USA a Írán: na rozmezí pravdy a lži

7. 11. 2012 / Jiří Kalát

V úterý vyšly na českých zpravodajských portálech dva texty. První se týkal nových robotických člunů americké armády a nesl název: "Pentagon testuje robočluny, vytvoří štít před íránskými kamikadze". Druhý se naopak zabýval vývojem iránských bezpilotních letounů: "Írán se chlubí novým bezpilotním letounem, odborníci o jeho existenci pochybují".

Nejenom titulky, které volenými slovy a jejich konotacemi, ukazují ke které straně se autoři textů přiklánějí, ale hlavně vlastní přístup k práci s texty v agenturách ukazuje, že v zahraniční žurnalistice je něco nemocného. Zatímco informace o americkém vývoji na poli moderního válečnictví jsou přijaty s bezmeznou důvěrou a mnohdy i s potleskem, íránský úspěch je shazován dehonestováním tamních vědců a jejich práce. Tento stav není práce žádného cenzora či muže vytvářející státní propagandu, ale již v prvopočátku je způsoben samotnými novináři, pracujícími v médiích.

Ti pak používají dvojího přístupu k zpracování informací z jednotlivých států. Postup při psaní textu o Íránu je následující. Íránští vědci ohlásí úspěch. Nikdo jim nevěří. Zavolají se odborníci, kteří vytvoří myšlenku, ze které tak nějak vyplývá, že je nemožné, aby Íránci mohli být na takové technické úrovni a něco podobného vyrobit (však překvapivě v oblasti vojenského jaderného programu jsou podle některých expertů technicky vybaveni dostatečně, přestože tajné služby mnoha států mluví jinak) a napíše se text, který mluví o lžích íránského režimu. Postup při psaní o USA je opačný. Američtí vědci ohlásí úspěch. Všichni jim věří. Oslavný text už se píše.

Dobrá, přiznávám se, možná to trochu z jednodušuji, ale k pochopení myšlenky to snad stačí. Proč se nikdo z novinářů neptá, jak je možné, že se USA zrovna nyní podařilo dokončit vývoj robotické lodě? Zkouší to od druhé světové války, ale zrovna nyní to jde? Zrovna ve chvíli, kdy je izraelský útok na Irán na pomyslné hraně a Írán hrozí uzavřením Hormuzké úžiny, místa, kterého se americké námořnictvo nejvíce děsí, a kde je podle nedávného cvičení mohou i nejvíce ohrozit malé rychlé čluny íránského námořnictva. Že zrovna nyní, když se chrastí zbraněmi na všech frontách a vojáci již skoro skákají do válečných zákopů, Američané pustí do světa informaci, ve které testují výzbroj, která je schopná íránskou hrozbu odstranit? Proč se nikdo neptal, jestli to není jenom dílo propagandy a dané lodičky nejsou prozatím pouze na stolech vývojářů, nebo ve stádiu testování bez prozatímní možnosti využití?

Tedy kdo vlastně lže? V takto vysoké politice lžou prakticky všichni, nebo si minimálně upravují pravdu tak, jak potřebují a nebo vyhovuje jejich taktice či strategii pro příští tah. Toto není nic nového. Pro nás jako svobodný svět, pokud se tedy takto máme vnímat, je důležité si ověřovat každou informaci a nenechat si lhát od těch "hodných" ani od těch "zlých" chlapců.

Bránit se lži a ověřovat si informace mi přišlo jako základ žurnalistické profese. Zřejmě jsem se spletl, jelikož mě reakce jednoho kolegy novináře udivila. "Věřím Američanům, protože u nich je pravděpodobnější, že budou mluvit pravdu. Íránci lžou neustále," napsal mi během naší debaty. Poté diskuse pokračovala a tento kolega se mě snažil přesvědčit, jak zlý a špatný je ten režim v Teheránu, jak je nesvobodný a jak zlotřilí jsou jeho představitelé. On má sice jistě z větší části pravdu, ale co to říká o pravdomluvnosti Američanů? Vůbec nic, protože to spolu nesouvisí. Bohužel část společnosti to takto chápe a bohužel to i tak interpretuje. Pro ně je jedna strana ta "hodná", tak nelže. Ta druhá je "zlá" a lže prakticky pořád. Jako by tyto dvě otázky spolu souvisely, jako by to byly dvě spojené nádoby, kde platí, že když jedna strana lže, druhá musí mluvit pravdu a naopak. Jako by svět byl takto černobílý a jednoduchý.

Přestože Američané pravdu překrucují (na což je možné nalézt mnoho odkazů), jejich slova se berou v široké veřejnosti jako více méně pravdivá. Je by někdo musel je obvinit ze lži a tu jim poté dokázat, aby mohli být označeni za lháře. Írán, přestože málokdo je schopný uvést alespoň jeden zásadní případ, kdy je možné mu dokázat lež (můj kolega, který věří Americe, a tvrdí, že Írán stále lže, neznal ani jediný), je naopak prakticky vždy označen za lháře a je to on, kdo se musí ospravedlňovat a dokazovat svoji pravdu. Zvrácená presumpce viny, používaná k útlaku státu, jenž neskáče tak, jak pískáme, je bohužel prováděná těmi, kteří by právo a svobodu měli naopak chránit. Jak řekl jeden můj známí kolega: "Lžou tu všichni, jde jen o to, kde, jak a proč."