího dne a 22. února oznámil velitel Majdanu Andrej Parubij, že se moci v Kyjevě chopily síly sebeobrany a převzaly kontrolu nad sídlem vlády, prezidentskou kanceláří a parlamentem. Ten poté jednomyslně a protiústavně zbavil prezidenta Janukoviče úřadu, jmenoval přechodnou vládu sestavenou MaCainem a Victorií Nuland s pravicovými extrémisty bez zástupců východních oblastí a zrušil zákon, který připouštěl používání menšinových jazyků včetně ruštiny. 24. února pak oznámil mluvčí Evropské komise, že EU sesazení Janukoviče i novou ukrajinskou vládu uznává.

Separatistické a iredentistické procesy, které vývoj vyvolal na východě Ukrajiny jeho iniciátoři museli nejen předpokládat, ale přímo zamýšlet. Jiné vysvětlení pro puč 22. února ani následné postoje a kroky přechodné vlády nenalezneme. Ilegalizace ruštiny nemohla mít jiný význam, než provokaci, stejně jako další systematické přilévání oleje do ohně deklaracemi o obraně územní (!) celistvosti, označování separatistů za teroristy, vysílání armády a nejrůznějších paramilitaristických bojůvek k jejich potlačení, obviňování Ruska z rozpoutání krize a přípravy války, ba dokonce rozkaz válečnému loďstvu na Krymu k použití zbraní. Jistěže ne bez konzultace s USA. Vláda nás vítá, ubezpečuje velvyslanec USA na Ukrajině Geoffrey R. Pyatt. Nejen vyslance a poradce, ale i americké politiky, dokonce šéfa CIA Johna Brennana.

Olej do ohně ovšem přilila i Moskva svým nemehelným postupem na Krymu. Ruští vojáci s odstraněnými identifikačními znaky, prezentující se jako krymská domobrana zablokovali ukrajinské vojenské posádky, aby nemohly zmařit referendum 16. března o samostatnosti Krymu. Nicméně nejsou známky, že by neproběhlo korektně -- výsledek ostatně všichni pozorovatelé předpokládali předem. Západní státy jej označují za nelegitimní, zatímco Moskva ho akceptovala a uznala Krym za samostatný stát. Nová krymská vláda vzápětí požádala o přijetí do Ruské federace, čemuž Moskva hned 19. března vyhověla. Výsledek je ovšem sporný. Jednak překotně vyhlášené referendum i překotné přijetí nově vyhlášeného státu neodpovídají standardům a jednak zde kolidují dva mezinárodně právní principy, suverenita států a neměnnost hranic versus právo národů na sebeurčení.

Postup Moskvy byl nemehelný z více důvodů. Především se počátečním popíráním a později přiznáním identity ruských vojáků připravila o důvěryhodnost. Kdyby od počátku otevřeně vystupovali jako ruští vojáci s jasně deklarovaným zadáním zabránit narušení referenda, byl by sice pokřik podobný a výsledek stejný, ale postavení Ruska by bylo pevnější a přijetí protiruských sankcí problematičtější. Takto svým pokrytectvím přispěla k následnému obviňování z anexe a ze záměrů anektovat další ukrajinská území. Tak si to konečně vyložili i separatisté v dalších východních oblastech.

Ve zcela nepřehledné situaci se tu ve vyhrocenější podobě opakují události z Majdanu. Pučem v Kyjevě i demonstrativně nepřátelskými postoji zde nová kyjevská vláda ztratila legitimitu i kontrolu. Vakuum zaplňují paramilitaristické i čistě kriminální bojůvky organizované separatisty, oligarchy, revoltující části armády a bezpečnostního aparátu, vojenské jednotky vysílané do války proti terorismu kyjevskou vládou a podle některých zdrojů také 400 žoldnéřů soukromé americké armády Blackwater (nyní Academi), proslulé masakry civilního obyvatelstva v Iráku. V západní propagandě se má za jisté, že se účastní také ruské jednotky, avšak přes veškerou snahu se pro to žádný důkaz nenalezl. Že separatisty Rusko podporuje výzbrojí je ovšem pravděpodobné, ať již přímo anebo přes černý trh.

