Kukaččí vejce ruského imperialismu

21. 5. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut
Foto: Pixabay. Licence: Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported.

Podle výpovědi senátora Lásky ohledně svědectví podaných ve výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček nemůže svou žalobu v kauze Vrbětice myslet vážně, protože by u soudu jednoznačně prohrál. A jde tu vlastně už o třetí drtivou ránu jeho verzi událostí. Jinak řečeno, stává se stále zjevnějším, že co Hamáček ve věci Vrbětic podniká byla od počátku jen kontrola nevyhnutelných škod na česko-ruských vztazích. Proti Kremlu udělal jen a jen to, k čemu byl okolnostmi bez možnosti výběru donucen.

Vicepremiér se usilovně snaží předstírat, že je údajně kvůli Vrběticím v Rusku za "jestřába". Ruská propaganda jej nicméně překřtila na "malou hamaku", kterou prý "pověsí".

Výplody oficiálních ruských bžundalistů a tiskových mluvků jistě nelze brát doslova - jinak bychom si třeba museli myslet, že tamní špioni pečlivě sledují i ty nejsoukromější anatomické detaily svých nepřátel. Nicméně jedno lze ze způsobu, kterým prokremelská propaganda "informuje" o Hamáčkovi, pochopit velmi snadno: Úctu k němu má pramalou a za "jestřába" by ho mohla označit jedině v důsledku fatální tiskové chyby.

***

Copak tedy čaukabinet dohromady ve věci Vrbětic podnikl? Vyhostil nadbytečné ruské "diplomaty", kteří to ovšem už měsíce předem věděli a horečně prodávali své pražské byty. A pozatýkal několik špičkových kádrů jedné z několika proruských bojůvek, kterým až donedávna stát nechával volnou ruku. Hamáček ale svou liknavostí prošustroval příležitost jednoznačným způsobem si říci o podporu spojenců v NATO a členských států EU; do rakve spojenecké podpory pak zatloukl poslední hřebíček velvyslanec Pivoňka nevolnickou účastí na putinské vojenské přehlídce 9. května. Po vyhoštění ruských řídících důstojníků už nenásledovalo zatýkání jim podřízených "ilegálů" a českých spolupracovníků. A desítky tisíc osob, které od roku 2014 prošly vymýváním mozků a paramilitárním/záškodnickým výcvikem v řadách proruských milic, se dál volně pohybují po České republice.

Mezinárodní zatykač na agenty GRU spojené s vrbětickým útokem vydán nebyl. Opozice bude mít ještě hodně práce, pokud má dosáhnout skutečného a nevratného vyloučení Rosatomu z plánovaného tendru na dostavbu dukovanské elektrárny. A na ministerstvu zdravotnictví dál sedí krajně nedůvěryhodná osoba stižená nevídaným množstvím majetkových skandálů, která tam přišla jen a jen proto, že na rozdíl od víceméně bezúhonného předchůdce je ochotna schválit použití ruské vakcíny Sputnik bez certifikace Evropskou lékovou agenturou. V různých funkcích se začaly vynořovat Hradem preferované provařené osoby, které spojuje jedna jediná věc: Rozhodně nemají vůbec nic společného s údajně prozápadním kurzem Babišovy vlády.

Shrnuto a podtrženo, k žádnému podstatnému a nevratnému narušení ruského vlivu v České republice až do této chvíle nedošlo. Vládní strany bez účinného odkorupčnění zůstávají plné přinejmenším snadno vydíratelných individuí na vlivných pozicích. Kontrarozvědce a policii ještě zbývá práce na velmi mnoho dalších let. A bez patřičné politické podpory by šlo nakonec o marný boj.

***

Politika bývá někdy přirovnávána k šachům, pokeru, případně k jiným formám klasických strategických her.

Každá taková hra ovšem v nejlepším případě "destiluje" z reality několik málo abstrakcí postihujících úzké výseky nekonečně bohatších skutečně působících vztahů. Pouze osoby, pro něž se efektně zpracovaná virtualita stala subjektivně "reálnější" než svět z masa a kostí, si například mohou myslet, že by se jim mohlo v prostředí počítačových her podařit vynalézt strategie fungující v reálném světě. V nejlepším případě takové abstraktní simulace dokážou relativně přesvědčivě napodobit potíže skutečného světa.

S touto podstatnou výhradou připomínám, že přede dvěma tucty let dostali počítačoví fanoušci do ruky klasiku jménem Imperialism. Středně velké a malé mocnosti, jež neměly to štěstí narazit na velmoc, která jim slušně nabídla pakt o neútočení a spojeneckou smlouvu, se v této hře buď stávaly kořistí vojenského útoku, nebo politické obdoby toho, čemu v dnešní ekonomii zpravidla říkáme "nepřátelské převzetí".

Ve zmíněné archivní hře snad nejvíce frustrující zkušeností bývalo narazit na menší stát, jehož nepřátelské převzetí už konkurenční velmoc dovedla takřka do konce, jen dosud ještě nebylo otevřeně formalizováno. Mimořádně matoucím dojmem působilo, jak téměř až do poslední chvíle vše vypadalo normálně a dokonce i nadějně. Takovému skrznaskrz zkorumpovanému státu jste mohli poskytnout třeba smlouvu o neútočení, mimořádně štědré dotace, velkorysé slevy při nákupu vašeho vlastního průmyslového zboží a dokonce i odebírat veškerou jeho surovinovou produkci - jednoho dne jste se stejně zničehonic dozvěděli, že se přes noc stal kolonií nepřátelského impéria.

Hry jsou jen hry a svět je svět - avšak při pohledu na zprávy z dnešní České republiky se opravdu těžko ubránit představě, že každou chvíli musí někde na obrazovce vyskočit okno s ustaranou tváří diplomata, který pronese dobře známou formulaci: "Pane, tento stát je už příliš hluboko ve sféře vlivu jiné velmoci..."

2
Vytisknout
8439

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2021