Bude Trumpova politika vůči Číně založená na “izraelském modelu”?

27. 6. 2024

Článek se v souladu s měnící se geopolitickou realitou hodně věnuje Asii a málo Evropě. Odráží také myšlení republikánských zahraničněpolitických realistů, jejichž příkladem jsou lidé jako Elbridge Colby a O'Brien (oba se údajně ucházejí o nejvyšší národněbezpečnostní posty v druhém Trumpově funkčním období), pro něž Čína představuje velkou výzvu - skutečně jako rovnocenný konkurent, na jehož konfrontaci se USA musí připravit.

O'Brien píše, že podle jeho názoru by "Kongres měl pomoci vybudovat ozbrojené síly Indonésie, Filipín a Vietnamu tím, že jim poskytne takové granty, půjčky a transfery zbraní, jaké Spojené státy již dlouho nabízejí Izraeli".

Zdá se, že O'Brien zde, aniž by to výslovně uvedl, odkazuje na to, co se v jiných souvislostech označuje jako "izraelský model" americké bezpečnostní pomoci. Tento model je samozřejmě založen na způsobu, jakým funguje americká bezpečnostní pomoc Izraeli: USA poskytují Izraeli štědré granty, úvěrové záruky, vojenskou, ekonomickou a diplomatickou podporu výměnou za spolupráci a podporu amerických národních bezpečnostních cílů v regionu.

V současné době se tato záruka pohybuje v řádu 3,8 miliardy dolarů ročně.

Připomeňme, že když se koncem loňského roku zastavila ukrajinská protiofenzíva, ve Washingtonu se hodně mluvilo o tom, jak nadále pomáhat Ukrajině tváří v tvář rostoucímu odporu republikánů ve Sněmovně reprezentantů. Jeden ze způsobů, jak obejít předpokládanou opozici (opozici, která se ve skutečnosti nikdy nijak významně neprojevila), navrhl Bidenův poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan izraelský model.

Tento model má však své nevýhody, zejména pokud to s přehodnocením americké role ve světě myslíme vážně ve světle mimořádných výzev, kterým nyní čelíme doma.

Postupem času se pomoc v izraelském modelu stává očekávanou součástí podnikání - ba co víc, neomezená pomoc (což je to, čemu se americká pomoc Izraeli v podstatě rovná) vytváří pro klientské státy zvrácené pobídky k bezohlednějšímu jednání. Jedním z příkladů, na který můžeme poukázat, je situace, kdy gruzínský prezident Michail Saakašvili cítil, že má podporu USA, aby v roce 2008 vlákal Rusy do války.

V případě Izraele se stalo to, že se americká politika a mediální elity postupem času začaly zaklínat myšlenkou, že bezpečnostní pomoc Washingtonu je nejen nezbytná pro přežití klienta - ale že klientovi nějakým způsobem dlužíme neomezenou podporu. Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Matthew Miller na čtvrtečním tiskovém brífinku uvedl, že administrativa považuje pomoc Izraeli za "nedotknutelnou". 

Vzhledem k těmto nevýhodám možná existují jiné, méně provokativní způsoby, jak se vyrovnat s růstem Číny. V listopadu 1996 Kennan s opovržením konstatoval, že podle jeho názoru se jedná o velké části světa, "zahrnující téměř celou Latinskou Ameriku, Afriku a jižní Asii, kde jsou vlády vedeny především vykořisťovatelským postojem vůči nám - postojem, který postrádá jakoukoli vděčnost nebo uznání za to, co jim můžeme dát. Těm, jak vidím, nedlužíme nic jiného než diktát našich národních zájmů".

Kennan se ve svém příspěvku věnoval případu Číny, kterou tehdy Clintonova administrativa tlačila ke členství ve WTO, což se následně ukázalo jako katastrofální pro americkou dělnickou třídu. V Číně Kennan viděl "zemi jako sídlo velké kultury, která si zaslouží naši nejvyšší úctu".

"Chtěl bych," pokračoval, "abychom se k nim na diplomatické úrovni chovali s tou nejlepší zdvořilostí, ale abychom s nimi kromě toho měli co nejméně co do činění, a abychom se k nim nechovali o nic méně tvrdě, než jsou zvyklí."

Odstup, ale pevnost: Fajn. Ale myslel by si Kennan, že je v americkém zájmu stát se asijskou zbrojnicí? Ano, musíme v každém případě konkurovat Číně, ctít obranné dohody s dlouholetými spojenci, jako je Japonsko a Korejská republika, ale zároveň se mít na pozoru před zbytečnými provokacemi a závazky.

Musíme mít na paměti - jak to bezpochyby dělá O'Brien - že americké zájmy jsou neodlišitelné od zájmů dokonce i našich nejbližších spojenců, natož země, jako je Indonésie, majoritní sunnitský národ vzdálený od našich břehů asi 13 000 mil.

Nakonec si O'Brien vytyčil impozantní a vskutku chvályhodný cíl - formulovat zahraniční politiku "míru prostřednictvím síly" pro prezidenta, kterému chce opět sloužit. Přesto zůstávají vážné otázky, zda politika vůči Číně, kterou vytyčily osobnosti jako on a Colby, je politikou, která v příštích letech udrží mír ve východní Asii.

 

Celý text v angličtině ZDE