Pro stoupence Czexitu: Tragédií pro Británii je, že se její vlády zmocnili neseriozní lidé

2. 3. 2018

čas čtení 7 minut


Konzervatismus je definován svou ochotou společnosti škodit.

Produktivita bolesti je ústřední vírou konzervatismu. Její logika je hluboce moralistická.

Jestliže mohou profesionální politikové získat prostřednictvím médií výhody, které si nezasloužili, vzniká nebezpečí, že do politiky půjdou jen lidé, kteří mají zájem jen o status celebrity.

Až budou historikové zkoumat odchod Británie z Evropské unie, budou nevěřícně zírat na chování britské Konzervativní strany. Co ji vedlo k tomu, aby převzala okrajové téma a použila ho k útokům proti zájmům, které donedávna zastupovala: proti finančnímu středisku v londýnské City, proti big byznysu, proti jednotě Británie, dokonce i proti samotné britské státní správě? ptá se William Davies v týdeníku London Review of Books.

Jak jsme se proboha octli v groteskním chaosu konzervativní vlády, která nyní záměrně likviduje Spojené království a jeho ekonomiku?  


Co chtějí tito stoupenci brexitu? Fantazie brexitových fundamentalistů jako Liam Fox, Daniel Hannan a Jacob Rees-Mogg jsou založeny na chabě naučených lekcích z britské historie. Mantra "globální Británie" pochází z představy volnotržního hospodářství z 18. století. Rees-Mogg a Fox zřejmě považují varovné ekonomické předpovědi pro Británii, pokud realizuje brexit, za atraktivní.

Od šedesátých let je totiž konzervatismus částečně definován svou ochotou společnosti škodit. Logikou tohoto postoje je, že posílení poválečného sociálního státu morálním pluralismem ze šedesátých let vyvolalo akutní problém "morálního hazardu", kdy vstřícná politika státu může být zneužívána nehodnými občany. Jakmile si občané uvědomí, že mohou dostávat věci zadarmo, vzniká riziko lenosti a hedonismu. Jak argumentovali thatcherovští teoretikové, když zrušíte sociální infrastrukturu státu, občany to povede k aktivitě: budou vyrábět, navzájem spolu soutěžit a investovat. Tvrdost, vyvolávání bolesti fungují jako důležitý morální a psychický nástroj, který lidi donutí, aby si vypracovali řešení.

Za Davida Camerona a jeho ministra financí Davida Osborna vznikla nová verze této ideologie. Cameron a Osborne měli ideologii "expanzionistických fiskálních škrtů". Byli přesvědčeni, že škrty ve státním rozpočtu povedou k hospodářskému rozvoji, protože vytvoří nové přiležitosti pro investice ze soukromého sektoru.  Jak předpověděla většina ekonomů, tato teorie se ukázala falešnou. Vzhledem k předchozí labouristické politice sociálního zabezpečení nedošlo ale za Camerona  k tak obrovskému nárůstu nezaměstnanosti jako za Thatcherové, avšak škrty způsobily, že velká část britských občanů skončila v nekvalifikovaných zaměstnáních a země je postižena nedostatkem investic, takže produktivita Británie se zhoršila do tak katastrofální míry, jakou svět neviděl od průmyslové revoluce. To se stane, jakmile začne být práce považována za morální povinnost a očekává se, že ji budete plnit za všech okolností.

Obavy z "morálního hazardu" vedou k tvrdé politice vůči dlužníkům, ať jsou to domácnosti, firmy či vlády. Je to založeno na předpokladu, že všechno kromě tvrdosti vyvolá demoralizující spirálu velkomyslnosti, odpuštění a parazitismu, což nakonec zlikviduje tržní ekonomiku. Produktivita bolesti je ústřední vírou konzervatismu. Její logika je hluboce moralistická.

Pro mnoho stoupenců thatcherismu nezašel volnotržní experiment dost daleko. Pokud v Británii existuje státní zdravotnictví, sociální stát a státní sektor, nikdy se nedovíme, jak schopní vlastně Britové jsou, protože k tomu nikdy nebudou donuceni. Steve Bannon, bývalý Trumpův stratég, často argumentuje, že jedinou nadějí na morální očištění Ameriky je válka.

