Je válka mezi Izraelem a Hizballáhem nevyhnutelná?

27. 6. 2024

Druhou cestou k eskalaci by bylo úmyslné uchýlení se jedné strany k válce v plném rozsahu. Hizballáh touto stranou pravděpodobně nebude. Hizballáh dával po celou dobu jasně najevo, že cokoli udělal, aby udržel izraelsko-libanonskou hranici v napětí, dělal ze solidarity s obléhanými Palestinci v pásmu Gazy a na podporu Hamásu. Hizballáh pro sebe nevidí v totální válce s Izraelem žádný přínos. V poslední takové válce v roce 2006 si šíitské hnutí mohlo připsat určitý úspěch, když se postavilo nejvyspělejší vojenské síle na Blízkém východě, ale zaplatilo za to značnou cenu v podobě lidských a materiálních ztrát. Vůdce Hizballáhu Hassan Nasralláh později vyjádřil lítost nad přeshraničními půtkami, které k této válce vedly.

Na druhou stranu se Izrael může rozhodnout zahájit plnohodnotnou válku v Libanonu během několika příštích měsíců, pokud by se první scénář nenaplnil. Americký ministr zahraničí Antony Blinken údajně během své poslední cesty do regionu sdělil arabským představitelům, že se domnívá, že Izrael má v úmyslu napadnout Libanon. Taková invaze by nebyla založena na žádné jasné a objektivní analýze toho, co by bylo v nejlepším zájmu izraelské bezpečnosti. Byla by spíše záležitostí vnitropolitických a emocionálních faktorů, které by izraelské chování řídily.

Jedním z těchto faktorů je neutěšená situace přibližně 60 000 Izraelců, kteří byli kvůli zhoršené bezpečnostní situaci v severním Izraeli vysídleni z domovů a ubytováni v hotelech v Tel Avivu nebo v jiných dočasných zařízeních. Tito lidé představují významnou politickou sílu, která se zasazuje o to, aby bylo učiněno něco, co by umožnilo jejich návrat. Vypuknutí plnohodnotné války s Hizballáhem by samozřejmě bezpečnostní situaci v severním Izraeli ještě zhoršilo. Ale naděje, jakkoli mylná, že agresivní vojenská akce by nějakým způsobem vedla k dlouhodobému míru na severu, představuje nátlak na izraelskou vládu.

Politická a právní situace premiéra Benjamina Netanjahua je i nadále hlavním určujícím faktorem izraelské politiky, a to jak v této, tak i v dalších otázkách. Stalo se všeobecně přijatelným, že Netanjahuovo držení moci a pravděpodobně i jeho schopnost vyhýbat se obviněním z korupce bude trvat tak dlouho, dokud bude Izrael ve válce. Vzhledem k tomu, že Netanjahu sám nedávno prohlásil, že "intenzivní fáze války s Hamásem se chýlí ke konci", je jeho zájem na plnohodnotné válce na severní frontě pravděpodobně silnější než kdykoli předtím.

Netanjahuovo setrvání ve funkci závisí také na udržení vládní koalice s krajně pravicovými extremisty, především s ministrem financí Becalelem Smotričem a ministrem národní bezpečnosti Itamarem Ben Gvirem, kteří jsou zastánci tvrdé linie, pokud jde o použití vojenské síly proti Hizballáhu. Smotrič vyzval k vojenské invazi hluboko na území Libanonu, pokud Hizballáh nesplní ultimátum na stažení svých sil z jižního Libanonu. Ben Gvir tvrdí, že ani Smotričův požadavek nejde dost daleko a Izrael by měl zahájit vojenskou operaci zaměřenou na úplné zničení Hizballáhu.

Dalším faktorem je názorový proud uvnitř Izraele, podle něhož je jižní Libanon součástí "velkého Izraele", který je darem od Boha a je legitimní jej nejen vojensky dobýt, ale i osídlit. Tato myšlenka byla dosud na okraji izraelského narativu, ale stejně jako mnoho jiných extrémních myšlenek v Izraeli vykazuje známky pronikání do hlavního proudu.

Skutečnost, že cíl Netanjahuovy vlády v pásmu Gazy, kterým je "zničení" Hamásu, je - jak nyní přiznává i oficiální mluvčí izraelské armády - nedosažitelný, je zdrojem frustrace, která může přispět k motivaci napadnout Libanon. K tomu je třeba připočíst frustraci z toho, že se nepodařilo získat zpět mnoho izraelských rukojmích. Operace, která může způsobit vážné škody dalšímu z arabských protivníků Izraele a kterou lze označit za operaci zaměřenou na to, aby se vysídlení obyvatelé severního Izraele mohli vrátit do svých domovů, by mohla pomoci uspokojit část politiků i izraelské veřejnosti, aby tváří v tvář neúspěchům a frustraci ze současné krize "něco udělali".

