Z ostudy ornát

11. 11. 2012 / Lubomír Brožek


Celebrant: Vláda ČR
Koncelebranti: Koaliční poslanci
Místo a čas konání obřadu: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 8. listopadu, výroční den bitvy na Bílé hoře

Motto: - Jednoho dne vtrhnou do chrámu levharti a vychlemtají obětní nádoby, což se opakuje tak dlouho, až se to stane součástí obřadu.

- Jakmile jednou přijmeme zlo, nežádá už, abychom mu věřili.

Franz Kafka

Nejsem si jist, zda datum ostudného hlasování o tzv. církevních restitucích, jímž koaliční zákonodárci dali najevo hluboké pohrdání veřejným míněním v drtivé většině odmítajícím opulentní dar (především) římskokatolické církvi, bylo narežírováno záměrně na výroční den bělohorské bitvy. Každopádně se jedná o shodu ďábelskou, z níž mrazí v kostech. Inu, náhoda někdy bývá značně poťouchlá.

Podstatnější je však, že o tom, zda církev byla skutečným vlastníkem, lze úspěšně pochybovat, nehledě na to, že dosud neexistuje ani věrohodný soupis dotčených nemovitostí. Vyloženě tristní pak je, že k velkorysému zářezu do veřejných financí sněmovna přistoupila v období hospodářské recese, kdy důchodci počítají drobné na léky, sociálně slabší vrstvy obyvatel žijí na doraz a vidina růstu se v pustině reality jeví jako čirá fata morgana.

Koalice se zkrátka k faktu ekonomické recese postavila v pravdě se smyslem pro drsnou recesi. Součástí této obskurní recese je i to, že norma byla protlačena s pomocí dvou poslanců odsouzených ( byť zatím nepravomocně) za korupci a za nepřítomnosti poslance opozičního, který pro změnu dosud nebyl postaven před soud. S takovým by si ovšem paní předsedkyně Němcová do sněmovny nesedla, což jí však nijak nebrání zasednout k hlasování s těmi již odsouzenými - jen když je to, jak se říkávalo, na správné straně barikády, že?

Míra absurdity je (u nás v Kocourkově) mnohdy přímo úměrná absenci sebereflexe, což samozřejmě vůbec nebrání utilitárnímu chytračení nejhrubšího zrna: Hlasovací stroj je, i díky čekatelům na pravomocný rozsudek, dobře promazán a koalice tak může bez obav pokračovat v čemkoliv, co si umane. Že by se hříšníci vzdali mandátu, nehrozí. "Já tam mám prostě takový ten vnitřní blok, který mi říká: 'Nevzdávej to'," sdělil například novinářům Roman Pekárek, který měl, ještě coby místostarosta Kolína, požadovat od brněnského podnikatele Petra Ličky milion korun za možnost levné koupě obecních pozemků. O čachrování, díky němuž město Kolín přišlo údajně o 26 milionů korun, prý dokonce existuje nahrávka. Nyní tedy tento pán zvedl ruku pro církevní restituce. I církev svatá tak získá četné pozemky a nemovitosti, z nichž mnohé, až přijde čas, budou třeba k výhodné koupi pro vybrané, bohabojné movité zájemce, kteří se zasloužili o prospěch svaté instituce, k níž mají letitý a především vzájemně výhodný, mazaný a dobře promazaný vztah. Kdopak to asi bude v řadě neposlední?

Veřejné prostředky jsou již odkloněny, včetně tzv. druhého pilíře, na němž zcela evidentně budou profitovat pouze vyvolené fondy a s nimi spříznění jedinci, samozřejmě včetně těch, kteří vládnou uměním proměňovat pouhé papírky-bankocetle v polnosti, rybníky, lesy, statky a jiná líbezná stavení, u vědomí, že co církvi ku prospěchu, Bohu ku slávě..., tož se uvolí, svatoušci, a vezmou nemovitost pod svá andělská křídla. Aleluja!

O tom všem se mluví stylem, jemuž se obecně říká mlácení prázdné slámy, které už je tolik, že by vystačila k vystlání několika pořádných Augiášových chlévů. Otázkou je, jak dlouho budeme s mihotavou nadějí v oku vyhlížet, až se objeví nějaký Hérákles v té naší neutěšené přítomnosti, jež zaneřáděný chlév krále Augiáše více než připomíná a mnohé v ní po čertech zapáchá, zatímco morálka se krčí v zaneřáděném koutě jako bázlivé telátko, které už si zamluvil řezník ze sousedství. Mám samozřejmě na mysli světskou morálku.

Protože však je řeč o restitucích církevních, nebude možná od věci se letmo dotknout morálního souhrnu, obecně známého pod názvem Desatero, který je i mimo oblast religie v evropské kultuře považován za etické minimum. Netřeba zmiňovat všechna přikázání.

Ti, kteří hlasovali pro církevní dar, je nepochybně znají jako když bičem mrská. Dotknu se tedy jenom některých, abych zástupcům lidu, kteří se druhdy podepsali mimo jiné pod nevábné vyhlídky důchodců, připomněl: " Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi". Odsouzeným poslancům, jež (přes všechny důkazy a svědectví) trvají na své nevinnosti pak: "Nepromluvíš křivého svědectví". Případně prosté: "Nepokradeš!" Přikázání "Nesesmilníš" tu rozmazávat nebudu -- církev se jím už zabývala a nejspíše se k němu ještě vrátí.

Rozhodně ale mnohým těm, kteří nakládají  obecným majetkem, není ku škodě zopakovat: "Nebudeš toužit po domě svého bližního ani po jeho poli , ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu".

K tomuto přikázání se sluší možná dodat: A nebudeš po tom toužit, ani pod nepodloženou záminkou (viz výše o křivém svědectví), že to bylo tvé, neboť: "Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval". Problém je, že slov už bylo řečeno a napsáno více než je možné naházet za jeden život hrachu na zeď a Augiášův chlév naší reality je stále více zaneřáděn. Ano, je tak příšerně znečištěn tento náš Augiášův chlév, že jsem si takový svinčík při dávném čtení řeckých bájí neuměl ani vysnít. Je jisté, že pouhými slovy ho nevyčistíme ani do soudného dne. Blíží se však 17. listopad. Myslím, že je to dobré datum k vymetení neřádu.

Nečekejme však, že se objeví nějaký Hérákles anebo jiný Godot, případně mesiáš, ale vzpomeňme raději Gándhího radu, abychom se sami stali změnou, kterou chceme vidět ve světě - aneb, jak říkali indiáni kmene Hopi: " My jsme ti, na které čekáme".

0
Vytisknout
6360

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2012