Kampismus a princip nevměšování nemohou koexistovat v jediném vesmíru

29. 3. 2019 / Karel Dolejší

Když se vyjasnilo, že Spojené státy nemají v plánu vojensky intervenovat ve Venezuele proti nelegitimnímu Madurovi, Rusko zahájilo vlastní oficiální intervenci. Zatímco dosud uzurpátorovi neoficiálně pomáhaly "soukromé" ruské jednotky firmy Wagner ZDE, které ovšem vznikly podle jihoafrické předlohy z iniciativy Kremlu ZDE, nyní se dostavila i pravidelná ruská armáda ZDE. A jak vyplývá z komentáře mluvčí ministerstva zahraničí Zacharovové, ruský voják v Jižní Americe setrvá, "dokud bude plnit úkoly v oblasti vojensko-technické spolupráce" ZDE. Dočasně - čili správně česky nafurt.

Všimli jste si té záplavy rozhořčených prohlášení zásadních odpůrců "vměšování mocností do venezuelských záležitostí"? Zaregistrovali jste, jak se přivazují řetězy k bráně ruské ambasády v Praze a via média vysvětlují veřejnosti motivy svého idealistického činu?

Já také ne.

Z pohledu účelového využití principu suverenity v oblasti velmocenského soupeření ovšem zmíněný postup dává smysl. Protesty proti (v žádném okamžiku nijak zvlášť pravděpodobné a dosud rozhodně nenaplánované) americké intervenci je možno číst různě - například také podle osvědčeného hesla všech pokrytců podnikajících v oboru národní suverenity: "Pracky (rozuměj ty americké) pryč od (ruských, kubánských, čínských, íránských) pracek!"

Kdyby ovšem v Bílém domě neseděl Putinův pudl Trump, právě víkendový přílet ruských vojáků se mohl stát rozhodujícím okamžikem pro plánování skutečného ozbrojeného zásahu ve Venezuele. Ne proto, že by po něm někdo toužil, ale z nezbytnosti zabránit rozmístění ruských strategických zbraní na území jihoamerického státu. Místo toho sledujeme absurdní představení komického souboru amerických ozbrojených sil na hranici s Mexikem, kde má armáda odvolaná z manévrů z vlastního rozpočtu platit budování Trumpovy zdi. Prozatím zde zcela zbytečně trčí 6 000 vojáků ZDE - tj. 4-6 x více než v Kolumbii, odkud by hypoteticky mohla odstartovat vojenská operace proti Madurovi. A Trump ukradl Pentagonu na svou zeď 3,6 miliardy dolarů.

Čas běží - a čím důkladněji se Moskva ve Venezuele vojensky uchytí, tím těžší bude ji odsud později vystrnadit. Vzpomeňme přitom, jakou skepsi a despekt před lety vyvolával Putinův vstup do syrského konfliktu. Dnes je Moskva v Sýrii druhým nejsilnějším hráčem hned po Teheránu, zatímco syrský prezident Asad byl zredukován na klienta bez vlastních finančních zdrojů, který horko těžko manévruje mezi ruským a íránským patronem, aby ve zničené zemi získal alespoň trochu prostoru pro samostatnou politiku.

Madura v nejlepším případě čeká také takový politický "život po životě", jestliže zvládne systematicky stavět Rusy proti Kubáncům. To se rozumí, že pod praporem "suverenity".

Ruské vměšování ve Venezuele ovšem neospravedlňuje v USA se občas vyskytující oprašování Monroeovy doktríny, kterou prezident Barack Obama vyhlásil za neplatnou.

Nicméně probíhající ruská vojenská intervence a zaryté mlčení obvyklých podezřelých k ní jen ukazuje, co hraje větší roli: Zda abstraktní principy platné pro všechny mezinárodní hráče, nebo jejich účelové ohýbání podle potřeby "hodných imperialistů", jimž se tu otevřeně nebo skrytě drží palce.

0
Vytisknout
3123

Diskuse

Obsah vydání | 2. 4. 2019