Slova, peníze a klam autonomie světa symbolů

10. 2. 2026 / Petr Vařeka

čas čtení 8 minut

Následující esej vznikla ve spolupráci s AI.

Domnívám se, že myšlenky v ní vyjádřené jsou závažné poněvadž popisují základní klam, který ovládl celou lidskou civilizaci. 

K jejímu sepsání mě inspirovala kniha Svět ve slovech Martina Puchnera.


1. Lidská řeč vznikla jako nástroj orientace ve světě


 
Slova měla ukazovat k věcem, situacím a vztahům, umožňovat sdílení zkušenosti a koordinaci jednání. 

Tento vztah však nikdy nebyl přímý. Slovo není věc sama, pouze ji zastupuje. V tomto smyslu je vztah mezi slovy a věcmi strukturálně analogický vztahu mezi penězi a statky, které představují. 

Peníze nemají vnitřní hodnotu; svou platnost získávají pouze ve vztahu k reálným statkům a lidským potřebám. 

Stejně tak slova nenesou význam sama o sobě, ale pouze skrze to, k čemu odkazují.

Tato zástupnost je zároveň silou i slabinou symbolických systémů. Umožňuje abstrakci, přenos, akumulaci a rozšiřování lidského poznání. 

Zároveň však otevírá možnost záměny prostředku za cíl. Mapa může být zaměněna za krajinu, účetní hodnota za skutečné bohatství, jazyk za svět samotný. 

To, co mělo sloužit orientaci, se tak může stát autonomním polem, v němž se člověk zabydlí a ztratí kontakt s tím, co bylo původně mapováno.

2. Autonomie řeči a její iluze

Jakmile se význam slov začne vykládat výhradně pomocí jiných slov, vzniká uzavřený symbolický okruh. Řeč přestává fungovat jako rozhraní mezi člověkem a světem a začíná vykazovat známky autonomie. Je vnitřně konzistentní, sociálně funkční a schopná reprodukovat sama sebe. Význam se rodí z rozdílů a vztahů uvnitř systému, nikoli z přímého styku se zkušeností.

Tato autonomie je však pouze zdánlivá. Symbolický systém se může od světa vzdálit natolik, že zapomene na svůj původ, ale nemůže se od něj skutečně oddělit. Jazyk, stejně jako peníze, zůstává závislý na tom, co sám nevytváří: na zkušenosti, těle, materiálních a ekologických podmínkách lidské existence. 

Jakmile se tento vztah oslabí, systém může ještě nějaký čas fungovat, ale činí tak na dluh.

3. Kurt Gödel a hranice uzavřených systémů

Iluzornost autonomie se neprojevuje pouze v jazyce, ale zasahuje i samotné základy racionálního myšlení. Kurt Gödel ve 20. století ukázal, že ani matematika – tradičně považovaná za nejpevnější a nejčistší formu poznání – není uzavřeným a soběstačným systémem. 

Jeho věty o neúplnosti dokazují, že každý dostatečně silný formální systém obsahující aritmetiku přirozených čísel nutně obsahuje tvrzení, která jsou pravdivá, avšak v rámci daného systému nedokazatelná. Zároveň takový systém nemůže vlastními prostředky prokázat svou bezespornost.

Gödelův objev není kritikou matematiky, ale odhalením její struktury. Ukazuje, že pravda není totožná s formální dokazatelností a že žádný systém nemůže není vnitřně konsistentní. 

Každý vyžaduje meta-úroveň, z níž je možné jej posoudit, a tuto úroveň si nemůže dodat zevnitř. Jinými slovy: žádná mapa nemůže obsahovat úplný důkaz své vlastní správnosti.

4. Neúplnost a prázdnota: dvě řeči o téže hranici

Gödelovy věty o neúplnosti a učení o prázdnotě Nágárdžuny (Indie, 2. století našeho letopočtu, zakladatel mahajány) vznikly v naprosto odlišných kulturních i historických kontextech. Přesto míří k témuž bodu: k hranici každého systému, který se pokouší být sám sobě dostatečný. 

Gödel ukazuje, že žádný formální systém nemůže zevnitř vyčerpat všechny pravdy, které se k němu vztahují. 

Nágárdžuna ukazuje, že žádná věc ani pojem nemůže existovat sám ze sebe, bez sítě vztahů, jež jej umožňují.  Věci neexistují samy o sobě ale pouze jako průsečík vztahů mezi nimi - jsou vnitřně prázdné. 