Očekávání, že se po volbě nového prezidenta situace uklidní se nenaplnilo. Petro Porošenko dodal kyjevské vládě nálepku jakési legitimity i styčný bod pro případná jednání s Moskvou, nicméně vůči východním částem země nadále sleduje linii boje proti teroristům, která nezadržitelně vede k další eskalaci s cílem vyprovokovat Rusko k vojenskému zásahu.

Vedle všech indicií si ovšem také lze položit otázku qui bono? Propagandistika v západních médiích podsouvá Putinovi expanzionistické a imperiální záměry anexe východní části Ukrajiny či rovnou znovuobnovení SSSR. To by sice klidně mohlo jeho ambicím odpovídat, nicméně je to vysoce inteligentní, orientovaný politik a nepochybně dokáže rozlišit mezi sny a realitou. Jakkoli by se mu snad mohl zamlouvat, záměr anexe východu Ukrajiny lze hned ze tří důvodů vyloučit.

Především, není to Krym. Přes značnou podporu separatistů se zde střetává ruská i ukrajinská identita a neexistuje mezi nimi žádná jasná hranice. Násilnou anexí by si Rusko opatřilo leda nové Čečensko. K tomu takové, kde by v boji proti islámským teroristům nemělo tichou podporu Západu, ale naopak by bylo vystaveno vážným hospodářským a politickým sankcím a ztrátě prestiže, které by případný zisk mnohonásobně převážily. A konečně, EU je s odstupem největším obchodním partnerem Ruska a vývoz plynu přes Ukrajinu tvoří podstatnou část jeho příjmů. Bez ohledu na případné sankce se dá přepokládat, že v případě větších nepokojů či vojenské konfrontace se plynovody stanou cílem útoků s dramatickými důsledky pro ruské hospodářství. Sečteno, logickým cílem Ruska může být jedině deeskalace.

Ovšem jen za předpokladu, že je realistická. Je-li druhá strana naopak rozhodnuta situaci dál vyhrocovat a přivodit Rusku všechny negativní důsledky za všech okolností, lze dříve či později očekávat přeorientování na otevřenou konfrontaci nad rámec více či méně diskrétní podpory separatistů. Nedávný útok na plynovod, pro který ztěží nalezneme nějakou motivaci u Putina, separatistů, oligarchů ani kyjevské vlády, nejspíš směřoval právě tímto směrem a v dohlednu lze očekávat další.

Objektivně vzato se hospodářské i politické zájmy EU kryjí se zájmy Ruska. Také pro ni je Rusko po USA a Číně třetím nejdůležitějším obchodním partnerem, evropské firmy zde mají rozsáhlé investice a za ruský plyn nemá EU přinejmenším střednědobě náhradu. Nemluvě o sebeidentifikaci EU jako mírový projekt, válka na jejích hranicích žádnému jejímu zájmu zcela jistě neodpovídá. Také ambice východního rozšiřování ztratily po zkušenostech s novými postkomunistickými členy a následným rozmělněním původního projektu na přitažlivosti. Navíc by zkorumpovaná a zbankrotovaná Ukrajina představovala zátěž nad únosnou míru. Z dlouhodobé perspektivy ovšem tvoří její příklon k Evropské či Eurasijské Unii docela podstatný rozdíl. I bez ohledu na hospodářské důsledky ovšem představuje konfrontační řešení nejhorší z možných variant. Naopak by dohoda s Ruskem o zvláštním statutu Ukrajiny asociované s oběma uniemi mohla být pro všechny tři strany politickým i hospodářským přínosem a řešením současné krize.