Ničivá izraelská operace v pásmu Gazy, která daleko přesáhla rámec všeho, co lze chápat jako obranu, a dokonce daleko přesáhla cílení na Hamás, byla spíše niterná než strategická - prodloužená křeč hněvu nad hrůzou, kterou Hamás způsobil 7. října. Rozšíření války do Libanonu by tento vzorec rozšířilo. Skutečnost, že Hizballáh (a další Libanonci) jsou Arabové a že Hizballáh je tradičním protivníkem Izraele, by byla v myslích mnoha frustrovaných a rozzlobených Izraelců dostatečným důvodem pro rozšíření války.

Pokud by izraelská invaze do Libanonu byla vedena skutečnými strategickými úvahami, nebylo by hlavním cílem zničit Hizballáh - což je daleko za hranicí možností Izraele-, ale vytlačit jeho síly z části libanonského území jižně od řeky Litani. Doprovodná rétorika by takové úsilí popisovala jako údajné vykoupení dlouhodobé bezpečnosti pro severní Izrael. 

Dlouhá a krvavá historie izraelské vojenské angažovanosti v Libanonu jasně naznačuje, že taková bezpečnost by  vykoupena nebyla. Izrael vpadl do Libanonu v roce 1978 a v roce 1982 do něj vpadl znovu, a to až do Bejrútu. Jižní Libanon okupoval až do roku 2000. A přesto je dnes Hizballáh stejně silný jako kdykoli předtím. Hizballáh se poprvé proslavil v reakci na invazi v roce 1982 jako organizace, která se více než kterákoli jiná snažila bránit Libanonce před izraelskými nájezdy. Jeho lidová podpora se nadále z velké části opírá o vnímání potřeby takové obrany - a toto vnímání by jakákoli nová izraelská invaze jen posílila.  

Válka mezi Izraelem a Hizballáhem z roku 2006 dává tušit, jak by nový konflikt mohl vypadat, ale nová válka bude pravděpodobně ještě ničivější. Schopnost Hizballáhu bombardovat Izrael ze vzduchu je nyní větší než tehdy. Odhady počtu raket a střel v jeho arzenálu se značně liší, ale pohybují se kolem 150 000 kusů. I nesofistikované střely by mohly způsobit velké škody, pokud by díky svému počtu překonaly sofistikovaný systém protivzdušné obrany Izraele. Izrael by byl samozřejmě odhodlán způsobit alespoň tolik destrukce opačným směrem, kolik destrukce by sám absorboval.

Bidenova vláda si nepřeje novou válku mezi Izraelem a Hizballáhem. Její mírové snahy však mají jen mizivé vyhlídky na úspěch. Přestože rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1701, která měla za cíl vyřešit konflikt z roku 2006, ale nikdy nebyla plně realizována, poskytuje rámec pro možnou novou dohodu, současné okolnosti pro dosažení takové dohody jsou obtížné. Myšlenky, o nichž americký vyslanec Amos Hochstein diskutoval s izraelskými a libanonskými představiteli, se v podstatě snaží oddělit izraelsko-libanonskou rovnici od dění v pásmu Gazy. To ale nemusí být reálné vzhledem k negativní atmosféře plynoucí z probíhající katastrofy v Gaze a postojům Hizballáhu, který na izraelsko-libanonské hranici udržuje napětí v rámci sympatií s Palestinci v Gaze. 

Některé deklarativní kroky Bidenova kabinetu vyhlídkám na mírové řešení nepomáhají a pravděpodobně situaci ještě zhoršují. Hochstein údajně arabským představitelům v Bejrútu sdělil, že pokud vypukne plnohodnotná válka podél izraelsko-libanonské hranice, Spojené státy Izrael podpoří.

Pokud taková válka skutečně vypukne, pak podobně jako v případě izraelského útoku na pásmo Gazy bude většina zbytku světa považovat Spojené státy za facilitátora konfliktu. A s tímto vnímáním jsou spojeny všechny neblahé důsledky pro zájmy USA, včetně opovržení, diplomatické izolace a touhy po pomstě ze strany násilnických živlů. Postoj administrativy navíc nezlepší dlouhodobou bezpečnost izraelských občanů, kterým se údajně snaží pomoci.

 

Celý článek v anglickém originále ZDE