Mnichovanství elit, nikoliv lidová blanická legenda, je hlavním problémem české politiky

11. 11. 2012 / Karel Dolejší

Římané, máme-li věřit líčení historika Tita Livia, netrestali své velitele za porážky, ale pouze za nedostatek odvahy. Vycházeli přitom z předpokladu, že pokud by byla mysl předem zaujata obavou z možného neúspěchu, nikdy by nezískala smělost a rozlet potřebné ke skutečně velkým věcem. Vezměte tento (zajisté účelově zjednodušený, ale to teď tolik nevadí) psychologický portrét příslušníka římské nobility - a máte téměř přesný obrázek toho, čím české elity v moderní době prakticky nikdy nebyly.

Hlavním českým politickým problémem není klanění se svatému Václavu, jenž se nechal boleslavně zapíchnout, ani eskapistická víra lidu v legendu o spících rytířích v hoře Blaník. Psychologický portrét českého národa, jak jej obsahují třeba dokumenty zpracované hitlerovským Nemeckem v rámci tzv. Fall Grün, je zatížen notnými předsudky, které měl "panský" národ vůči národu, jenž musel dlouho hrát roli slouhů, avšak jeden typ předsudečné zátěže rozhodně nenese - totiž tu, kterou intelektuální představitelé českých elit tak často ve zpětném pohledu zakrývají zrádcování těch, kdo národ měli vést, ale namísto toho se zbaběle a vyčůraně věnovali mnichovanství, načež z nelibých konečných důsledků svého chování obvinili poddané a podřízené.

Hlavním českým problémem je mnichovanství elit. Protože nakonec tolik nesejde na tom, že někoho zradí kdosi druhý - to se prostě v historii stává a stávat nepřestane - ovšem zatraceně záleží na tom, když dotyčný zrazuje sám sebe. Moderní české elity vždy tak či onak hrály roli pouhých místodržících "vyšších sil", avšak v pokojných dobách tento fakt důsledně zalhávaly i samy sobě a lhaly si do kapsy o svém historickém poslání údajně nezávislém na zřizovatelích. Začal to už Masaryk, který se vydával nikoliv za místodržícího historicky do značné míry náhodných vítězů I. světové války (neboť kdyby nebylo intervence USA, mohly v onom nesmyslném masakru docela dobře zvítězit centrální mocnosti), kterým fakticky byl, alebrž za funkcionáře smyslu světových dějin směřujících prý nutně "od theokracie k demokracii". Masaryk sám ovšem mnichovanstvím netrpěl. Ale po něm jím trpěli a trpí prakticky všichni "vůdcové" moderního českého národa. Jakmile krutá dějinná zkouška zničila pohodlný sebeklam místodržícího, že je něčím jiným než jen místodržícím, politická elita se nedokázala nepřibarvené skutečnosti postavit čelem, zabalila to a sama zradila vlastní věc. S určitým zpožděním pak intelektuální představitelé této elity začínají tepat zrazený národ za to, že se zbavený vedení věnuje pouhému přežívání. Na tom ovšem není naprosto nic k divení. Jestliže zradí lídr, nastupuje u lidu zákonitě Lidl.

Filosof Karel Kosík, ze kterého dnes někteří dělají heideggerizujícího romantika, označoval polistopadový vývoj za "třetí Mnichov" (po Mnichovu 1938 a Moskvě 1968). Důvodem k tomu ovšem nebyl nějaký příjezd tanků "mírumilovných spřátelených" armád - jakkoliv přelety "humanitárních" strategických bombardérů nad českým "průchoďákem" v roce 1999 sehrály i tentokrát analogickou roli - ale skutečnost, že politické elity opět zradily. A zrazují až dodnes. Všechny, včetně údajných kontraelit.