Reálně ovšem jedná EU způsobem, pro který jakékoli racionální vysvětlení chybí. Počínaje Steinmaierovým vyhověním americkému nátlaku na urychlenou asociační dohodu bez vyžadovaných předpokladů na jaře 2012, Barosovým ultimatem v únoru 2013, jednostrannou podporou majdanského hnutí od listopadu 2013, uznáním pučistické vlády 24. února, dosazené USA a torpedující dohody, které EU sama tři dny předtím zprostředkovala, demonstrativní nezájem vyšetřit střelbu na Majdanu, podpora agresivně konfrontačního kursu nové vlády proti separatistům a Rusku včetně souhlasu s hospodářskými sankcemi, postihujícími ve stejné míře Rusko i EU, až po jednostranné připisování zodpovědnost Rusku a kladení ultimativních nereálných požadavků -- to vše napomohlo krizi vyvolat a eskalovat ve zcela flagrantním rozporu s evropskými zájmy. Objasnění mechanismů, které k takovému jednání vedou je pro budoucnost EU přinejmenším stejně naléhavé, jako řešení finančních krizí.

Hovořit o zájmech Ukrajiny je v tomto okamžiku poněkud zavádějící -- které Ukrajiny? Zájem jednotného státu se samozřejmě kryje se zájmy EU i Ruska: v první řadě deeskalace a konec občanské války. Má-li přese všechno zůstat zachována, nabízí se model Bosny -- formální jednota při rozsáhlé autonomii jednotlivých částí, existenčně odkázaná na masivní finanční podporu zvenčí. Takhle lze sice stát zmítaný občanskou válkou pacifikovat, ale ne vyřešit jeho problémy. Nedávné demonstrace v Bosně však dávají naději, že se snad občané po nějaké době začnou opět zajímat více o věci společné, než o věci rozdělující. A Ukrajina má hospodářský i lidský potenciál, který by, kdyby nebyl dušen korupcí a zahraničními intervencemi, stačil k docela přiměřenému hospodářskému rozvoji i bez dodatečné stimulace mostem mezi EU a EaU.

Přinejmenším stejně pravděpodobným se ovšem jeví její rozpad. A nepředstavujme si ho jako rozpad Československa -- neexistuje zde žádná jasná dělící hranice mezi prorusky a proukrajinsky se identifikujícím obyvatelstvem. Rozpad Ukrajiny a vymezení nových hranic jsou ztěží představitelné jinak, než jako výsledek dlouhé občanské války a etnických čistek, v jejichž průběhu se nové hranice teprve musí vybojovat.

Řešení v intencích současné kyjevské vlády spočívá ve zlomení odporu separatistů a obnovení kontroly nad celým územím vojenskou silou. Není realistické nejméně ze dvou důvodů. Jednak nejsou separatisté žádná izolovaná sektářská bojůvka, ale viditelný projev postojů značné části obyvatelstva. Dobytí se nemůže obejít bez rozsáhlých civilních ztrát a nic neřeší. Partizánský odboj má na východě Ukrajiny podobnou tradici, jako v Afgánistánu, takže výsledkem může být jen vleklá válka proti vlastnímu obyvatelstvu. A za druhé, Rusko nemůže nečinně přihlížet ani masakrům proruského obyvatelstva, ani násilnému převzetí kontroly americkou loutkovou vládou. V nějakém okamžiku přestanou dodávky výzbroje separatistům stačit a Rusko se bude cítit donuceno k vojenskému zásahu. Což je dost možná cílem.

A konečně jsou nejaktivnějším aktérem krize USA. Žádný bezprostřední zájem na ukrajinském vývoji či co zde vlastně pohledávají nelze rozpoznat. Asi nejplausibilnější vysvětlení poskytuje německý politik Willi Wimmer: dlouhodobou snahu nepřipustit kooperaci mezi EU, Ruskem a Čínou, rozmělnění EU, rozšíření sféry amerického vlivu proti Rusku a jeho postupné zatlačování. K tomu přistupuje i zájem nový: s rapidním rozvojem těžby břidličného plynu se USA stávají z energetického importéra energetickým exportérem, který se ovšem nejprve bude muset na trhu proti konkurentům Austrálii a Kataru prosadit. Nahradit Rusko jako hlavního evropského dodavatele by vedle převzetí obrovského trhu vyhovovalo i geopolitickým zájmům narušit evropsko-ruské vztahy, upevnit závislost EU na USA a Rusko hospodářsky poškodit.

