Nebezpečná balkanizace EU

25. 3. 2019

V dnešní EU znesvářené lokální elity závisejí na podpoře globálních mocností. Evropa byla znepřátelenými frakcemi roztrhána na kusy, varuje kulturní antropolog Ivajlo Dičev.

Balkán se stal synonymem nekonečných sporů a fragmentace. Region, který vzešel z rozpadu osmanského a habsburského impéria, se svými mladými státy trpěl slabým ekonomickým a sociálním rozvojem, stejně jako nedostatkem legitimních elit. Místní politici zřídka zastupovali zájmy voličů a zoufale se snažili konsolidovat svůj nový vliv.

Hlavním prostředkem k tomu se jim stalo využití podpory silnější zahraniční mocnosti. Rumuni se tvářili jako předsunuté postavení Francie v regionu. Srbové a Bulhaři soupeřili o lásku "matičky Rusi", Řekové a Turci záviseli na Británii a Chorvaté a Bosňané na Rakousku. Na konci studené války měl Balkán největší koncentraci hranic na čtvereční kilometr: Mezi NATO a Varšavskou smlouvou na severu; mezi nezúčastněnou Jugoslávií, členem EU Řeckem a zeměmi RVHP; mezi tvrdě proruským Bulharskem a pokulhávajícím sovětským spojencem Nicolaem Ceauseskem v Rumunsku.

V určité chvíli se Albánie dokonce stala klientem vzdálené Číny, než se rozhodla, že Teng Siao-pching "zradil komunismus" tak jako předtím Nikita Chruščov, a zvolila si zůstat do konce vesmíru sama. Konflikty mezi geopolitickými mocenskými sponzory vyvolaly regionální napětí, dokonce i války. Co bylo smyslem této absurdní fragmentace, která regionu zabránila stát se prosperujícím společným ekonomickým prostorem? Poskytovala politickou legitimitu lokálním elitám, které mezi sebou bojovaly.

Prozkoumejme z této perspektivy současnou EU. Debaty mezi levicí a pravicí, konzervativci a liberály, jako by ustoupily střetům globálních mocností. Národní elity začaly spoléhat na podporu cizích států, jako tomu bylo na Balkáně ve 20. století. V kontrastu s obdobím studené války je však dnešní podpora globálních mocností proměnlivá a nestabilní.

Spojené státy se od Evropy odvrátily. Tento krok zahájil Barack Obama a změnil se za Trumpa v otevřené nepřátelství. To donutilo Francii a Německo začít s plánováním EU nadále nespoléhající v obraně na Washington. Mezitím jiné státy jako Polsko stojí zřetelně za USA a využívají jejich podpory k prosazování otevřeně protiunijní politiky. To je strategie, která si nedávno v Bruselu vysloužila formální odmítnutí. Trumpova cesta do Varšavy v roce 2017 byla nepochybně symbolickou odměnou polských populistů, kterým se podařilo do sporu s EU zatáhnout globální velmoc, což vedlo k sérii vnitřních rozdělení v unii.

Flirtování s podporou ruského prezidenta Vladimira Putina šokuje ještě víc. Ultrapravicové strany od Itálie po Estonsko se staví na odpor EU tím, že demonstrují svou blízkost Moskvě, zatímco exkomunisté z Bulharska a Lotyšska prodávají přátelství a komunistickou nostalgii. Někteří oponují sankcím uvaleným na Rusko Západem kvůli anexi Krymu, další doufají v levný plyn nebo výstavbu jaderných elektráren. Ještě jiní, jako ultrapravicová Marine Le Penová ve Francii, Matteo Salvini v Itálii nebo Volen Siderov v Bulharsku, byli usvědčeni z přijetí ruských peněz.

Existují určité podobnosti mezi touto podporou z Ruska a USA, ale tito dva hráči nejsou zaměnitelní. Je například obtížné si představit, že by polští populisté spoléhali na Putinovu podporu, nebo bulharští socialisté na Trumpovu, i když obě skupiny sdílejí podobné protipřistěhovalecké, konzervativní a protekcionistické ideologie. Všichni tito političtí klienti mají společné, že spoléhají na cizího sponzora, aby se mohli střetnout s oponenty v EU. To je přesně ta strategie, kterou po déle jak století používaly balkánské státy.

Novým globálním hráčem je Čína. Tato mocnost na vzestupu proniká do evropské ekonomiky - nejen levným zbožím, kterému místní výrobci nemohou konkurovat, ale také agresívními investicemi podporovanými státem, které kulminují faraónským projektem Nové hedvábné stezky. Evropská komise se zoufale snaží udržet čínskou expanzi pod kontrolou prostřednictvím opatření, která by měla následovat všechny členské státy, protože jednota se zdá být neudržitelnější než kdy dříve.

Naposledy se Itálie rozhodla připojit k čínské iniciativě a otevřeně odporovat Evropské komisi. Předtím to bylo Řecko, kdo vyprodal důležitá aktiva Číňanům, a Východní Evropa se velice snaží nezůstat pozadu. Je to jen otázka ekonomického pragmatismu? Nebo se evropští politici snaží kompenzovat svou slábnoucí legitimitu hledáním silných spojenců v heroickém boji s "eurobyrokracií"? Je dost smutné, že kontinent, který býval centrem světa, byl dnes roztrhán na kousky soupeřícími silami a zahraničními vlivy.

A z historie dobře víme, kam vedla balkanizace.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4401

Diskuse

Obsah vydání | 1. 4. 2019