Pro šílence, jako jsou Černochová, Kaliňák či Vondra

14. 2. 2025

 
USA jsou příliš zaměstnány Čínou a hlídáním vlastních hranic, než aby se „primárně soustředily“ na Evropu, vysvětlil Hegseth: řečeno na rovinu, válka bude muset skončit, a co bude dál, je především problém Evropy. Veškeré předstírání, že je na Ukrajině jako suverénním národu, aby si vyjednala svou vlastní budoucnost, zmizelo se zprávou, že Trump už telefonoval Putinovi a ustoupil ve většině toho, co Putin chce, ještě před zahájením rozhovorů.

Trump, samozvaný největší vyjednavač se domnívá, že Rusko by si mělo ponechat část území, které násilně zabralo - zdůvodnil to tím, že přišlo o „spoustu vojáků“, jak se to státům stává, když nevyprovokovaně napadnou souseda - a Ukrajina nesmí vstoupit do NATO. Už teď se zdá, že Putinova agrese byla bohatě odměněna, ale je toho víc: Američtí vojáci nebudou nasazeni na udržení míru a žádné evropské síly nesmějí působit pod deštníkem NATO - aby  USA neměly povinnost přijít na pomoc, pokud by tyto státy byly Ruskem napadeny. A pokud se Trump zdráhá bránit Ukrajinu, zdá se, že ho zajímá jen těžba  vzácných zemin na Ukrajině,  potřebných pro hi-tech průmysl USA z toho, co z ní nakonec zbude.

Vítejte v novém věku impéria. Jsou to nové imperiální mocnosti USA, Čína a Rusko, které nyní vykazují prozrazené ambice územně expandovat a shromažďovat suroviny potřebné pro další průmyslovou revoluci, a navíc mají vojenskou sílu, aby mohly podle libosti překreslovat hranice. A přestože tento týden byl jednoznačně nejničivější pro Ukrajinu, zemi, která této brutální válce obětovala své děti a zasloužila si mnohem víc, boří i některé uklidňující britské iluze.

Tato země se v zahraniční politice prosadila, protože jsme nikdy nebyli sami. S americkou palebnou silou za zády jsme mohli blafovat naše nepřátele, ale také možná lhát sami sobě. Nemuseli jsme čelit tomu, čím jsme se stali, totiž malým ostrovem s velkolepými představami o sobě samém, jehož pravidelná armáda by - jak nedávno varoval ministr obrany Alistair Carns - byla zlikvidována během šesti měsíců bojů v něčem podobném, jako byl konflikt na Ukrajině. Vycházeli jsme z předpokladu, že už nikdy nebudeme bojovat v ničem jiném než v malé, lokální válce, že nás vždy budou vojensky bránit Spojené státy, a vybudovali jsme svou obranu na základě interoperabilní výstroje a tichého předpokladu, že američtí vojáci mohou zaplnit mezery, které my už zaplnit nejsme schopni. Připravit se na svět, v němž USA už nejsou spolehlivým spojencem, neznamená jen vynakládat více prostředků - ačkoli Hegseth tvrdil, že evropské vlády by nyní měly na obranu vyčlenit 5 % HDP, což je dvojnásobek 2,65 %, které britský ministryně financí Rachel Reevesová údajně říká britským náčelníkům štábů, že si to nemůžeme dovolit -, ale spíše něco jako rozložit omeletu na jednotlivé složky.

Po 80 letech od poslední světové války a s novými hrozbami vždycky muselo přijít období, kdy USA nikoli bezdůvodně dospěly k závěru, že by se Evropa měla postavit na vlastní nohy. To, co mohlo být postupným přechodem, se však změnilo v panický úprk, na jehož důsledky je veřejnost žalostně špatně připravena. Možná jste unaveni z kompromisů, které se dělají kvůli spolupráci s USA, z toho, že jsme zataženi do pochybných amerických válek. Ale všichni ti, kteří srdečně nesnášeli, že USA vystupují jako světový policista, by se mohli zamyslet nad tím, co se stane s oblastmi, z nichž se náhle stáhne policejní služba.

Někteří budou tvrdit, že  můžeme toto bouřlivé období jednoduše přečkat, když se vzdáme iluzí o své velikosti, budeme se držet při zemi a   budeme vynakládat prostředky z rozpočtu na obranu na nemocnice. Ale problémy si stále najdou i ty, kteří  se jim vyhýbají, jak bohužel zjistila Ukrajina. Hrozí nebezpečí, že se místo Ameriky staneme pudlem Ruska nebo Číny; nebo se přinejmenším budeme cítit bezmocní, abychom svým přátelům pomohli.

Jaký je to pocit, jsme si vyzkoušeli v Afghánistánu v roce 2021, kde náhlé stažení USA tváří v tvář nárůstu Talibanu donutilo spojenecké jednotky (které by bez nich misi neudržely) k chaotickému exodu. Hanba a zrada z toho, že jsme museli afghánské tlumočníky a pomocníky západních vojáků nechat napospas osudu, zůstala ve sloužících i bývalých vojácích. Něco podobného se nyní možná děje na Ukrajině, kde vedoucí představitelé EU, kteří upřímně přísahali, že budou vždy stát při Zelenském, nyní bojují s krutou realitou, že po likvidaci podpory ze strany USA je fakticky konec.

To, že tak Trump učinil, by nemělo nikoho překvapit. Pozornost Washingtonu se přesunula na Čínu dávno předtím, než se dostal do Oválné pracovny, a nikdy neuhnul ani od svého přesvědčení, že strýček Sam se v oblasti obrany nechává vodit za nos, ani od své blízkosti k Putinovi. Nemůžeme říci, že jsme nebyli varováni, a byl alespoň nějaký čas na přípravu. Ale stejně jako v případě celní války, kterou Trump neustále vyhrožoval, že ji zahájí, když k tomu dojde, je to pořád nějak šok.