Američané sami přitom nic neriskují. Hospodářské náklady i důsledky ponese Evropa s Ruskem a vojensky se angažovat nechtějí a ani nemusí. Novou strategii boje proti Rusku narýsoval hned v březnu George Friedman: na bitevních polích (battlegrounds) Ukrajiny a Moldávie ho vybojuje aliance Visegrádských bitevních jednotek (Visegrad battlegroups) pod vedením Polska, Rumunska a Arménie. George Friedman není žádný nezodpovědný pisálek a válečný štváč, ale vlivný bývalý analytik CIA, který si založil vlastní privátní CIA pod názvem Statfor. Její analýzy a doporučení mají ve zprivatizované americké zahraniční politice váhu a jsou zcela v souladu s nedávným rozhodnutím Baracka Obamy neangažovat se v zahraničních záležitostech vojensky, ale jen diplomaticky.

Na celém vývoji jsou fascinující zejména tři okolnosti. Dokud se jednalo o Salvador, Nikaragui, Chile, Libyi, Grenadu, Panamu, Jugoslávii, Irák, Afganistan, Irán, oranžové revoluce, Gruzii, zařazoval si člověk informace o americké režii někam mezi sice pravděpodobné, nicméně pořád ještě odtažité spiklenecké teorie. Nyní má celý jejich masterplán řízené destabilizace, hysterie osočování protivníka, utvoření mezinárodních aliancí, uvalení sankcí a kladení nesplnitelných ultimát, eskalace s cílem vyprovokovat reakci až po konečnou vojenskou konfrontaci jako na dlani hned v bezprostředním sousedství. Role České republiky v něm tentokrát nezávisí na nějaké libovůli zda vyslat vojenskou nemocnici či chemický prapor, ale je předem pevně stanovena. Jako součást Rumsfeldovy Nové Evropy, považující současné USA dosud za ochránce demokracie a lidských práv ze sedmdesátých a osmdesátých let, je její místo na bitevních pláních Ukrajiny a Moldavie po boku jednotek Visegrádské aliance. Omyl sedmdesáti let evropského míru je třeba napravit.

Druhou fascinující okolností je jednání EU i národních vlád. Pozadí a souvislosti, které mohou uniknout pozornosti občanů i povrchních novinářů nemohou uniknout ministerstvům zahraničí a zpravodajským službám. Všechny vlády musí vědět, že ukrajinská krize probíhá v režii USA a směřuje k vojenské konfrontaci. Jestliže se přesto staví na americkou stranu, nejedná se o nevědomost a omyl, ale o vědomé politické rozhodnutí. Je to poučná lekce z praktické demokracie, jakou jsme již zažili třeba v případě amerického útoku na Irák, radaru v Brdech či přípravě útoku na Irán. Na rozdíl od školství, zdravotnictví či daní se zahraniční politika odehrává v utajení před veřejností. Občané do ní nemají co mluvit. Mají se jen bez námitek stát terčem hněvu jejích obětí a následnou válku proti terorismu podpořit zřeknutím se demokracie a občanských práv. Že podpora ukrajinského dobrodružství v Evropě rychle eroduje a že samotné USA jsou nyní zaskočeny vývojem v Iráku, takže je možná ani nedotáhnou, na podstatě problému nic nemění.

A konečně třetí fascinující okolností je v úvodu zmíněná ochota štěkat na koho pán ukáže. Nejen české občanské společnosti, u které to patří k tradici, ale i značné části té evropské. Jakoby se zkušenosti ze štěkotu proti Bělehradu, Židům, Cikánům, imperialistům, komunistům beze stopy vytratily. S tím ovšem nic nenadělám. Sledovat a kontrolovat vznik a průběh svého adrenalinového opojení si musí každý sám u sebe. Nejen v zájmu nějakých abstraktních morálních principů, ale dost často i vlastního fyzického přežití.

0
Vytisknout
7153

Diskuse

Obsah vydání | 20. 6. 2014