Pokud se nezbavíme spekulantů, zbavíme se demokracie

13. 11. 2012 / Jan Keller, Jan Rovenský

Rozhovor Jana Rovenského s Janem Kellerem

Text je částí rozhovoru z právě vydané knihy: Jan Rovenský a kol., Krize a politické křižovatky. Rozhovory s českými politickými teoretiky (Praha, nakladatelství Filosofia). Kniha představuje vzájemně kontrastní názory jedenácti osobností českého politického myšlení. Své názory na současnou praktickou politiku a politickou teorii v době krize zde vyjadřují Jan Keller, Vladimíra Dvořáková, Marek Hrubec, Erazim Kohák, Miloslav Bednář, Jiří Přibáň, Petra Guasti a další.

Co považujete za klíčové společensko-politické téma ve světě?
Posledních zhruba třicet let dochází k zásadní proměně sociální struktury vyspělých zemí, které chtěly sloužit jako vzor modernizace pro zbytek světa. Ze spojité a pozvolna odstupňované nerovnosti se stává naprostá nesouměřitelnost.

Ekonomicky rozvinuté země se tak ve skutečnosti vydávají na dráhu těch, které chtěly ještě nedávno modernizovat. Bohatá a politicky všemocná elita se odtrhuje od zbytku společnosti, jednotlivci a zámožné rodiny vlastní více bohatství, než kolik prostředků se dostává na financování státu a na chod veřejného sektoru.

Uvedu výmluvný příklad. Nejbohatší rodina světa má dnes tolik majetku, že by mohla zaplatit veškerý státní dluh České republiky zhruba 1530krát. (Jan Hošek upozornil, že je toto tvrzení zřejmě chybné ZDE. V reakci na toto upozornění uvedl Jan Keller svůj zdroj, jeden německý blog ZDE, pozn. red.) Jinými slovy, pokud by ho zaplatila "jenom" 1529krát, stále by ji zbývalo na drobné domácnostní výdaje téměř půldruhého bilionu korun českých. Neuvádím to proto, že bych dotyčné rodině velkých bankéřů záviděl. Uvádím to jako ilustraci obrovského nepoměru, který se zde vytvořil. Tento nepoměr může mít vážné dopady pro demokracii. K čemu jsou všechny ty volební rituály, jestliže bohatší mají být stále bohatšími a chudí i se středními vrstvami stále bezvýznamnějšími?

Není třeba vyznávat nějakou teorii spiknutí. Prostě sama skutečnost, že na jednom pólu se hromadí bohatství v době, kdy všechny státy bez výjimky se zadlužují, jasně naznačuje, kdo může v dnešním světě nakolik co ovlivňovat. V podstatě je jedno, zda se ti nahoře o svém postupu v různých kroužcích a sdruženích domlouvají, anebo postupují každý na vlastní pěst. Podstatné je, že velký finanční kapitál dominuje nad kapitálem produktivním, velcí spekulanti mohou zadlužovat celé státy a ždímat z nich úroky, jejichž výši si sami diktují, a ratingové agentury rozhodují bez jakéhokoliv mandátu o základních parametrech politiky ve větší míře než voliči dané země. Rovněž je podstatné, že z úrovně jednoho státu (navíc tak trpasličího, jako je Česká republika) se tento nepoměr a tento diktát finančního kapitálu nedá odvrátit. Proto se obávám, že finanční kapitál udělá maximum pro to, aby rozvrátil Evropu, která by mohla teoreticky posloužit jako platforma pro korigování nadvlády velkých peněz.

To znamená, že druhou stranou nesouměřitelnosti mezi finanční a mocenskou elitou na straně jedné a zbytkem společnosti na straně druhé je rozdmýchávání nacionalismu. Ten vždycky sloužil jako prostředek k tomu, aby ožebračení lidé uvěřili, že jsou na stejné lodi jako ti, kteří je ožebračují a kteří se jim za clonou národních vlajek, národoveckých hesel, vojenských parád a prezidentských standard docela obyčejně vysmívají.

Kam by rozvrácení Evropy, o němž hovoříte, mohlo vést?
Evropa se začala sjednocovat záhy po druhé světové válce. Činila tak v šoku z toho, kam ji dvakrát po sobě zavedla národovecká hesla. Evropské sjednocování sledovalo samozřejmě i jiné cíle, především vytvoření masového trhu srovnatelného se Spojenými státy. Avšak zkušenost z tragédie druhé světové války byla hodně živá. Ti, kdo přirovnávají Evropskou unii k Sovětskému svazu, v lepším případě nic nechápou, v horším jsou nebezpeční sobě i druhým. Urputně pracují na tom, aby vzájemná nedůvěra mezi zeměmi Evropy opět vzrostla a aby jejich nemilosrdné ekonomické soupeření a vzájemné odírání nemělo hranic. V kontextu světové hospodářské krize pracují na něčem podobném, na čem pracovali ti nejnebezpečnější "vlastenci" třicátých let.

Zatím se utěšuji tím, že Francie a Německo, které jsou základem evropského sjednocování, nedopustí, aby podobní dobrodruzi rozpoutali, co tady už párkrát bylo. Evropa nebude hrát v dohledné době dominantní roli ve světovém dění a bylo by tragické, pokud by si její lídři léčili vzniklé komplexy tím, že by hnali proti sobě své evropské národy. Opakuji, že to může začít ničím neregulovaným ekonomickým konkurenčním zápasem, jak o něm sní stoupenci čistého trhu bez přívlastků. Takový nemilosrdný zápas může snadno přerůst do jiných, a ještě ničivějších forem.

