Prokličkujeme bez úhony rozkládajícím se světem i v budoucnosti? Anebo se navrací svět Brdečkové Bohémy?

14. 3. 2017 / Jan Čulík

Tohle napsal Jan Ámos Komenský o lidském hemžení na světě:

"Naposledy spatřil sem Smrt mezi všudy se procházející, ana kosou ostrou, lukem a střelami zaopatřena byvši, všechněch hlasem, aby se smrtedlnými býti pamatovali, napomínala. Ale jejího volání žádný neposlouchal, každý svého bláznovství a neřádu předce hleděl. Takž ona střely dobývajíc, po nich na všecky strany házela; kterýmiž jak koho v houfu, mladého, starého, chudého, bohatého, učeného, neučeného bez rozdílu trefila, tak se káceli. Kdo trefen byl, křičel, řičel, řval; jiní okolo chodící když ránu uhlédali, prchali trochu, a hned zase nedbali nic. Někteří přijdouc podívali se na raněného chroptícího, a když nohy stáhna dýchati přestal, svolajíc se, zpívali sobě okolo něho, jedli, pili, výskali; někteří při tom trošku se přišklebujíce. Potom se ho chytili, vlékli a vyhodili jej přes ohradu do tmavé té jámy, kteráž okolo světa jest. A vrátivše se odtud, hýřili opět, Smrti žádný nevyhýbal, pilně toliko, aby na ni nehleděl (ačkoli se o ně otírala), šetře."

Pozoruhodnou, závažnou, hlubokou, i když deprimující variací na tuto scénu je televizní minisérie Terezy Brdečkové Bohéma o postojích a jednáních českých filmových celebrit v době nacistického a stalinského útlaku.

Velmi aktuálním způsobem minisérie zkoumá, co se stane a jak se lidé chovají v době, kdy spadnou všechny dosavadní etické a civilizační zábrany a je dovoleno pronásledovat, utlačovat a vraždit. Minisérie je poukazem na zbabělost a osobní sobectví mnohých nejen variací na Komenského, ale silně odkazuje i na Karla Čapka, který byl jednou provždy ztraumatizován svou zkušeností, kdy se zdánlivě civilizovaný, globalizovaný svět éry před první světovou válkou, svět buřinek, kaváren a upjaté zdvořilosti rázem drasticky rozložil a proměnil se ve vichřici vraždění, při němž nesmyslně zahynuly miliony mladých lidí z celé Evropy.

Brdečková samozřejmě objevuje paralely a rozdíly mezi nacistickým a stalinským režimem. Hlavním rozdílem bylo zjevně to, že nacistický režim měl přinést prospěch pouze jasně rasově definovaným Němcům - všechny ostatní národy plánoval zotročit, případně vyhladit. Byl to režim otevřeně založený na brutálním násilí vůči všem, kteří nebyli určeni jako příslušníci vyvoleného národa. Minisérie je v tomto smyslu aktuálním způsobem nesmírně znepokojující, protože dnes v Evropě i v Americe znovu dochází k otevřenému vylučování některých lidí z lidské komunity a k jejich proměňování v podlidi, kteří musejí být potlačeni či zničeni - a k té proměně dochází na základě náhodně vybraných údajně diskreditujících rysů.

V současnosti běží v britské televizi jiná minisérie. Jmenuje se SS GB a ukazuje Británii, jak by vypadala, kdyby Německo druhou světovou válku vyhrálo, Churchill byl popraven a Británii vládli gestapo a nacisti.

Ve srovnání s minisérií Brdečkové mi tento britský seriál nepřijde příliš dobrý. Je to docela konvenční thriller. Britové nemají zkušenost s útlakem (proto si neuvědomují, jak je některé chování nebezpečné a k čemu vede - paradoxně v poslední době především Angličané napodobují nejrůznější totalitní praktiky z komunistické éry). Tvůrci britského miniseriálu si neuvědomili, co je nejcharakterističtějším rysem totalitních režimů: Jejich touha namočit do jejich zločinnosti všechny a vyžadovat od všech lidí loajalitu.

