Sýrie je pro Evropany morální porážkou

28. 2. 2018

Pak je tu apatie údajně pacifistických odvaděčů pozornosti. Tu nacházíme na radikální levici evropského politického spektra, od Londýna přes Berlín až po Athény. Morální relativismus se převlékl za "internacionalismus". Od samého počátku byla Sýrie příliš složitou krizí, než abychom v ní identifikovali vyhovující spojence, uvažuje se v těchto kruzích. Západ je vinen, tečka. - Budeme se muset jednou probrat tím, jak se nezbytné zpochybňování Západu jaksi proměnilo ve všeobecnou netečnost k tomu, co si mohou autoritářské mocnosti dovolit, napsala Natalie Nougayrèdeová.

Sýrie je zrovna tak evropskou krizí jako krizí blízkovýchodní, a nejhorší lidskoprávní krizí na světě za celé dekády. Historici nám možná jednoho dne řeknou, do jaké míry Západ propásl příležitost přinutit Bašára Asada k jednání, kdyby vyvinul dostatečný a včasný tlak na jeho síly, zejména prostřednictvím cílených náletů. Tak byl Slobodan Miloševič v roce 1995 přinucen podepsat Daytonské dohody, které ukončily masová zvěrstva v Bosně.

V létě 2013 bylo zřejmě ztraceno okno příležitosti, v důsledku amerického váhání. Pokud se někdy vůbec otevřou archívy, možná se dozvíme, že to bylo americké selhání při vynucování pravidel ohledně chemických zbraní, co dodalo Putinovi odvahu zahájit vojenskou intervenci na podporu diktátora, jehož armáda masakruje civilisty od roku 2011.

Nepíšu to proto, abych omlouvala evropské politiky. Britská rezervovanost, nebo spíše nepřítomnost v Sýrii, předcházela rozhodnutím Baracka Obamy. A Francie, jejíž letouny byly v srpnu 2013 připraveny vzlétnout, sotva mohla jednat sama. Nicméně dál zůstává důležité snažit se nalézt spojení mezi Blízkým východem, Ruskem, Evropou a tím, jak se USA rozhodují jednat nebo nejednat. Hrůzy války na evropském prahu a dopady blízkovýchodního chaosu jsou události, jejichž přesný dopad bude muset být teprve určen.

Sýrie znamená půl milionu mrtvých - a další přibývají. První oběti jatek byly zaznamenány na Blízkém východě, ne v Evropě. Ale jsme s těmito zvěrstvy spojeni způsoby, které překračují nestálou kapacitu našeho odhodlání, zatímco sedíme u televize a sledujeme záběry dětí bombardovaných v nemocničních lůžcích východní Ghúty.

Na vrcholu optimismu po skončení studené války se očekávalo, že Evropa dokáže vyvážet stabilitu. Místo toho se v posledních letech nestabilita a chaos rozšířily do Evropy. Evropský projekt se zrodil z potřeby zajistit, aby se minulost neopakovala. Dnešní Německo je váhavým hegemonem Evropy a ještě váhavějším vojenským aktérem. Británie a Francie jsou bývalými koloniálními mocnostmi na Blízkém východě, jejichž dnešní vliv vypadá bezvýznamně.

Sýrie nás bude strašit ještě dlouho. Od loňského pádu Rakky krize postupně zmutovala v cosi, co připomíná světovou válku, ačkoliv velmoci - Rusko, Írán, Turecko a USA - nejsou navzájem v otevřené válce. Ale usilují o kontrolu území. Někteří experti srovnávají válku s patnáctiletým konfliktem v Libanonu - z tohoto hlediska může být Sýrie někde uprostřed své války.

