Nusajrát je stejně jako Gaza reprezentací kultury, kterou nelze zlomit
27. 6. 2024
Jasně si vzpomínám na svůj první den ve škole UNRWA v uprchlickém táboře v Gaze. Bylo mi pět let. Měl jsem pocit, že můj život skončil. Vzdálenost z pátého bloku uprchlického tábora Nusajrát do Nového tábora - který se nachází na území obce Nusajrát - byla dlouhá, vyčerpávající a děsivá.
Musel jsem jít několik kilometrů pěšky, po velmi prašné cestě, která zašpinila můj nový, speciálně ušitý červený oblek a oranžové sandály.
Na namáhavé cestě, která vedla přes citrusové sady a hromady písku, mě doprovázely stovky dětí, některé zkušenější a sebevědomější, jiné, stejně jako já, celou cestu do chlapecké základní školy UNRWA proplakaly, píše Ramzy Baroud.
Cestou jsem se dozvěděl o "bláznivém muži ze sadu", rozcuchaném hlídači, který pronásleduje neukázněné děti, kdykoli se ze stromů pokusí utrhnout pomeranče. Dozvěděl jsem se také o psech bez vodítka, kteří patřili nějakému beduínskému kmeni a jejichž kousnutí může mít za následek spoustu injekcí proti vzteklině a strašnou bolest.
Než jsem dorazil do třídy, začal jsem vzlykat. Učit se číst a psát mi připadalo jako bezcenná činnost, když uvážím, jaká rizika hrozí, když se stanu žákem školy UNRWA v Gaze.
Bohužel, žádný bezprostřední happy end se nekoná, protože mě skutečně honil "blázen", pokousali mě psi, zničili mi sandály a můj červený oblek s velkými stříbrnými knoflíky.
Ale nakonec to všechno stálo za tu námahu. Moji vrstevníci, počínaje tím prvním dnem školního roku, jsou nyní těmi největšími intelektuály Gazy, novináři, učiteli, lékaři, rodiči, lidmi, díky nimž se Gaza stala houževnatým místem, které inspiruje celý svět. Mnozí z nich byli v této válce zabiti nebo zraněni. Mnozí z nich stále bojují za udržení samotné Gazy při životě.
I když už v Nusajrátu nežiji, můj vztah k tomuto místu se časem ještě více upevnil.
V arabštině říkáme: "Kdo je daleko od očí, je daleko i od srdce." Vždycky jsem si uvědomoval, že je to místo, které je daleko od očí. Gaza je však výjimkou, protože lidé, které po sobě zanecháváme, jsou nezapomenutelní a protože jejich utrpení, zejména v době obléhání a války, je příliš extrémní na to, aby se dalo ignorovat.
Když jsem ve čtvrtek 6. června, devět měsíců po začátku války, kontroloval na svém mobilním telefonu zprávy o Gaze, opět se na prvních místech objevily aktuální zprávy: "Masakr v Nusajrátu". Masakr se zdál být hrozný ještě před zveřejněním krvavých podrobností.
O několik dní později, 8. června, došlo k mnohem větší tragédii; stovky mrtvých a zraněných.
Slova "masakr" a "Nusajrát" se v posledních měsících natolik prolínala, že nové titulky často vynechávaly další podrobnosti.
Když jsem si prohlížel snímky zabitých a zraněných ve škole Al-Sardi a později na centrálním trhu, obával jsem se, že některé tváře poznám. Už se mi to dříve stalo, a to opakovaně, kdy jsem díky zprávám zjistil, že byli zabiti nebo zraněni členové rodiny, přátelé nebo sousedé.
Kdykoli se objeví čerstvé záběry z útoku na Gazu, jsem vždy ve střehu.
V případě školního masakru jsem nikoho nepoznal, možná proto, že oběti jsou většinou vysídlení Palestinci z mnoha jiných oblastí pásma Gazy, ať už ze severu nebo z jihu.
Přemýšlel jsem o samotné škole. Ve shluku škol UNRWA zasažených při posledním útoku se nacházelo více než 50 000 lidí - většinou dětí a žen.
Ještě před několika měsíci byla právě tato škola zdrojem radosti, poznání, přátelství, ale také strachu pro malé děti, které byly odtrženy od svých rodin.
Pak se z ní, stejně jako ze všech škol v Gaze, stal úkryt, který hostil většinu obyvatel Gazy, jež byla opakovaně naháněna bombami ze severu do centra, z centra na jih a opět do centra atd.
Tato cesta vysídlování spolu s hladomorem ještě neskončila. Masakry ve školách OSN, které se staly útočištěm, jsou však zcela jinou úrovní krutosti.
Aby zmírnili část utrpení, pořádají mnozí dobrovolníci v táboře v některých z těchto přístřešků nejrůznější komunitní aktivity.
Dobrovolní klauni pravidelně vystupují, dobrovolní holiči stříhají vlasy, učitelé pořádají kurzy, ženy společně pečou, místní fotbalové kluby pořádají turnaje. To vše se děje proto, aby se děti ujistily, že navzdory pokračujícímu utrpení a zvuku bomb všude kolem zůstanou uvnitř vždy v bezpečí.
Takové bezpečí však neexistuje ani ve školách, ani v mešitách, ani v kostelech, dokonce ani v nemocnicích.
Píšu to proto, že se obávám, že čtenáři a diváci by si Nusajrát spojovali pouze s masakry, s mrtvými těly seřazenými na podlaze, přikrytými dekami, kterými se v noci přikrývali.
Nusajrát, stejně jako Gaza, představuje kulturu, kterou nelze zlomit bez ohledu na palebnou sílu nebo rozsah masakrů.
Pro mě Nusajrát zůstane ve vzpomínkách, na které nelze zapomenout, a budoucností svobody a důstojnosti.
Celý text v angličtině ZDE
Diskuse