Svým způsobem mi přijde nelogické, že nacistický režim, podobně jako později režim komunistický, vyžadoval od celebrit a od celé společnosti intenzivní projevy loajality. Jak známo, veškerá česká kulturní smetánka se musela shromáždit a odsoudit atentát na Heydricha, asi tak, jak husákovský režim o mnoho desetiletí později vyžadoval podpis umělců na antiChartě a nutil celý národ, aby Chartu 77 odsoudil.

Dodnes nechápu, jaký smysl má toto vydírání: jak můžou režim uspokojovat vydíráním vynucené projevy loajality. Lidé, kteří jsou vydíráni, aby režimu projevili loajalitu, přece nemohou být považováni za spolehlivé. V případě nacistického režimu je to zvlášť pozoruhodné: Češi přece byli druhořadým národem, který měl být nakonec buď vyhlazen, anebo deportován ze středoevropského prostoru kamsi na východ. Proč nacistům a jejich pomahačům tolik záleželo na tom, aby si vynucovali projevy loajality od českých občanů, které považovali za bezvýznamné a druhořadé a kteří měli být stejně nakonec vyvražděni?

Zkoumání osudu celebrit v autoritářských režimech je správnou cestou jak zkoumat situaci ve společnosti. Národem milovaným celebritám, především slavným hercům, se dostává obrovského uznání a superfešáckého života. Zároveň ovšem jsou to právě tito lidé, kteří jsou vystaveni největšímu tlaku autoritářských režimů, které zřejmě právem usuzují, že tlakem na to, jak se budou chovat celebrity, mohou ovlivnit myšlení a chování řadových občanů. Nátlakem na celebrity si tak autoritářský režim ve společnosti buduje zdánlivou legitimitu.

Není překvapivé, že Brdečková shledává, že lidé v postavení celebrit tlak autoritářských režimů nemohou vydržet. Autorka nemoralizuje, jen zaznamenává, co vidí. Sama pochází z rodiny slavného režiséra a v rozhovorech před vysíláním své minisérie mluvila o tom, že většinu osobních příběhů českých režisérů a herců z doby nacismu a stalinismu dávno znala od svého otce - pro minisérii bylo jen zapotřebí dostudovat určité podrobnosti.

Jak jsem uvedl výše, hlavním, v dnešní době nesmírně aktuálním tématem této miniserie je zkoumání, jak daleko jsou ve věci osobního prospěchu v době, kdy se rozloží všechny základní humanitní hodnoty, lidé ochotni jít.

Pod tlakem jsou v takové situaci všichni, jenže někteří se zachovají líp. Nejničivější jsou lidé, kteří se v naději, že z toho budou mít osobní prospěch, aktivně a krutě stanou pomahači autoritářského režimu. To jsou pachatelé zločinů. Paradoxní je, že ani tito kariéristi a kolaboranti nemohou mít zaručeno, že jejich kolaborace jim zaručí moc a vliv a bohatý život: režimy se ve střední Evropě tak často mění, že nejvýraznější kolaboranti s autoritářským režimem bývají po jeho pádu krutě potrestáni.

Trestáni jsou ovšem i lidé, kteří se snažili režimem jakž takž proplout, zachraňovat lidi, které režim ohrožoval zničením a dělat kompromisy ve prospěch záchrany svých kolegů, přátel a spolupracovníků. Těžce a nespravedlivě si to odnesl komik Vlasta Burian, který byl po druhé světové válce postižen malým dekretem za svou údajnou kolaboraci s německými nacisty. Nejtragičtější postavou období nacismu a stalinismu byl bezpochyby tvůrce českého filmu Miloš Havel, který za války zachránil desítky až stovky lidí, včetně mnoha komunistických kulturních pracovníků, před existenčním krachem a totálním nasazením v Německu, přesto ho po válce ideologičtí sekyráři zničili.