Co vše dělá současná vláda, o tom už opravdu hanba psát. Jenže jaká je vlastně politika opozice? Sociální demokracie doslova tupě podporuje každý krok Bruselu; ten ale dnes pod německou taktovkou tvrdě tlačí na takové evropské "reformy", které postupně sociálně demokratickou politiku v členských zemích fakticky znemožní. To se týká i případných krizových scénářů rozpadu EU na několik částí, protože samozřejmě máme zůstat s Německem, které postupnou demontáž sociálního státu zahájilo už za (podle značky) sociálně demokratického kancléře Schrödera. Čeští sociální demokraté se zaklínají Unií jako spasitelem, tvrdí, že se tento institucionální výtvor zajisté časem "nějak" sám zdemokratizuje a zbaví technokraticko-neoliberální ideologie, to jsou však všechno jen těšínská jablíčka rostoucí na stromě bezmocně vytoužených přání. Pokud by opravdu chtěli na evropské úrovni hájit sociálně demokratickou politiku, museli by dnes hájit francouzského prezidenta Hollandeho dokonce ještě i před ním samotným - ano, toho slabého, licoměrného, zrádcujícího Hollandeho, protože nikdo jiný zkrátka po ruce není. Namísto boje ovšem - hle, konstanta českých dějin - zrazují vlastní věc a přidávají se k silnějšímu, i když si tím sami pod sebou podřezávají větev. Pokud je něco opravdu důležité, mají se za to vést třeba i beznadějné boje. Protože jestliže se ani nebojuje a nehájí, pak se mlčky připouští, že celá myšlenka sociální demokracie vlastně už nestojí ani za fajfku tabáku a politika reformistické levice se bude časem navlas podobat politice pravice.

Čeští komunisté zase básní o Číně, opřádají ji historkami o leninském NEPu "zardoušeném" Stalinem (atmosféru nepmanské Moskvy zachycuje Bulgakovův román Mistr a Markétka) a podsouvají imperiálnímu vzestupu Pekingu světodějný emancipační smysl, který si ovšem kompletně vycucali z prstu. Specifická čínská politika získávání klientských států např. v Africe sahá svými kořeny až k Maovi a ať je aktuálně navenek jakkoliv líbivá, nepřestává v ní jít na prvním místě o zajištění levných surovin pro metropoli, stejně jako v případě západních konkurentů. Pokud jde o to, co čínská konkurence dělá se Západem, pak jedině eristickou, nikoliv marxovskou dialektikou se dá dokazovat, že "ekonomický krok vpřed" nereprezentuje fatální "sociální krok vzad", když čínská cenová válka motivuje k odbourávání západního sociálního státu, jenž se ukazuje být tváří v tvář "rudému kapitalismu" příliš nákladný.

Politici vždy a všude bez mrknutí oka pletou z lejna bič, ale to co dnes předvádí česká politická elita jako celek, to je už skutečně supervýkon. Každá její odnož předkládá vlastní zaručený způsob, jak Českou republiku, respektive co z ní ještě zbývá, spolehlivě zlikvidovat, ale snaží se jej prodat veřejnosti coby údajný zdroj naděje a úspěchu. Není to ovšem nic nového. Po prvním i druhém Mnichovu se aspoň jásalo nad zamezením krveprolití, které, pravda, mohlo být zřejmě vyvoláno skutečně zásadovou politikou, jež by vycházela ze základního drzého předpokladu, že skutečně je co bránit, takže se prostě nebude nekonečně bez boje ustupovat.

Ani dnes tomu není jinak. Na povrchu se snad pro efekt zachraňují jednotlivé snítky a lístečky, současně se však ze všech stran usilovně řeže do celé větve, která tyto dosud žijící výhonky vyživuje.

V čem tedy aktuálně spočívá smysl českých dějin? Jako po každém Mnichovu se nakonec scvrkává ve verše Járy da Cimrmana ze hry Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem:

"Tam kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobil."

Blanická legenda ani jiné údajné lidové úlety za to rozhodně nemohou.

0
Vytisknout
8610

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2012