Pohádka o prdeli

28. 5. 2017 / Alex Koenigsmark

Milé děti, lituji, ale v této pohádce prostě musím používat sprosté slovo, a sice slovo prdel. Bez něho to prostě nejde a takové to p.... se čtyřmi tečkami mi připadá vlastně mnohem sprostší. Takže se omlouvám, ale tohle je prostě pohádka o prdeli.

Tak tedy, bylo nebylo, za devaterými horami, bylo to v pohádkové zemi Boémii a já šel navštívit někdejšího dlouholetého přítele. Možná to bylo proto, že jsme před tím v hospodě přemítali o starém vtipu Jak vznikl dvojocasý český lev.

U příležitosti oslavy nedožitých 71. narozenin Alexe Koenigsmarka (27. 5. 1944 - 23. 1. 2013) připomínáme jeden z fejetonů českého spisovatele, scénáristy a dramatika, autora a popularizátora Britských listů.

Znáte to: To byli původně dva lvi, ale ten jeden vlezl tomu druhému do... Ano. Tam. Byla lví, velká a bílá...

A říkali jsme si, je to vlastnost všeobecně lidská, anebo jen naše hrdá a národní? Není ale na druhé straně úžasné, že si právě my sami na sebe vymýšlíme takové anekdoty? Anebo právě proto?

Ten přítel mě kdysi bavil a zajímal svou inteligentní skepsí. Skepticismus není pesimismus a vůbec neznamená beznaději. Obvykle vás ale automaticky zařadí do skupiny, která se neumí přidat k většině a špatně získává úřední podporu, protože všechno znejišťuje. V té skupině jsme prožili řadu let a spojovalo nás právě to, že nikam nepatříme. Proto mě velmi překvapilo, když jsem ho našel s hlavou už pěkně hluboko zasunutou; právě se chystal postoupit dál.

Byl evidentně šťastný, mnohem šťastnější, než kdykoliv předtím a jeho tvář, když se na okamžik vysunul, zářila radostí a rozdychtěním, jen měl maličko odřené uši.

"Kam to lezeš, chceš se stát českým lvem?" užasl jsem.

Zatvářil se, jako kdyby ho otázka zabolela. Takto se už ptát nesmím, řekl. Vysvětlil mi, že prdel, do které se vsouvá, je jiná a lepší, než ostatní, je čistší, než byly ty, kterým jsme se předtím vyhýbali, je velká a bílá a on si také může mezi mnoha takovými demokraticky vybrat, čili má v tom značnou svobodu, nikdo ho už nenutí, jako kdysi -- a potom, leze tam dobrovolně, s chutí a takřka z lásky, neboť tuto prdel on upřímně obdivuje a dovnitř se těší. Uvnitř už je mnoho, mnoho lidí, kterých se naučil si vážit a je rád, že smí být s nimi. Chce někam patřit. Je těžké a obtížné nebýt součástí žádné party.

"Ale přece budeš zase jen v prdeli," namítl jsem.

Zamával mi a už tam byl.

Proč to dělá, co se s ním stalo?, meditoval jsem, odcházeje znejistělý. Freudisté by o každém takovém lezci řekli, že jde o trauma zrození a touhu po návratu do intrauterálního (Uterus -- lat.děloha, používá se ve freudistickém učení: v bříšku maminky to bylo fajn, ale cesta ven bolela a odřeli jsme si ouška) bezpečí. Nemají náhodou recht? Nevolí si kamarád jenom jinou cestičku, než kterou to vnitrobřišní teplíčko opustil?

Vzpomněl jsem si na vizionářský výraz obličeje někdejšího kamaráda a uvědomil jsem si, že to musím být já, kdo se mýlí, ne on. Možná je jeho počínání tím zcela přirozeně lidským konáním, zatímco moje skepse je chybná, možná je on ten, kdo se osvobodil a já jsem naopak zůstal otrokem skeptické iluze.

Nikdy jsem mu asi nerozuměl. To, co jsem si myslel, že nás spojuje, nás ve skutečnosti rozdělovalo. Můj přítel celá ta léta musel trpět, ale jinak, než jsem si hloupě myslel, nechtěl být osamělým skeptikem, žijícím z Ne-Víry..., skepse byla jen berličkou, ve skutečnosti chtěl být oudem nějaké party, konečně nebýt sám a nerozhodovat, chtěl podporovat a být podporován, chtěl se přidat, podílet se, být členem, toužil bytostně po nějaké prdeli, jen se tehdy styděl... Chtěl jen mít šanci si vybrat. Teď už se stydět nemusí, může si vybrat, je šťastný a je tam. Pro něj je svět konečně v pořádku.

Velká bílá má řadu výhod, říkal jsem si, máte kupříkladu bez vlastní viny zacpané uši... Je měkká, je tam teploučko a jistota. Je v tom prostě něco věčného, věčná lidská touha po splynutí, kus nesmrtelnosti ve většině, sounáležitosti s ostatními a co na tom, že je to zrovna v ...

Znáte takovou anekdotu z totáče? Dvě tasemnice, maminka s dcerou, vyhlížely při nějaké příležitosti z konečníku a dceruška volala nadšeně: Mamičko, co je to krásné zelené? To je tráva, holčičko, odpověděla maminka. A to překrásné zlaté a zářivé? To je sluníčko, vysvětlila maminka. A proč tam nežijeme, když je to tam tak krásné? Protože naše vlast je tady, řekla maminka, v prdeli.

Uvědomil jsem si, že potkávám řady spěchajících, zářících, rozdychtěných lidí. Kam šli, kam se tak hrnuli? Ale ano... Tam. Pomalu jsem jim začínal závidět... Že bych také... Že bych se vrátil ke kamarádovi... Možná mě odpustí a vezmou k sobě...

Ohlédl jsem se. Byly všude. Velké, bílé a čekaly. Na mě, na vás...

Dobrou noc, milé děti.

0
Vytisknout
23070

Diskuse

Obsah vydání | 29. 5. 2017