Stoupenci brexitu věří, že teprve až dojde ke krizi, se dovíme, jakého heroismu jsou lidé skutečně schopni. Čelní stoupenci brexitu pocházejí z armády. Tak jako druhá světová válka. brexit provede zrentgenování naší kolektivní morální potence. 

To je zjevně podstatou ideologie brexitu, i když jeho realizace je v naprostém chaosu. V čele brexitu stojí nynější ministr zahraničí Boris Johnson, jehož zjevným jediným politickým cílem je jen dělat vlny. 

Johnson je trumpovským problémem britské politiky. Trump i Johnson činí pitomé poznámky, dělají chyby a fantazírují. Trump a Johnson jsou politikové fungující v reálném čase: dominují čtyřiadvacetihodinovému cyklu zpravodajství a devalvují politiku. Donedávna zdravé politické systémy dokázaly takovéto lidi udržet mimo moc.

Boris Johnson je typickým produktem současného konzervatismu, jemuž lze nejlépe porozumět geograficky. Jde o muže narozené koncem šedesátých let nebo začátkem sedmdesátých let, jejichž rodina žila v zahraničí, mají slavné otce a jejich první kariéra byla v médiích. Jsou tedy hloubkově seznámeni s mýty a rituály britského státu, projevují však blazeovaný nezájem o dopad jakýchkoliv politických rozhodnutí. Inteligentní pozorovatelé jako Gary Younge poznamenali právem, že je brexit založen daleko více na globálních imperiálních představách než na představách národních. Takové věci jako statistika, makroekonomika a politická strategie jsou zcela bezvýznamné, ve srovnání s tím, když pohlédneme na Národ zdálky, vedle jeho historických soupeřů. Ignorujte ekonomické předpovědi a soustřeďte se namísto toho na glóbus.

Součástí brexitismu britské Konzervativní strany je zvláštní nevážnost a drzost. Pro stoupence brexitu je brexit hra, nástroj, jak se dostat do centra pozornosti.

Amatérští psychologové mohou uvažovat o tom, jakou odpovědnost nesou slavní otcové těchto stoupenců brexitu za delikventnost svých synů a za jejich úsilí dostat se do centra veřejné pozornosti za každou cenu. 

Kromě ideologických a kulturních sil prosazujících brexit je brexit prosazován také díky neodpovědnosti jedinců, kteří vidí politiku jako příležitost se veřejně vytahovat. Tímto způsobem pronikl do britské vlády trupismus. 

Ve své knize Propaganda (1928) vyjádřil Edward Bernays, tvůrce moderní PR, optimistické přesvědčení, že expertní komunikační strategie dokáží uchránit demokracii před psychologickými výstřelky masové společnosti. Bernays byl přesvědčen, že demokracie bude ohrožena, pokud si politikové nevypracují strategii jak se prezentovat přesvědčivě v médiích. Nedávná historie dokazuje, že je tomu přesně obráceně: Profesionalizace politiky a vznik mediální manipulace vedly k opačnému problému: politikové uvažují příliš pečlivě o tom, jak se prezentovat v médiích. Manipulace prezentace Clintona a Blaira v médiích vedla k absenci autenticity: z neautenticity pak začala být obviňována veškerá politika jako celek a to vedlo k populistickému vzbouření posledních let.

V Bernaysově analýze je ale ještě jedno riziko, které si autor neuvědomil. Jestliže mohou profesionální politikové získat prostřednictvím médií výhody, které si nezasloužili, vzniká nebezpečí, že do politiky půjdou jen lidé, kteří mají zájem jen o status celebrity, o nic jiného, jako Boris Johnson, anebo ti, kteří umějí média zneužívat, jako Rees-Mogg. 

Pro generaci, která vešla do britské politiky po roce 1990, existovaly dvě možnosti: buď se s obrovskou vážností věnovat drobné každodenní práci v politice a v ekonomice, anebo propadnout svobodě symbolismu a vyprávění pohádek jako novináři, profesionálové v oblasti PR a tvůrci kanadských žertíků. 

Smůlou Británie je, že otázky největší vážnosti jsou nyní v rukou nevážných lidí. 

Kompletní článek v angličtině ZDE



0
Vytisknout
11400

Diskuse

Obsah vydání | 6. 3. 2018