Trnitá cesta k porozumění: Složitá jednání o úspoře energie a obnovitelných zdrojích v EU

1. 3. 2018 / Jaroslav Bílek, Iva Sojková

Těžko bychom asi dnes našli člověka, který by pochyboval o tom, že ochrana životního prostředí a snaha o udržitelný rozvoj nemá smysl. Svou troškou do mlýna se v této věci již dlouhodobě snaží přispět i Evropská unie. Jedním z výsledků jejího snažení bylo lednové hlasování europoslanců o konkrétních závazcích a změnách, kterých by se měly členské státy ve snaze o dosažení tohoto cíle držet. Výsledná podoba směrnice, kterou nedávno Evropský parlament přijal, však sebou přináší výrazně více problémů, než se na první pohled může zdát.

Vzdálený pozorovat by celou věc pravděpodobně hodnotil jako úspěšnou. Evropský parlament po měsících jednání přijal směrnici o „energetické efektivnosti“, která praví, že do roku 2030 budou státy EU čerpat 35 % energie z obnovitelných zdrojů a o stejné číslo vzroste efektivita využívání energie obecně. To je pozitivní hned ze dvou důvodů. Vedle prozaického konstatování, že se na této hranici shodla většina poslanců, jde především o to, že předložený návrh je výrazně ambicióznější, než byly návrhy Evropské komise (30 %) a členských států (27 %).  Že se jedná o dobrý krok, potvrdila i následná analýza Mezinárodní agentury pro obnovitelnou energii (IRENA), která za nepodkročitelnou hranici označila 34 %.

Podstatnější než procentuální podíly, které se EU do roku 2030 zavázala plnit je však otázka, jakým způsobem jich mají členské státy dosáhnout. Proběhlá kuloární jednání totiž jasně ukazují, že se v odpovědi na tuto otázku pohledy poslanců „starých a nových“ členských států EU často poměrně výrazně rozchází. To lze ostatně demonstrovat i na tom, že byl během projednávání změněn předkladatel celého návrhu. Tím byl původně polský poslanec Adam Gierek a později náš Miroslav Poche.

Podle Adama Giereka se během jednání prohloubil nesoulad mezi ním a dalšími členy jeho frakce (Progresivní aliance socialistů a demokratů). Od počátku se totiž s většinou kolegů rozcházel ve dvou tématech. Prvně se klonil ke střízlivějšímu procentuálnímu návrhu, zatímco řada jeho kolegů orodovala za 40 %. Jako daleko zásadnější se však ukázal druhý problém, tedy samotný výklad toho, co vlastně znamená energetická efektivita a kdo má nést náklady za její provedení. Podle Giereka je cestou k dosažení cíle co největší úspora už při tvorbě energie, zatímco většina poslanců z Francie či Německa upřednostňuje úspory na straně koncových uživatelů.

Gierek se tedy domnívá, že bychom měli více užívat moderní jadernou energii, kdežto jeho oponenti vidí cestu k dosažení cíle spíše třeba ve snížení energetické náročnosti budov. Řada poslanců (z českých především Kateřina Konečná), však upozorňují na to, že tato cesta může uvrhnout občany méně rozvinutých států do energetické chudoby, protože náklady navržených úsporných opatření padnou především na jejich hlavu. Konkrétně Konečná pak přijatému návrhu vytýká, že je velmi vágní a příliš nekonkretizuje, jak je možné vytyčených cílů do roku 2030 dosáhnout. Odlišnost postojů je poté možno vysvětlit rozdílnou zkušeností členských států na tomto poli. Kupříkladu země V4 jsou bezpochyby více nakloněny užití jaderné energie než třeba občané Francie.

Tento stav v případě České republiky potvrzují i data z poslední Volební kalkulačky, kde se pro další výstavbu elektrárny Temelín vyjádřilo 20 z 24 kandidujících politických stran. Francouzská veřejnost je pak díky horšímu stavu tamních jaderných elektráren k podobným snahám daleko skeptičtější. Poláci vedle toho upozorňují na to, že přijatá podoba směrnice může představovat i riziko pro jejich národní bezpečnost, protože upřednostňuje zemní plyn před uhlím. To je samozřejmě v teoretické rovině dobrý krok, nicméně v situaci, kdy většinu zemního plynu dovážíte z Ruska, se kterým nemáte nejlepší vztahy, již tolik ne.

Jednání o tomto tématu tak především znovu otvírají otázku, do jaké míry je možné sladit potřeby členských států. Přijatá podoba směrnice sice mluví o tom, že členským státům i v budoucnu zůstane poměrně velká volnost a přijaté procentuální závazky platí především pro EU jako celek, avšak i tak je vidět, že tradičně silní hráči jako Francie nebo Německo nemají příliš pochopení pro energetický trh států V4. Pokud však má dojít k naplnění alespoň střednědobých záměrů celé směrnice, bude bezpodmínečně třeba, aby více pochopení nalezly, protože zatím svým přístupem jen přihánějí vodu na mlýn zavilým kritikům evropské integrace.

Analýza je výstupem projektu, který podpořil Visegrad Fund a na jehož tvorbě se podílelo za Českou republiku KohoVolit.eu, za Maďarsko Atlatszo.hu Közhasznú Nonprofit Kft a poľské Stowarzyszenie 61 (Projekt MamPrawoWiedzec.pl).

0
Vytisknout
1589

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2018