Evropané jsou z větší části odsunuti na druhou kolej, jakkoliv hlasitě se občas ozývají naši politici. Ještě jsme si plně neuvědomili, jak syrská katastrofa ovlivnila způsob, jímž se vztahujeme ke světu, k sobě samým a k hodnotám, jimiž se rádi chlubíme. Po roce 1945 jsme prohlásili "už nikdy víc", ale toto nikdy víc se odehrává právě před našima očima. Sýrie se stala absolutní demonstrací naší bezmocnosti a kolektivně jsme ji připustili. Sýrie je laboratoří, v níž se rychle rozkládá světový řád postavený na pravidlech. Na tom by nám mělo nesmírně záležet, protože Evropa byla vždy více závislá na systému OSN než USA. Když se pravidla hroutí, jako se to stalo ve 30. letech ve Společnosti národů, dobře víme, jaká bestie může zvednout hlavu.

Sýrie je místem, kde teď vyhrávají autokrati a neototalitáři. Erdogan, Putin a íránská vojenská teokracie mají navrch - nebo panuje široce rozšířené přesvědčení, že tomu tak je, na čemž možná záleží ještě víc. Mezitím osobnost Donalda Trumpa sotva představuje nějaký maják demokracie. Když takoví lidé z větší části definují, co se děje, v Evropě se objevují dvě protikladné, ale vzájemně se posilující tendence.

První je návrat fascinace nelítostným držitelem moci. Evropská krajní pravice, která stále víc metastázuje do mainstreamové politiky, představuje nejúrodnější půdu pro tento způsob uvažování: Nehledě na lidské oběti, nic nezastaví vůdce, pro nějž účel světí prostředky. Civilisté nejsou civilisty: Jsou to "teroristé". Rezoluce OSN nejsou zákonem: Je to jen kus papíru - věc, která může vhodně snížit rozhořčení vlažných liberálů, než se bombardéry vrátí ke své práci.

Pak je tu apatie údajně pacifistických odvaděčů pozornosti. Tu nacházíme na radikální levici evropského politického spektra, od Londýna přes Berlín až po Athény. Morální relativismus se převlékl za "internacionalismus". Od samého počátku byla Sýrie příliš složitou krizí, než abychom v ní identifikovali vyhovující spojence, uvažuje se v těchto kruzích. Západ je vinen, tečka. Změna režimu je špatná - i když po ní zoufalé obyvatelstvo volá. Konflikt je jen o kontrole ropných polí. Sankce a přerušení finančních toků ho může ukončit. Prostě s nimi mluvte a vyjednávejte. Naši piloti jsou stejní zločinci jako ti Putinovi - nehledě na záměrné, opakované bombardování nemocnic ve východní Ghútě. Dejte si pozor na západní mainstreamová média. Pokud se přestaneme v Sýrii vměšovat, věci se zlepší. Írán a Rusko jsou protiváhou letitého amerického imperialismu.

Výsledkem je závratná evropská pasivita a bezmocnost tváří v tvář totální válce. Samozřejmě, jsou tu odsuzující vyjádření, prohlášení ministrů zahraničí a výzvy, aby "se něco udělalo". Ale naše společnosti se staly obětmi netečnosti a zmatenosti.

Jednoho dne se budeme muset pečlivě ohlédnout, studovat chronologii událostí, v níž se stal jedinou prioritou boj proti terorismu, nikoliv OSN podporovaná "odpovědnost chránit" civilisty. A vojenská intervence proti IS se v roce 2014 stala možnou nikoliv proto, že byly vražděni Arabové a Jezídi, ale kvůli stínání západních rukojmí. Budeme se muset jednou probrat tím, jak se nezbytné zpochybňování Západu jaksi proměnilo ve všeobecnou netečnost k tomu, co si mohou autoritářské mocnosti dovolit.

Sýrie je pro Evropu tragédií nikoliv proto, že občas vyvolá naše oprávněné rozhořčení (v dost slabých dávkách), ne proto, že politika na našem kontinentu byla rozvrácena příchodem uprchlíků. Sýrie je neoddělitelnou součástí nás samotných, protože jakkoliv se po krveprolitích 20. století rádi shlížíme v zrcadle, připustili jsme takový stupeň nihilismu ohledně pekla nedaleko našich hranic. Takřka jsme se naočkovali proti studu. Sýrie je naší morální porážkou.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4732

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2018