Bodláky Václava Duška

Maškarní candrbály

1. 3. 2018 / Václav Dušek

Lživáci i babochlapky tvrdí rázně a unisono, že bývalý prognostik a vožungr přivolal svými nevybíravými slovy o novinářích, a to při zahraniční návštěvě mocného muže planety, vraždu novináře sousedního přátelského státu; mafiánské praktiky v sobě obsahují smrtící zákony – kdo chce znát příliš, musí být umlčen. Zničení mafie ovšem je, jak se na první pohled zdá, holá utopie. Vachrlaté podpory vládním činitelům se dostává i od těch stíhaných; argumentace mentálně postižených politických obroušených špiček bývá k smíchu. Plky na objednávku vzrušují nedokonalé občanstvo, potácející se od zdi ke zdi – včera levicový vidlák, dnes uhlazený liberál se sklony k rasismu, podléhající vábení fašismu.

Dravost, bídáctví, finanční prospěch – kdo něco má, ten se má!

Před lety se pokusil básník a novinář proniknout do ostrého spolku ometáků a chmatáků na Sokolovsku, dělícího si revoluční lívanec, zjistit původ privatizace, dostat se na kobylku pobudům, přinést čerstvé zprávy o stavu podlomené společnosti – a tak dostal za vyučenou, že štrachat se v zakázaném území není povoleno. Zastrašovací výprask se neminul účinkem. Optáte se, a co konala demokratická policie…

Vyšetřování skončilo, zapomeňte. Pobudové si rozdělili majetky, podplatili čečetky, navlékli si roucha beránčí; přehrabávání se v privatizačním popelu ztráta času. Připomeneš si rčení – že tichá voda břehy mele. Díváš se i dnes na poslanecká a senátorská esa, která za pultíkem hrají komedie i tragédie, blafují, ohlupují, slibují; zpozdilá věrouka nás nemá sílu oslovit. Žijeme na dluh, být starý není pohodlné, průpovídka, že Pán nemohl nasytit všechny, a proto stvořil babičky, pokulhává za realitou, máme dětičky, potřebné a žravé, lačné všeho dostupného i zakázaného. Nadto pěstujeme ohavné bezdomovectví, lidé umrznou v tichosti kdesi stranou od společenských záruk daných klamanou ústavou. Smetánka a slouhové tančí na plesech v muňkových polích; dobročinnosti se meze nekladou, ani dobrodinci nechybí, ale fotr stát se málo stará, hrome, hrabe se v ranách zajizvených, pěstuje kádry s podivnými mocenskými chorobami. A potkáš i křiváka, kterému vlaje kravata i v bezvětří.

Máme se fajnově, sláva.

Díváš se a nevěříš svým očím – a raději neslyšet. Představitel zadlužené partaje až po uši si klade podmínky ke vstupu do vlády – avšak s tím stíhaným ani náhodou. Proboha, proč vůbec jedná?! Proč se nejde učit do tajných zahraničních škol pro mocné Hejhuly a nemocné otrapy?! Pro učedníka je kaše jako haše. Ze spáru stranictví se již vymanilo dosti rozumných. Strany trpí samožerstvím, straníků prý houfně ubývá, vize zůstávají zamlženy, zakladatelé tradičních partají se v hrobech obracejí, co za nemehla se urodila v politickém políčku.

Kdepak, partajní party hynou a novodobé spolky kynou.

Chlapci a dívky se přehánějí v debatách na obrazovkách pravdivých televizí, s jak příkladnou a objevnou přicházejí vizí. Hanba společenským lichvářům s čistými dušemi bytostí, určených tajně do kafilérií k poslednímu zpracování. Slovní orgie máme za sebou, ničeho přinesly. Mistr žvanil se drží zuby nehty ve stranické pavučině a očekává mohutného pavouka, který nás konečně kecala zbaví. Všimněte si, jak se sladkými sliby, pralinkovými slovy, myšlenkovými neutuchajícími průjmy, velikáni země Trpaslíkov zacházejí, nevidí si mnohdy do huby či do úst, krákají smrdutá nepodložená fakta, uráží mrtvé, umučené a zavražděné, libují si v růžovém demokratickém labyrintu, kde se jejich neskonalá hloupost vytratí do ztracena – stačí omluva s přiblblým úsměvem politického rošťáka a karavana se plouží dál k oáze za velkou louží.

Pelechy veselé drobotiny přeplněny. Ostny pochyb zůstávají.

V tomto světě není potřeba ctít pravdu. Za pravdu se schovávají notoričtí lháři, kohouti ze smetiště bídy duchovní, mravní, oškubané slípky neschopné snést vejce, výhybkáři stanující u plných koryt, ti bez bázně a hany ukřižují každého, kdo si dovolí pozvednout hlas k obraně politické čistoty, což je samo o sobě zavádějící tvrzení – není čistoty v odkališti běsných pravdo mluvců. Šíříme krvavou lásku, líbivou krutost, ničemné historické zkazky; opilec před putykou Rána do Vazu pěl hlasitě: Když jsem šel domů z Córdoby, potkal jsem dvě starý vdovy. Opilec, bývalý údajný poslanec, říkával u stolu vášnivých diskuzí: Ať volíš, jak volíš, stejně špatně zvolíš!

Maškarní candrbál se chystá – kdo netančí, zůstane na ocet.
0
Vytisknout
2599

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2018