Brdečková objevuje ve všech režimech paralely. "Nebudu točit, dokud tady na place bude tenhle židák," vykřikuje v ateliérech za německé okupace jeden režisér. "Nebudu točit, pokud tady bude ta Frankova kurva," křičí obdobným způsobem řadový komunistický pracovník filmového štábu po roce 1945. Nikoho nezajímá, že herečka Lilly Králová za německé okupace pomáhala ohroženým lidem. Rozhoduje se na základě lidem šířených pomluv a insinuací. Asi tak, jako když se dnes drtivá většina českého národa na základě pomluv a nesmyslů rozhodla, že muslimové a uprchlíci jsou "vrazi".

Tlaku stalinského režimu nakonec české celebrity mezi herci odolávají daleko méně než tlaku nacistickému. Prospěch svým kariérám na úkor etiky rychle dávají herci Jaroslav Marvan i Zdeněk Štěpánek, stejně jako režisér Otakar Vávra. Chtějí točit, stůj co stůj. Otázkou dodnes zůstává, zda jejich práce z té doby není spíš skvrnou na jejich kariéře. Používám Vávrův film o Janu Husovi z roku 1954 na Glasgow University v kurzu, který zkoumá, jak byly historické události ze středověku propagandisticky zneužívány různými režimy ve dvacátém století. Je to v tomto smyslu velmi výživné dílo a zahraniční studenti to vidí. Celebritám však zřejmě nevadilo, že se podílejí na lži a že za to obětovali své přátele.

Myslím, že hlavním varováním z minisérie Brdečkové je, že lidé by se neměli ani pod tlakem dobrovolně a nadšeně vzdávat ve prospěch své kariéry základních lidských hodnot. Nejen proto, že je to nakonec ničivé pro jejich vlastní společnost, v níž musejí žít, ale i proto, že rozhodnutí vzdát se civilizačních hodnot a stát se v zájmu své kariéry zločincem, se nemusí nakonec vyplatit.

Jak aktuální je toto varování Brdečkové i mimo Českou republiku dokazuje skutečnost, že právě v těchto dnech se zachovali poslanci britské Dolní sněmovny přesně tak, jako Zdeněk Štěpánek, Jaroslav Marvan a Otakar Vávra v době stalinismu. Drtivou většinou hlasovali v pondělí 13. března 2017 večer pro to, aby jim byla v britském parlamentu odebrána možnost rozhodovat o dohodě o brexitu, kterou údajně nakonec premiérka Theresa Mayová podepíše s Evropskou unií, a to přesto, že převážná většina těchto poslanců ví velmi dobře, že brexit bude pro jejich zemi katastrofou.

To, že lidé manifestačně pod tlakem hlasují proti svým vlastním zájmům, přestože dobře vědí, že je to dlouhodobě poškodí, to důvěrně známe z autoritářských režimů.

Že se tato praxe nyní šíří i do takzvaných rozvinutých demokracií na Západě je nesmírně znepokojující.

Při sledování minisérie Bohéma Terezy Brdečkové si divák uvědomí, jaké obrovské štěstí jsme měli, že jsme existenčně prokličkovali vražedným dvacátým stoletím. Mohli jsme se narodit v trochu jinou dobu a na trochu jiném místě a mohli jsme skončit zcela katastrofálně.

Konec konců, právě teď, když toto píšu je v několika zemích v Africe ohroženo dvacet milionů lidí hladomorem - svět na to reaguje s nezájmem.

Až dosud jsme existencí prokličkovali víceméně bez úhony, aspoň někteří z nás.

Varovným signálem z minisérie Terezy Brdečkové je skutečnost, že autorka poukázala na určité vzorce jednání, které se v rychle se destabilizující Evropě znovu začínají projevovat.

Děsivé je, že nevíme, jak to celé skončí. Možná velmi špatně. Protože jsou lidé ochotni vždycky se chovat jako zbabělci, sobci, kruťasové a svině.

0
Vytisknout
2267

Diskuse

Obsah vydání | 14. 3. 2017