Jak podle Vás spravedlivě a demokraticky řešit situaci, o které se zmiňujete, tedy nerovnost mezi nejbohatšími a ostatními lidmi?
Je třeba udělat ze společnosti nesouměřitelnosti opět společnost obyčejné, pozvolné nerovnosti. Nesouměřitelnost se rozvíjí na třech frontách. Za prvé mezi těmi, kdo žijí ze svých rodinných majetků, a těmi, kdo žijí ze mzdy. Posledních třicet let klesá ve všech ekonomicky vyspělých zemích podíl zisků z mezd a stoupá podíl zisku z kapitálu na celkovém hrubém domácím produktu. Stagnace mezd je doprovázena přenosem daňové zátěže na ty, kdo žijí ze mzdy.

Naopak ti, kdo žijí z kapitálu, se těší stále novým daňovým úlevám. Vlády dnes považují za normální, když stoupá pomoc státu firmám, a zároveň klesají dávky pro nezaměstnané. Promíjí se placení sociálního a zdravotního pojistného firmám a přesunuje se na zaměstnance. Klesají daně z finančních převodů, daně z majetku a z vysokých příjmů, ale zároveň rostou veřejné poplatky, daně ze spotřeby a ceny bydlení. Na zaměstnance, kteří platí rostoucí díl přímých daní i pojistného, se zároveň přesunuje tíha daní nepřímých. Je známá věc, že zvýšená daň z přidané hodnoty postihuje nejvýrazněji ty, kdo jsou nejchudší, a nejméně výrazně ty nejbohatší. Tento přesun daňového břemene na chudé a na střední vrstvy je třeba zvrátit a nastolit rovnováhu, která v ekonomicky vyspělých zemích existovala do sedmdesátých let 20. století.

Druhá osa rozvoje nesouměřitelnosti probíhá mezi špičkovými manažery a řadovými zaměstnanci. Dnes pobírají manažeři velkých firem platy, které jsou více než 500krát vyšší, než kolik činí průměrný plat ve firmě. Je zřejmé, že takové peníze nejsou zasloužené a že se jedná v podstatě o určitou formu tunelování firemního zisku. S tím je třeba přestat a vrátit to opět na úroveň sedmdesátých let, kdy manažer bral jen zhruba pětkrát až sedmkrát tolik než řadoví zaměstnanci v jeho firmě. Platón kdysi tvrdil, že rozdíl mezi bohatými a chudými by neměl činit více než tři ku jedné. Tak přísný bych nebyl. Ale 500:1 u platů zaměstnanců je přece jenom trochu moc.

Třetí linie výrazné nerovnosti se bude stále více prosazovat mezi těmi, kdo jsou živi svou prací, a těmi, kdo jsou z nejrůznějších důvodů závislí na podpoře ze strany sociálního státu. Průměrná výše mzdy se vzdaluje průměrné výši sociálních dávek prakticky ve všech evropských zemích. Až do určitého bodu je to pochopitelné, je třeba motivovat lidi k práci. Motivace k práci však nesmí překročit mez, za kterou už budou "málo motivovaní" lidé umírat hladem a žít v nedůstojných podmínkách. Mnoho prostoru k dalšímu poklesu sociálních dávek zde při rostoucí drahotě už rozhodně není.

Hovoříte o moci spekulantů a finančního kapitálu, lze se ale tohoto způsobu bohatnutí vůbec zbavit?
Pokud se ho nezbavíme, zbavíme se demokracie. A to by byla škoda. Proto bude lepší snažit se s tím něco dělat. Po přetvoření průmyslového dělnictva na "proletariát služeb" si velký finanční kapitál myslí, že si může dělat, co chce. Dělníky v sektoru služeb už více ždímat nemůže. Velká část z nich má jen neplnohodnotné pracovní kontrakty a výdělek takový, že to, co jim vezmete, musíte připlatit na sociálních dávkách. Ale velké peníze si našly dva další způsoby, jak se zhodnocovat. Tím prvým je podnikání v oblastech privátního pojištění. Soukromé fondy, které podnikají s hrozbou stáří, s hrozbou nemoci a s obavami z nedostatečného vzdělání dětí, mohou lidi kasírovat i mimo pracovní dobu, prakticky čtyřiadvacet hodin denně. Mohou systematicky ubírat z příjmů především příslušníků středních vrstev, které na všechna tato "pojištění" ještě mají. Střední vrstvy jsou de facto odírány stejně jako nižší příjmové vrstvy. Těm úplně dole je za práci zaplaceno málo. Středním vrstvám se platí více, ale vzápětí je o ten "přeplatek" připraví právě nejrůznější soukromé fondy, o nichž jsem mluvil.

Střední vrstvy tak mají tři možnosti. Buď v tomto systému zůstat bez pojištění jako ti pod nimi, anebo odevzdat na pojistném soukromníkům to, co si vydělají navíc oproti těm pod nimi. Třetí možností je systém změnit. Mohou přitom ztratit jen okovy, které jim navlékají pojistné fondy, abych parafrázoval jistého klasika.


Prezentace knihy Krize a politické křižovatky: rozhovory s českými politickými teoretiky se bude konat v úterý 13. listopadu 2012 od 18:00 hod. v Akademickém konferenčním centru (Husova 4a, Praha 1). Vstup volný.

0
Vytisknout
10254

Diskuse

Obsah vydání | 15. 11. 2012