Pohádka k Vánocům

Tři ořechy pro Popelníka

12. 11. 2020 / Beno Trávníček Brodský

Zrovna když odpočíval, vytěsňujíc' zimu starou dekou a poslední z ořechů mu zapadl do díry v čepici, všiml si škvírou mezi tavolníkem a chcíplým bezem, že jacísi zřízenci naproti za kolejemi na tu starou zrezlou obrovskou ceduli lepí nějakej velkej papír s obličejem. Nějaký pán se z něho směje na všechny strany, až se mu z toho tetelí uši a zdá se podle popisu, že na všechno je zvyklý říkat ano. I usmyslel si, jinak už spíš apatický Popelník, že takového nepochybně moudrého pána navštíví a poprosí ho o pomoc. Šel tedy za těmi zřízenci a ptal se co že je to za pána a kde že ho najde. Ti mu to rádi řekli a tak je Popelník šťastný, že je tak šťastný.

Jenže! Od rodičů si pamatoval staré dobré přísloví, že šaty dělají člověka a že prý kdo v hadrech čeká na štěstí – ten se načeká. No-jo, kde vzít pořádnou garderóbu, ve které se hodí navštívit toho usměvavého pána? Jak tak nervózně přešlapoval po svém doupěti najednou "křuuup" – rozšlápl svůj ořech. To jsem ale vůl – povídá si pod fousy – mohl bejt na vánoce a zase bude hovno. Ale napodruhé se podíval líp, a co to vidí?! Z ořechu kouká nějakej divnej cancour. Tak za něj opatrně zatáhl a táhl a táhl... až vytáhl tmavomodrý společenský oblek s jemně kostičkovanou košilí, kožené polobotky, fakt dobrou pánskou kolínskou, holící strojek, solární panel a krásný Rolls-Royce Ghost.

Paneboženanebi! Zhodnotil přiměřeně situaci. Buď je to covidová mozková mlha a nebo mám z prdele kliku! Jenže, Bože(!) – co já s takovým autem? Copak umím ještě řídit? A co ty – no ty – tamty - papíry? Ach jo, co já budu dělat, zoufal si pološťastný Popelník a pendloval po svém doupěti v rozepnutých tesilkách a nezavázaných polobotách. V tom "chrupp" – rozšlápl další ořech. S napětím co bude dál, se po něm vrhl, a kouká, že z něj čouhá nějaké ucho. Vytahal tedy ořech za ucho, slupka praskla a před ním na špalku sedí chlap.

"A kerej vy ste?" - dí Popelník. "Co by – přece váš řidič – ne? Andy!" "A to se podívejme" – dojme se Popelník "To je teda pecka!" "Tak šup – šup - jedem!" - ukončil klidnou chvilku šofér, naskočil do vozu a otevřel dveře spolujezdce zevnitř. "A ty víš kam a kudy?" - znejistěl Popelník. "Samozřejmě, že vím – to bych tu nebyl." - logicky zareagoval Andy. Popelník tedy dal do náprsní kapsy smokingu svůj poslední oříšek, hadrem ucpal díru v čepici, aby mu tolik netáhlo na hlavu, a vyrazili.

Bylo pondělní ráno, ve čtvrtek před polednem tak byli v Praze. Andy zaparkoval na Benešově nábřeží a se slovy "Dělej – já tady počkám!" přátelsky vykopl Popelníka do víru matky měst. Ten, vedený instinktem hledače čehokoliv po krátké chvíli vešel hlavním vchodem do Sojkovy akademie a po chvilce na střídačku nesystematického hledání a úprku před bdělou ochrankou nalezl kancelář usměvavého pána z papíru na té velké rezavé ceduli. Pěkně pozdravil a začal vysvětlovat svoji nelehkou situaci – bytovou – pracovní – rodinnou – zdravotní... najednou se však od stolu ozvalo "NE – NE – NE - NIE! Takto prosím NE! Jděte pryč – páchnete ako popelník!"

Zklamaný Popelník tedy vycouval na chodbu jako z třetiny chcíplý pes a přemýšlel, co bude dělat. V tom si vzpomněl na svůj poslední oříšek v šosu saka. Zkusil ho silou rozloupnut v pěsti – ale nic. Zkusil s ním tedy bouchnout o kachlíkovanou podlahu chodby – zase nic. Tak po ořechu začal skákat, až se rozdrnčely okenní tabulky – pořád nic.

V tom se rozlétly dveře kanceláře a na chodbu vyběhl dříve usměvavý pán z plakátu. "Co to tu robíte za rámus?" – zahřímal "Neumíte prostě normálně v klidu odísť!?" Ohnul se, sebral ze země ořech a dodal – "A máte po tých blbostech."

Vzal si ořech do kanceláře a tam na něj dupl tak silně, že sekretářka o patro níž si leknutím nalila lak na nehty do kafe. Sebral prasklý ořech a kouká, že z něho čosi kúka. Tak za ten růžek chytil a táhne - táhne... a když to celé vytáhl ven – vidí, že to jsou nějaké staré hadry jako pro bezdomovce, roztrhaná čepice, děravé boty, ešus, igelitka a úplně nakonec vyskočil z ořechu nějakej divnej vyhublej trpaslík. Ten vykulil oči a povídá – "Nekoukat. Nelelkovat. Převlíkat!" A hodil po pánovi všechny ty ošuntělé hadry. Tomu se samozřejmě nechtělo svlékat z nóbl oblečení - remcal, smlouval, nadával, vyhrožoval, prosil, ale trpaslík jinak nedal a plival kolem sebe ostrá slova a pohrozil, že jinak zavolá své stejně ostré kamarády, kterých je veľa! Když bylo převlečeno, vyšťouchal trpaslík pána před barák, kde čekala zaparkovaná úhledná Felicie. Nastupuj – jedem do Brna – povídá trpaslík. "A kde je můj krásný vůz?" - rozesmutnil se pán. "Nepindej a sedej za volant!" – nedal se trpaslík.

K večeru byli v Brně. Zastavili u křoví na poslední zastávce u posledního koše brněnského metra. "Tak tady teď budeš bydlet" – povídá trpaslík. "Celé to křoví je Tvoje. Za rok se přijdu podívat, jak si se s tím porovnal, a pak uvidíme."

Pak se otočil na Popelníka a povídá. "Takže: Tobě jsem domluvil práci tady v metru, spát můžeš v jejich noclehárně - to Ti pak odčítnou z platu. Maj dobrou jídelnu. Tu Škoďuli si nech, ať máš důvod si udělat papíry. Oblek si taky nech, až půjdeš mezi lidi, ať nejseš za popelník. V autě u dokladů najdeš prachy na autoškolu a pár halířů do začátku. A kdybys chtěl udělat ňákej dobrej skutek, tak můžeš tajdle tomu ve křoví o Vánocích přinýst šišku salámu a tašku pomerančů."

A to je konec pohádky Tři ořechy pro Popelníka.