Když je Koba vaším šálkem čaje...

20. 3. 2019 / Karel Dolejší

Ani epidemie stranického antisemitismu, ani epochální katastrofa brexitu, s níž se v úvahách o převzetí moci kalkulovalo podle hesla "Čím hůř, tím líp", ani každou chvíli projevované sympatie pro autoritáře v Íránu či Moskvě nedokážou skalní příznivce Jeremyho Corbyna odradit od víry v osobu, která podle nich "konečně potopila neoliberalismus" - což prý zastiňuje všechny ostatní problémy. Na první pohled může podobný postoj vypadat zcela nepochopitelně. Při podrobnějším zkoumání však zjistíte, že ultralevičácké tradice tupě stranící zaslepenosti, na něž corbynismus pro mnohé překvapivě navázal, jsou skutečně bohaté. A s dějinami zaslepenosti ultrapravičácké si v ničem nezadají.

Velmi opotřebovaná floskule tvrdí, že nikdo nemůže být tak důsledným bojovníkem proti "fašismu", jako komunista. V praxi je ovšem řeč o dodnes se vyskytujících faktických příznivcích jedné z mnoha verzí apokalyptické interpretace velkoruského imperialismu. Tento imperialismus byl v letech 1939-1941 mimořádně důležitým spojencem toho, co později sám souhrnně (a terminologicky chybně) označil jako "fašismus". A pokrytecký postoj ke zlu, vůči němuž se zapálení "levičáci" na jedné straně demonstrativně vymezují, aby s ním v jiných kontextech uzavírali všeliké smrduté aliance, není bohužel žádnou uzavřenou minulostí.

Za hlavní problém dnešní regresívní levice považuji mimořádně povrchní a pokrytecký postoj ke klíčovým tématům, která nejlepší levicoví intelektuálové po dekády rozpracovávali v reakci na zásadní selhání levicového hnutí v období před 2. světovou válkou, během ní a (částečně) bezprostředně po ní. Jsou to témata totalitarismu a autoritářské osobnosti propojující zločinné režimy hlásící se k levici se srovnatelně zločinnými ultrapravicovými. Současně jde také o témata, která bez potíží prostupují napříč často absurdní debatou o "etnocentrismu" nebo "kulturní apropriaci" (podle níž je např. na Západě špatné cvičit jógu, protože se tak stáváte imperialistou).

Zatímco autentická intelektuální avantgarda minulosti usilovně pracovala na sebereflexi omylů levicového hnutí, aby se politické chyby, které stály miliony životů, už nikdy neopakovaly, ve vesměs výhradně taktických úvahách současných radikálních levičáků nacházíme úplně jiné priority. V boji s nenáviděným "kapitalismem" zaujímajícím post analogický postavení ďábla ve středověké teologii, je prý namístě nejen aliance s "levicovým miliardářem" Babišem (jiná varianta: Použijeme Babiše jako ledoborec, který zničí hegemonii antikomunismu a následně tak umožní "autentickou" levicovou politiku), ale třeba také s ultrapravicovou SNS (autoritář Fico) či s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti (autoritář Foldyna).

Jiný argument s obdobnou strukturou: Proti kritice kosmopolitních západních demokracií "antikolonialisticky" hájíme autoritářské režimy či diktatury "autenticky zakořeněné" v jiných kulturách - africkou oligarchii olupující vlastní poddané nejméně stejně obratně jako nadnárodní společnosti, jihoamerické diktátory hlásící se spíše k ultralevicové než ultrapravicové ideologii, nebo dokonce ultrakonzervativní režimy v Íránu či Rusku - pakliže jsou důsledně protizápadní.

Pokud pováleční levicoví intelektuálové zdůrazňovali potřebu nevzdávat se již nikdy kvůli krátkozrakým taktickým úvahám civilizačních měřítek oddělujících nás od barbarství - což ještě naléhavěji vystoupilo do popředí v okamžiku, kdy bylo možno propojit západní kritiku totalitarismu s východní sebereflexí v podobě vyrovnání se s "kultem osobnosti" - nyní sledujeme na "levici" dominantně pravý opak. Měřítkem emancipace "dělnické třídy" - kdysi úběžníku levicové politiky - už prý nemá být její politická dospělost a kultivovanost, zahrnující nezbytně také zdravý postoj k "autoritám", ale praktické ekonomické benefity, které jí byly garantovány. Podle tohoto chápání je však nutno do dějin levicové politiky na klíčové místo dosadit konzervativního pruského kancléře Bismarcka, který "reálně" zavedl systém sociálního zabezpečení - zatímco se sociálnědemokratičtí "dobroseři", jež chtěl Bismarck svými opatřeními odstavit, usilovně snažili dělnictvo "pouze" vzdělat, zkultivovat a zaručit mu základní občanská, politická a sociální práva, aby jednou skutečně získalo schopnost stát se zodpovědnou "vládnoucí třídou".

Shrnuto a podtrženo, až příliš často se opakuje jeden jediný vzorec, kterého je při pohledu zleva mnohem snazší si všimnout na pravé straně politického spektra: Navenek zásadová gesta pouze volně doprovázejí reálnou motivaci, v níž těžce dominuje krátkozraká a naprosto bezzásadová mocenská aritmetika.

Pokud je zkrátka Stalin a vše co tak či onak symbolizuje dodnes něčím šálkem čaje, byť třeba jen v podobě "ceny, kterou jsme ochotni zaplatit" za iluzi radikální změny, není možno se ohánět nějakým "důsledným antifašismem" nebo "autentickou levicovostí". A pokud dokonce někteří "chápou" Putina, který má k dnešním ultrapravičákům i ideologicky ještě mnohem blíže než oportunista Stalin, stávají se reálným spojencem ultrapravice buď přímo, nebo nepřímo. Klíčový spojenec idolu totiž v každém případě patří do jediné smečky se všemi ostatními uctívači idolu - tak jako Putinův přicmrndávač Zeman tvoří navždy nerozlučnou komickou dvojici s Putinovým přicmrndávačem Klausem.

A stručně řečeno, není vůbec přesvědčivé rozčilovat se a vymlouvat, pokud někdo veřejně kritizuje falešnou stylizaci "jediných důsledných bojovníků proti zlu".

0
Vytisknout
4215

Diskuse

Obsah vydání | 26. 3. 2019