Elity a uzurpace moci

12. 11. 2012 / Marek Řezanka

V případě popisu jakéhokoli pojmu je nezbytná jeho definice. Například v případě elit. Ty můžeme chápat ve smyslu pozitivním, jako nositele určitých hodnot (vzdělanostní elity, intelektuální elity, elity sklídající se z vědců, lékařů, profesorů, filosofů, spisovatelů, atp.), tak negativním. Zde představují elity určité zájmové skupiny, jež si uzurpují moc. Vůbec tedy nezáleží na nějakém morálním či vzdělanostním profilu těchto "elit", podstatným faktorem je zde moc -- a schopnost tuto moc udržet. K tomu slouží již zmíněný mechanismus uzurpace -- uzurpace vzdělání, informací a jejich interpretací, uzurpace ekonomických statků a způsobu jejich přerozdělování.

Z hlediska moci a schopnosti tuto moc neztratit definuje Eric Best v České republice pět jmen a pět "rodin".

Jak rozpoznat mocenskou elitu? Bude se snažit získat názorový monopol v médiích, bude pro sebe a své věrné usilovat o přístup ke vzdělání s tím, že názorovým odpůrcům bude tento přístup minimálně ztížen, ne-li přímo odepřen.

"Nerovnosti jsou důsledkem uzurpace privilegií, nejsou nutné, a vždy jsou výhodné jen pro část společnosti. Sociální nerovnost je výsledkem zvůle mocných." Toliko pohled konstruktivistického strukturalismu, konkrétně potom Maxe Webera.

Sociální nerovnost se v posledních letech vyostřuje, a to jak v České republice, tak v celé Evropské unii. Proces uzurpace nabírá na obrátkách -- a výsledky tohoto procesu jsou neradostné.

Půjdeme-li po stopách současných "elit" -- či jejich jakýchsi předskokanů v nižších patrech, je zapotřebí zabrousit do 80. let. Právě tady se rodí vrstva veksláků, podvodníků a režimem posvěcených kádrů, kteří kumulují kapitál a budují si pevné klientelistické sítě. František Mrázek nespadl z nebe, jeho kariéra startuje právě v 80. letech. Mrázka, Krejčíře, Pitra či Koženého nelze sice považovat za klasické představitele mocenských elit (spíše jakési šedé eminence), jejich úloha v procesu privatizačním je však neoddiskutovatelná.

Budeme-li se zabývat příčinami současného stavu společnosti, nemůžeme pominout absenci důležitých zákonů a norem, které umožnily podvody s lehkými topnými oleji či které stály za rumovou aférou či v poslední době za metylovou kauzou. V Britských listech spolu na téma elit polemizují Jan Čulík a Karel Dolejší. Karel Dolejší jako hlavní problém politické kultury naší země vnímá "mnichovanství elit". Tedy selhání konkrétních představitelů státu. Jan Čulík se oproti tomu brání vymezení pojmu elity jako úzce definované skupiny politiků, kteří stanuli v čele státu. "Prosím, nepodléhejme dojmu, že osoby, které Česku náhodou vládnou, mají cokoliv třeba jen vzdáleně společného s pojmem "elita". V české společnosti je však i v současnosti velké množství schopných, vzdělaných a inteligentních lidí, potíž je, že se nejsou schopni dát dohromady ani necítí potřebu něco udělat ve prospěch svého prostředí a své komunity. Elitou jsou ti, kdo se tak chovají a vystupují. Žádný úřad z vás elitu neudělá."

Osobně jsem přesvědčen, že současný stav politické kultury a přístupu k sociální otázce v ČR není způsoben ani mnichovanstvím vládnoucích, ani tím, že bychom si volili "nesprávné elity". Problém by měl být navíc chápán vždy v konkrétním mezinárodním kontextu. Vůbec zde nejde o osobnosti, které buď selžou, nebo se zachovají správně. Nejedná se o zápas Davida s Goliášem, Odyssea s Kyklopem či Robina Hooda s lordem Gisbornem. Záleží na nastavení celého systému -- jaké má kontrolní a regulační mechanismy, nakolik zabraňuje, aby mohlo být rozhodnuto "o nás bez nás".

Pokud zde bude možnost, že jednou za x let zvolení zastupitelé mohou prosazovat svou vůli nezávisle na většině voličů, potom je jasné, že zde budeme mít vládu "elit", nikoli morálních, ale mocenských. Ty určí hodnotový systém, ty nastaví právní prostředí v zemi, ty rozhodnou o našem budoucím směřování.

Dojde-li k enormnímu zbohatnutí katolických špiček, musí se počítat s jejich uzurpací moci, která se promítne ve vzdělávací soustavě, v médiích, v nastolení hodnot. Osobně jsem přesvědčen, že bohatá katolická církev znamená hrozbu pro demokracii. Jedná se o značně hierarchizovanou instituci, která nikdy nestála na straně občanů -- ale byla vždy oporou vládnoucích vrstev -- ať již za feudalismu, za fašismu, nacismu, elitářského komunismu -- či kapitalismu. Nikdy se nepostavila na stranu občanské společnosti, nekritizovala nepravosti mocných, nesnažila se o reformu vládnoucího systému. Pokud se v jejích řadách objevili kritici těchto "pořádků", byli většinou církevními představiteli pronásledováni.

Jestliže T. G. Masaryk přikládal značný význam husitskému hnutí, nečinil tak proto, že by se mu líbily zničené hrady a kostely, ale proto, že si všiml zásadní role tohoto hnutí v šíření vzdělanosti. Možnost svobodného výkladu bible totiž znamenala, že je narušen monopol církve na vzdělanost, na spojení s Bohem, na duchovní svět. Šlo o významné prolomení uzurpace, která vedla k poklesu moci katolické církve v českých zemích. Na to se dnes bohužel zapomíná.

Šancí, jak se vymanit z moci elit, je destrukce konkrétních forem uzurpací. Dokud bude postup policie v případě pana Janouška jiný, než v případě neznámého pana Kudlypíska, dokud bude bít do očí odlišný postup v případě D. Ratha a třeba pánů Dalíka, Šišky či Parkanové, dokud půjde na školství čím dál méně peněz a čím více se bude mluvit o zápisném či školném ve spojitosti se studentskými půjčkami, do té doby není možné mluvit o jakékoli kvalitativní změně.

Je-li třeba něco 17. listopadu připomenout, pak právě potřebu čelit různým formám uzurpace samozvaných elit, opírajících se o politiky, kteří tvoří víceméně bezvýznamné křoví jejich zájmům.

0
Vytisknout
4655

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2012