Bodláky Václava Duška

Hořkosladké zapomínání

26. 4. 2018 / Václav Dušek

Mládí nevybouřené dozajista tropí neplechu. Staří jezevci i klapperschlange, Nudel, ochechule a břehule dávno zapomenuli, jakým byli trnem v oku jedubabám a zapšklým staříkům. Kdepak mladí hňupi, pryč s nimi, k ničemu se nehodí, samá plochá zábava, zahubí svět; dnes žehráme, jak nám ta drobotina fetuje – ale bývala doba, kdy fety nabíraly sílu… pamatuješ, kmete s lebkou naplněnou moudrem a silou myšlenek!? Připomenu: quajacuran, hysteps, fenmetrazin, rohypnol i vonná tráva se propašovala, a další dobroty k použití při cestě za svobodou a zbavení se ideologického otroctví, vysávajícího zbytky volnosti. Tance bývávaly divoké, pohoršující puritány, amerikánsky nestydaté, vyzývavé, nabádající k neposlušnosti; ve vyhlášené pražské tančírně zhaftli esenbáčtí drsňáci dvě holky z naší ulice – a obě vypadly bez milosti ze střední školy. V putyce poblíž viaduktu se strhla slovní mela o svobodu, zbytečně, jak jinak. 

Mládí nevybouřené dozajista tropí neplechu. Staří jezevci i klapperschlange, Nudel, ochechule a břehule dávno zapomenuli, jakým byli trnem v oku jedubabám a zapšklým staříkům. Kdepak mladí hňupi, pryč s nimi, k ničemu se nehodí, samá plochá zábava, zahubí svět; dnes žehráme, jak nám ta drobotina fetuje – ale bývala doba, kdy fety nabíraly sílu… pamatuješ, kmete s lebkou naplněnou moudrem a silou myšlenek!? Připomenu: quajacuran, hysteps, fenmetrazin, rohypnol i vonná tráva se propašovala, a další dobroty k použití při cestě za svobodou a zbavení se ideologického otroctví, vysávajícího zbytky volnosti. Tance bývávaly divoké, pohoršující puritány, amerikánsky nestydaté, vyzývavé, nabádající k neposlušnosti; ve vyhlášené pražské tančírně zhaftli esenbáčtí drsňáci dvě holky z naší ulice – a obě vypadly bez milosti ze střední školy. V putyce poblíž viaduktu se strhla slovní mela o svobodu, zbytečně, jak jinak.

V depu Těšnovského nádraží v odstavených vagonech vyspávali boveři - a bacha, v dobách socialistických úspěchů! Takže dnes žádná novinka. Městem táhli líní vandráci, stíhaní úchyláci, suroví bitkaři, prošlí ohavové, pětikorunová kolobrnda, čočkinové s triedry k pozorování milenců; nádražní restauranty i haly, bijásky s nepřetržitým programem, levné automaty i parky přitahovaly nezařaditelnou masu do výroby – kdo chtěl, raději týpky a údajné potomky kapitalismus neviděl.

Přece znáte rčení: co oči nevidí, to srdce nebolí.

Dnes jako včera. Práce dostatek za krátké peníze, otročit není zábava. Ideologické mluvčí vystřídali milionářští šafáři, kterým majetky spadnuly shůry, stačilo se pro prachy sehnout a sebrat z chodníku – kecalové se tumlují, možná nevědí, že jsou smrtelní. Staří už zapomínají na brigády s finančním příspěvkem při podpisu letité smlouvy – doly, ocelárny. Milodary ze státního rozpočtu, pravidelné pohřebné zasílané obyvatelstvu v decimovaných krajích chemickým průmyslem a těžbou uhlí v povrchových lomech, příspěvky na školy v přírodě, lázeňské pobyty za hubičku, stravenky, jízdenky – staří lají na dobu nelidskou a štěkají po mladých srnečkách, co nevědí roupama, kam se vrtnout. Cizina – ha, jsi snílek, tam za humny můžeš zlehka padnout na úroveň ukrajinských otroků.

Pivní maratony odstartovány. Míchané lahodné nápoje k občerstvení žíznících pobudů. Ocelová pěst, Fadějevova pomsta; putyky našvihány k prasknutí, diplomatické řeči se nevedly, muselo a chtělo se žít – máš vyměřený čas a finito!

Kriminálníci se zdobili kérkama, dnes se zdobí kdekdo – tehdy na krku vzkaz, jen pro kata, ici découper, zápěstí zdobila slova – nechtěj dělat. Báchorky o rychlém zbohatnutí prací se míjely účinkem. Práce je poslední zoufalý pokus, jak získat peníze, říkávali žákům muklovští profesoři. Kriminalita se prohlubuje, ale lidi šťastnějšími neudělá. Smutná diplomacie nezralého ducha nepomáhá k pochopení, avšak ani jakýkoli značkový bolehlav. V koutech putyk staří mazáci vzpomínají na vojnu, co nebyla, potvora, kojná. Pamětníků ubývá, náhrobků přibývá. V horách kasárna s lykusovými baráky, kulturní parta ulejváků nazkoušela Černou bedýnku od pana Aškenazyho – a politruk dostal nápad, žádná vycházka k vnadným rukavičkářkám, ale kulturní zážitek, holomci. Vojclové kvíleli: s poesií se běžte vycpat! Pak se z balkonu ozval sytý hlas obra Balogy: vole, umíte! Potlesk. Dneska stěží uvěřitelné, že při armádní přehlídce tvořivosti z jeviště zněly verše Lawrence Ferlingettiho Starting from San Francisco a s vojákama recitoval politruk kapitán Ferda, co měl hlas pana Wericha.

Kdo šmahem odsuzuje dobu mu vyměřenou, jako by nežil.

Hrany se v šedesátkách obrušovaly zvolna, partička nadšenců nastudovala Villona, úspěšně, přidala Žalování, natvrdo do hlediště připomínala lágry, tyrany, vrahy… zmařená dětství - ne, necítili se jako hrdinové v dobách nelehkých; tihle zarytí dědci na rozdíl od jiných dědků a bab mají smysl pro konání mladých lidí. Pošetilost myslet si, že se čas zastaví. Hořkosladké zapomínání ovšem nemůže přehlušit dryáčnické a jarmareční výlevy stranických strašidel, která blafají bez bázně a hany v domnění, že ještě někoho svou stupiditou baví. U nás se holt musí sociálně intrikovat za každou cenu. Straničtí obejdové zastupují z valné části sami sebe – prachy, prachy, prachy! Levý nebo pravý, stále hravý a nenasycený.

Máme demokracii, tak konečně všem tlachalům snižme platy.

0
Vytisknout
2211

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2018