Demonstrace? Ano, ale co dál?

10. 11. 2012 / Milan Daniel

Beznaděj?

To přece všichni víme, jak to této zemi vypadá. Vidíme to všude kolem sebe -- ale reagujeme tak, že se jen rezignovaně choulíme do sebe, říkáme si, že se stejně nedá nic dělat a musíme to holt do těch voleb nějak vydržet. Nějak nám uniká, že "do těch voleb" budeme odřeni na kost, na každém rohu bude stát žebrák a za humny na majetcích zlodějské šlechty vyrostou nové zdi kolem nových zámků.

Můžeme si za to do značné míry sami. To je konstatování, které je adresováno každému z nás. Mně, tobě, mým dětem, mým sousedům, mým kolegům v práci, lidem, které potkávám v hospodě nebo na ulici. "Oni" nám sice nedovolí referendum, ale my se "jich" přece nemusíme ptát! My si to referendum můžeme udělat sami a "oni" ho budou muset respektovat!

K tomu: VZÍT VĚCI DO VLASTNÍCH RUKOU: Zakladatel listu Independent chce zvrátit politické poměry v Británii širokou občanskou iniciativou. Fungovalo by to i v ČR? ZDE

Budou se nám vysmívat, pokud se nás sejde na těchto náměstích pár desítek, pár set, pár tisíc. Budou se ošívat, když se nás sejdou desetitisíce a chvíli i třást, když se sejdou statisíce. Chvíli -- protože demonstrace skončí a kalouskové pojedou dál, kočárem bílým kolem černých skal. Mnoho naštvaných lidí zůstává doma z jednoduchého důvodu. Demonstrace mají jen za ventil, kterým odpustí páru. A oprávněně -- co mi je platné, že si zakřičím, že pomaluji plakáty? Vždyť tahle věrchuška má kůži jako hroch.

Naše odhodlání proto nemůže být vzepětím jednoho dne. Musíme být důslední, vydržet a postupovat promyšleně. Jistěže mají nahrabáno. Jistěže se nám mohou za okny svých paláců smát. Vědí, že naše prostředky jsou omezené, mají páky na naši existenci. Ale my přece nejsme bezmocní. Bez nás, bez naší práce a bez naší faktické podpory nejsou a nebudou mít nic. Už si to konečně uvědomme!

Přiznejme si -- jsme to MY, kdo si nechali nakydat máslo na hlavu, MY, na kom to své dříví štípou. Hnutí za přímou demokracíi vyzývá k demonstracím. Sedmnáctý listopad by měl ale být jen začátkem, na němž by měl být vytyčen směr dalšího postupu. Lidé by se již před tímto dnem měli dozvědět, jaké kroky mohou činit dál. Pro poučení o tom, jak jednat prakticky, rozhodně a efektivně nemusíme chodit do historie daleko. Občanské iniciativy a odbory zatím dokázaly lidi jen shromáždit, ne však podnítit k akci. Na místě je proto třeba založit celostátní koordinační výbor. Výbor, který nebude jen pasivně protestovat, ale aktivně jednat. Určit termín generální stávky. Vyzvat k zakládání místních občanských výborů, které by podpořily důkladné změny na vrcholné úrovni. Pořádat místní shromáždění před těmi domy poslankyň a poslanců, které ve funkcích drží jejich dluhy a hypotéky. Každý přece ve svém bydlišti víme, kdo z nich je poctivý a kdo se na těch lumpárnách svým hlasem podílí. Protestovat promyšleně, organizovaně a permanentně, dokud ONI neodejdou. Vydržet. Co je však důležité pro budoucnost: nedopustit, aby se do uvolněných pozic vetřela nová šlechta.

Příští politický systém musí mít proti prospěchářům a hroší kůži pojistky. Především důsledný systém závazných občanských referend, možnost odvolatelnosti politiků, transparentního zacházení s veřejnými prostředky, důkladného omezení penězi podložené politické reklamy.

Ani lidská důstojnost není zadarmo. Má-li se něco změnit, musí si každý z nás uvědomit, že za své občanské sebevědomí musí něčím zaplatit. Ta cena však i tak bude nepoměrně nižší než kdybychom museli donekonečna uplácet vlastní svědomí. Dokud budeme plnit funkci špalku na němž se dříví štípe, funkci ovcí, na které pro klid stačí zaštěkat, nezmění se zhola nic.

Zůstaňme doma, pokud nejsme skutečně odhodláni osvědčit vlastní důstojnost. Zůstaňme doma, nedokážeme-li vytrvat. Zůstaňme doma, je-li nám smrádek přednější než mráz, jemuž budeme muset čelit. Nechme tu čeládku dál krást, nechme se ožebračovat, nechme je, aby si s námi vytírali víte co.

Jestliže se ale sedmnáctého listopadu sejdeme a zase rozejdeme do své beznaděje, nemusíme na ten Václavák vůbec chodit - protože to naši beznaděj jen posílí.

Zvedneme-li proto prapor naděje, nedělejme to jako chaoti. Jen bychom se tím zesměšnili. Chtějme jasně vědět, jak ten prapor udržíme, co bude dál.

0
Vytisknout
5026

Diskuse

Obsah vydání | 12. 11. 2012