Kalouskova bohorovnost plyne z nekritické podpory médií

10. 11. 2012

čas čtení 3 minuty

Vážený pane Čulíku,nedá mi abych nedoplnil Vaši úvahu v článku Kalousek: Osmdesát procent národa "jsou bolševici", píše Pavel Krajtl.

Bohorovnost, se kterou Kalousek zcela obrací významy pojmů a vlastní bolševické manýry stojedničkové většiny v parlamentě dokáže obrátit v revoltu odpovědných zákonodárců jednajících nepopulisticky proti vůli - avšak pro blaho nezodpovědného lidu, neznalého tajeného zákulisí politiky tak, jako to dovedou nejlepší intrikáni dnešní politiky. Kalouskovo sebevědomí plyne zcela přirozeně z pocitu, který čiší z každého pořadu veřejnoprávních médií který má co říci k politice. Tím "pocitem má především na mysli "rámování". Každý obraz skutečnosti lze chápat a podávat v určitém světle, úhlu pohledu, atd.

Kalousek se musí cítit jako ryba ve vodě, když ve veřejnoprávních médiích nikdo nepolemizuje s jeho nepřesným výkladem slov "bolševik, bolševizmus" a jako základní výchozí rám pozice moderátorů a redaktorů stanovuje pojmy pokřivené ve významu k obrazu Kalouskově.

Dovolím si nastínit některé axiomy které tvoří rám do kterého se stylizuje většina novinářů kteří nechtějí přijít o místo. (Zda to dělají vědomě či nevědomě, pod nátlakem či s nadšením, nechť posoudí každý sám.)

Bolševismus může být jen levicový.

Demokracie je pouze západního střihu a její podmínkou je kapitalismus.

Co církev činí, dobře činí. Jakoby sám bůh činil.

Hlas lidu není hlas boží, ale hlas lůzy.

Jedině hlas ekonoma věhlasného jména je správný a splňuje míru odbornosti v "dialogu" bez oponenta.

Jde o premisy s nimiž je v živém vysílání zacházeno s naprostou samozřejmostí. Zdání přirozenosti jim dodává na důrazu. Tento ležérně servírovaný "duch strany vlády" vytéká z médií a zaplavuje veřejné mínění v podvědomí diváka, posluchače. Zpětná vazba je cenzurována, slova jsou redukována na formální pojmy jimiž lze goebelsovským opakováním měnit a vtiskávat neustále nové významy podle potřeby propagandy. (aktuálně např. "rebelové")

Nevím zda je v silách nějakého odborníka aby dokázal uchopit a pojmenovat tento nikoli skrytý, ale těžko uchopitelný fenomén připomínající autocenzuru z dřívějších časů, neboť ve výsledném obrazu dnešních médií kdy dřívější škrobenost a strohost vystřídala emotivita, si nelze nepovšimnout nadšení či zklamání redaktorů přesně podle hesla "koho chleba jíš".

Za situace, kdy stačí 20 vteřin pořadu a divák má jasno, na čí straně redaktor stojí a zda je jeho postoj např. vůči hostu kladný či záporný, nelze hovořit o nezávislosti a vyváženosti veřejnoprávních médií jinak než v čistě formální rovině.

Když uvažuji nad způsoby jak uchopit tento jev do sítí jakéstakés exaktnosti, přinejmenším statistické, napadá mě soutěž "skokan měsíce".

O titul "mistr ve skákání do řeči" by byla tlačenice jak z rozhlasu tak z televize.

S nadějí se obracím na Vás s dotazem, zda existuje způsob jenž by aspekty mnou výše naznačené dokázal definovat a uchopit, aby s nimi bylo možno pracovat především v souvislosti s funkcí mediálních rad, ale také směrem k široké veřejnosti kterou je třeba v tomto směru zainteresovat a osvítit.

0
Vytisknout
8701

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2012