Neviditelné milníky

27. 3. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
V článku s názvem "Stalin nebyl žádný hlupák" (Lidové noviny, 23. 3. 2019) se dočtete, že Trockého portrét Stalina je prý naprosto zavádějící, jelikož bankovní lupič, budoucí diktátor a masový vrah plánující 3. světovou válku byl ve skutečnosti muž "idejí, který pro svou víru strašně moc obětoval a nebál se pro ni nasadit vlastní život". Probíhající aféře Kapschgate druhého muže ANO Faltýnka nejlépe porozumíte, pokud nastudujete význam výrazu "крыша" (kryša; původně střecha) v ruském kriminálním slangu. A ruské ministerstvo zahraničí si předvolalo českého velvyslance kvůli "nezdravé atmosféře" údajně uměle vytvářené psaním o tom, že ruská strana v rozporu s diplomatickými zvyklostmi pronajímá za úplatu diplomatické byty v Praze.


V Rusku již před lety opustili oficiální kritiku Stalina a opatrně obnovují jeho kult. Bývaly doby - počátkem 60. let minulého století a pak znovu ve 2. polovině 80. - kdy veškeré naděje na společenskou obnovu splývaly s poctivým vypořádáním se se stalinskou noční můrou. Nyní však lze oficiální politiku shrnout do věty "Čert vzal miliony mrtvých, za Stalina se nás báli". Popularizace "objevného a hlubokého" díla amerického historika Stephena Kotkina u nás reprezentuje první velmi zřetelný krok stejným směrem. Jestliže byl Stalin "idealista" a "neobyčejně nadaný student" pravoslavného semináře, nemůže být přece na něm všechno špatně, že? Distinkci mezi kosmopolitním Leninem a velkoruským imperialistou Stalinem také vzal čert - jen když chtěná slepota umožní "kreativní" reinterpretaci stávajícího faktografického materiálu a objevení "lidské" stránky muže, který nesmiřitelnosti s bývalým klíčovým spojencem nakonec obětoval i vlastního syna...

Od krymské krize klub přátel Miloše Zemana velmi nahlas varuje před chaosem, jaký panuje na Ukrajině. Tito lidé ovšem důsledně zamlčují, že se v zásadě jedná o obecný hodnotový i politický chaos celého postkomunistického bloku - a země podřízené komunistické vládě takřka dvakrát tak dlouho než poválečné sovětské satelity jsou na tom pochopitelně výrazněji hůře. Nepořádek, osobní moc bez pravidel, vazba státních struktur na organizovaný zločin, bída - to vše není nic specificky ukrajinského, poněvadž zrovna tak jde o fenomény ruské nebo řekněme středoasijské. Představa, že pokud se Češi začnou horečně distancovat od Ukrajiny, postkomunistická patologie je jaksi automaticky mine, je ovšem velmi naivní a krátkozraká. Zeman, Babiš či Faltýnek coby příklady našich vlastních "nedotknutelných" figur, na něž ani zákon nedosáhne, vyznačují pozvolný pohyb od listopadových snů o Západě východním směrem - o to spolehlivěji, oč méně pozornosti věnujeme rozdílům v mocenském postavení těchto osob a předchozích polistopadových politiků.

Konečně poznámky ruského ministerstva zahraničí na adresu českého tisku reprezentují nepěkný zvyk, který autoritářské režimy v Rusku a Číně uplatňují vůči zahraničním médiím. Skandál ovšem při pohledu z východu nespočívá v tom, že diplomatické byty v Praze jsou v rozporu s pravidly komerčně pronajímány - tedy že nájmy kdosi z ruského zastupitelského úřadu koneckonců krade - ale ve faktu, že česká média měla tu drzost o kauze vůbec napsat. Podprahové sdělení ruské strany tak lze shrnout do stručné výzvy: "Už jim konečně zacpěte hubu!"

Kolem podobných milníků vyznačujících cestu z parlamentní republiky k chanátu ovšem velká většina spoluobčanů prochází nevědomky - bez sebemenšího tušení, o čem je informují.

0
Vytisknout
11296

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2019