Recenze: Omar El Akkad: Jednoho dne budou všichni říkat, že vždy byli proti - katartická kritika západního pokrytectví v souvislosti s Gazou

14. 2. 2025

čas čtení 6 minut
Autor publikuje vášnivou obžalobu samolibých liberálních reakcí na brutální izraelskou válku

Hodinový rozhovor s Omarem El Akkadem na Channel 4 (české titulky si spustíte vpravo dole):

„Kde je palestinský Martin Luther King?“ Novinář a spisovatel Omar El Akkad tuto otázku slýchá v poslední době často: „implicitní obvinění [spočívá] v tom, že někteří lidé nejsou schopni reagovat na špatné zacházení s nimi s milostí, trpělivostí a láskou a že tato neschopnost, nikoliv nějaká vnější nespravedlnost, je zodpovědná za utrpení, které jim bylo způsobeno“.

King byl však mnohem výmluvnější než milující a trpělivý. Palestina má mnoho výmluvných obhájců a El Akkad je jedním z nich. Narodil se v Egyptě, vyrůstal v Kataru a v Kanadě a nyní je občanem USA, podává reportáže z Blízkého východu, Afghánistánu a Guantánama. Jeho nová kniha je reakcí na události v Gaze po 7. říjnu 2023. Je to jeho hlas, jeho zmatení, které je slyšet po desetiletích, kdy musel mlčet v zájmu novinářské neutrality nebo uměleckého postoje "jen ukazuj, neanalyzuj", kdy se musel kousnout do jazyka poté, co čtenáři na jeho novinářskou práci reagovali rasistickými pochybnostmi: „Nevěřím žádnému příběhu o terorismu, který napsal člověk jménem Omar", píše íránská spisovatelka Dina Nayeri

 

Odvrací se od těchto starých omezení a vypráví světu, co je špatně, jako on sám, přičemž nejen referuje, ale zpracovává vše, co viděl a slyšel. „Je to vyprávění o zlomu,“ píše, ‚o odtržení od představy, že zdvořilý západní liberál vůbec někdy něco znamenal.‘  Je to obratná, smutná, drsná kritika  pohodlných lidí, kteří nic neříkají (nebo jen plácají), ale starají se jen o zachování normálnosti a přesvědčují sami sebe, že takovéto věci se dějí jen „na určitých místech, určitým lidem“.

Kniha Jednoho dne, uspořádaná jako série propojených esejů, je silná, rozzlobená, ale vždy přesvědčivá ve své morální logice a je zatraceně těžké ji odložit. Ošklivost, kterou El Akkad popisuje, je skutečná a zdá se, že i nevyhnutelná. Velká část z ní jsou nevyslovené věci, které si nikdo nepřipouští, ale jsou jasné každému, kdo čte nebo pozoruje: že jakmile jsme v bezpečí, naše empatie je často performativní; že je výhodnější být proti zlu, když už je po něm; že západní země hlásají spravedlnost a demokracii, ale jednají tak, aby chránily bohatství a moc. Balancuje nad morálkou jak pravice, která s „potrhlou poctivostí“ podepisuje rakety, tak levice, jejíž „progresivismus často končí u cedule na trávníku“. A občas počítá se svým vlastním podílem na tom všem.

Jako Íránku, která strávila prvních osm let života tím, že se vyhýbala americkým bombám Saddáma Husajna, a pak přijela  do Ameriky, kde se mnou bylo zacházeno jako s divochem, mě tato kniha oslovuje. Tyto argumenty jsem slyšela už dříve, ale nikdy nebyly vyjádřeny tak výstižně. Zdá se, že dějiny začínají vždy, když je ublíženo lidem ze Západu. "V tomto narativu je strach výhradním vlastnictvím pouze jednoho národa.“ Stejně jako El Akkad opovrhuji Hamásem a autoritářskými vládami, které využívají islám k potlačování žen, menšin a mírumilovných muslimů. Nemohu však překousnout lež, že Západ je po staletích drancování tou civilizovanou stranou. El Akkadův nejpřesvědčivější argument si bere na mušku „fikci morální pohodlnosti“, jak ji nazývá: „Dokud se děje ta strašná věc - dokud se stále krade území a stále se zabíjejí domorodci - je jakákoli forma opozice považována za terorismus a musí být v zájmu civilizace potlačena.“ Později mohou děti agresorů, s veškerým tím ukradeným bohatstvím a privilegii pevně v rukou, lačnící nyní po kulturním kapitálu, oslavovat starý odpor a zpětně projevovat rozhořčení a solidaritu. Tehdy říkají: „Ano, bylo to tragické, ale nutné, protože alternativou je barbarství. Alternativou k nespočtu zabitých, zmrzačených a osiřelých ... křičících zpod trosek ... je barbarství.“

Jeho argumenty podporují detaily, z nichž padá čelist: izraelské noviny označující palestinské děti za „výbušniny budoucnosti“; strašidelná zkratka WCNSF (Wounded child, no surviving family); dívka, která na otázku, co jí nejvíce chybí, odpovídá: „Chléb“.

Kniha Jednoho dne má jediný rétorický nedostatek. El Akkad zpochybňuje smysl jakéhokoli umění vytvořeného v době genocidy, které ji neodsuzuje. „Co je to za práci, kterou děláme? K čemu jsme dobří?“ Záleží na tom, říká (správně), kam „vynakládáme [svou] omezenou kapacitu zájmu“. Ale umělci nemohou vyměnit své démony ani v takových chvílích. Rozhoduje psychika; a psychika se utváří na základě zkušeností. Spisovatel, který přišel o dítě, které mu zemřelo na rakovinu, může navždy psát jen o rakovině, a pokud tím ignoruje probíhající zvěrstvo, nemá příliš na výběr.

Když se stane něco nevýslovného, svět by se měl zastavit, ale nezastaví se. Je pobuřující, že někteří lidé mohou myslet, byť jen krátce, na něco jiného. Ale umělci tu nejsou problémem. Umění je dech, jeho parametry není třeba zužovat.

Kniha Jednoho dne je vášnivá, poetická a šokující. Je plná oprávněného hněvu, frustrace z těch, kteří potřebují, aby se tato morálka šířila. Pro mě bylo katartické, téměř duchovní, nechat si tyto ošklivé pravdy vyslovit. Podnítilo a zmírnilo to oheň mého vlastního hněvu. Je to důležitá kniha, kterou je třeba si přečíst, už jen kvůli připomínce, že dějiny vždycky spějí k jedné jednoduché otázce: „Když na tom záleželo, kdo stál na straně spravedlnosti a kdo na straně moci?“

Zdroj v angličtině ZDE

1
Vytisknout
1921

Diskuse

Obsah vydání | 18. 2. 2025