V obou případech se rozpadá iluze soběstačnosti.

V matematice se tato hranice projevuje jako rozdíl mezi pravdou a dokazatelností. Pravda přesahuje formální aparát, který ji má zachytit. 

Ve filosofii existence se tentýž rozdíl objevuje jako rozpor mezi tím, jak se věci jeví jako samostatné entity, a tím, jak ve skutečnosti existují pouze ve vzájemné závislosti. 

Gödelova neúplnost a Nágárdžunova prázdnota nejsou negací řádu, ale odhalením jeho podmíněnosti.

Oba přístupy tak podkopávají stejný klam: představu, že lze vytvořit uzavřený, autonomní systém – ať už logický, jazykový, metafyzický nebo politicko-ekonomický – který by nebyl odkázán na nic mimo sebe.

To, co se jeví jako slabina systému, je ve skutečnosti stopou jeho zakotvení ve světě.

5. Politika, ekonomie a odtržení od světa

Stejný klam autonomie dnes prostupuje globální politikou a ekonomií. Politická rozhodnutí se často odehrávají v abstraktním prostoru modelů, ukazatelů a projekcí, jako by jejich působiště bylo nezávislé na fyzickém světě. Ekonomické myšlení založené na představě permanentního růstu operuje s čísly, aniž by plně reflektovalo konečnost planetárních zdrojů a omezenou kapacitu ekosystémů.

Růst se stává symbolickou veličinou – podobně jako peníze či slova – odtrženou od materiální reality, kterou má reprezentovat.

Politicko-ekonomický diskurz tak může dlouhou dobu působit koherentně a úspěšně, přestože se postupně dostává do rozporu se světem, z něhož vzešel. Nejde o morální selhání, ale o strukturální důsledek zaměnění symbolického prostoru za realitu.

6. Návrat „domů“ a iluze oddělenosti

Návrat ke skutečnosti nelze uskutečnit pouhým přeuspořádáním pojmů. Nelze jej vyřešit novou terminologií ani přesnějším modelem. Problém neleží primárně v jazyce, ale v samotném mechanismu myšlení. 

Existence se v každém z nás rozštěpila na pozorující subjekt „já“ a pozorovaný objekt „svět“, který vůči němu stojí v protikladu. Tento rozštěp nepůsobí jen filosoficky, ale existenciálně: svět je „tam venku“ zatímco my stojíme "mimo něj".

Jazyk tuto dichotomii nejen vyjadřuje, ale zároveň ji upevňuje. Každé pojmenování implicitně odděluje pojmenovávajícího od pojmenovaného. Vzniká tak dojem, že existují samostatné, na sobě nezávislé entity: věci, pojmy, subjekty i systémy. 

Právě zde nabízí Nágárdžunova filosofie radikální korekci tohoto pohledu.

Nágárdžuna netvrdí, že svět neexistuje. Tvrdí, že žádná věc neexistuje sama ze sebe, nezávisle a odděleně. Vše, co považujeme za jsoucí, existuje pouze ve vztazích a podmínkách. 

Prázdnota v tomto smyslu neznamená nicotu, ale absenci pevné, soběstačné podstaty. 

Subjekt i objekt jsou procesy, nikoli izolované entity.

Rozpuštění dichotomie subjekt–objekt nevede k chaosu ani k relativismu. Umožňuje vidět svět jako dynamickou síť vztahů, v níž jsme vždy již zapleteni. 

Návrat „domů“ proto neznamená návrat ke světu bez slov, ale rozpoznání, že mapy nejsou krajinou a že jejich platnost je vždy omezená.

7. Závěr

Slova, matematika, ekonomické modely i politické struktury nejsou chybou. 

Jsou nevyhnutelnými mapami lidské existence. 

Problém nastává ve chvíli, kdy zapomeneme, že jsou mapami. Neexistuje návrat k „čistému světu“ mimo symboly, ale existuje možnost bdělosti vůči tomu, jak symbolické systémy vznikají, fungují a kde končí jejich platnost.

Tento návrat se neodehrává v rovině řeči, ale v proměně postoje: v pochopení samotného mechanismu myšlení a v obnovení kontaktu s krajinou, kterou žádná mapa nikdy zcela neobsáhne.

0
Vytisknout
293

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2026