Někdy to chce desítky let usilovné práce, abyste zlomili "danost"

Jak bojovat proti fatalismu všeho druhu

15. 6. 2015

Cyril Mooney jako mladá dívka pochopila, že společnost ostrakizuje ty, kteří mají jiné vlastnosti a rysy než majorita. V sedmnácti letech nastoupila do řádu Sester z Loreta a ve svých dvaceti odcestovala do Indie, kde se jí postupem času podařilo vybudovat síť škol, jež jsou otevřeny pro všechny děti bez rozdílu. Díky svému desítky let trvajícímu úsilí nabourala systém kastovní společnosti: vzdělává vedle sebe nejchudší a nejbohatší děti, a i přesto se její školy dále řadí mezi ty nejelitnější v Indii.

Hodnotové vzdělávání, jež tvoří základ jejího principu, je založeno na pochopení potřeb každého jedince. Všechny děti jsou bez rozdílu vedeny k tomu, aby k ostatním přistupovaly podle toho, jací skutečně jsou, nikoliv podle toho, odkud jsou, jaké mají vyznání či jakou řečí mluví. Děti chápou, že to, do jaké rodiny se narodí, je čistě náhodné privilegium, a učí se solidaritě, ať už při učení či sdílení materiálního zázemí. Proto si mohla sestra Cyril dovolit zavést metodu, jež se osvědčila, tedy to že její žáci jednou za čas dobrovolně učí děti z ulice, kterým by jinak bylo upřeno právo na vzdělání.

Funguje to tak, že žáci, kteří učí ostatní děti, se naučili, jak zvládnout třídu a jak předat své znalosti dalším dětem. Díky jejich empatii nedochází téměř k žádnému zneužívání jejich postavení, „vyrostli v tom, že já zacházím s ostatními tak, jak chci, aby ostatní zacházeli se mnou, a když vlastně v tomhle vyrůstáte od čtyř let, tak se naučíte tomu respektu, toleranci vnímat všechny okolo vás jako sobě rovné“.

Na tomto principu funguje několik jejich programů, ať už je to program Duha, který dětem z ulice neposkytuje pouze vzdělání, ale také místo, kde se mohou bezpečně vyspat a najíst, nebo program pro imigranty či vzdělávání dětí, které jsou „prodané“ do rodin, v nichž pracují, a mnohé další. Řada dětí po ukončení školy odchází na univerzity a má velice dobré pracovní uplatnění.

Sestra Mooney věří, že než podávat lidem ruce, je důležitější postavit je na vlastní nohy. Vzdělávání dětí neprobíhá jen v rovině akademické a teoretické, ale je zaměřeno na společenské problémy, čímž otvírá oči dětem, ty reflektují svoji skutečnost a sami se zamýšlejí nad problémem, „například je vystavíme tomu, že vidí třídu, ve které je 110 – 120 dětí na jednoho učitele, a oni si musí říct „aha a nás je ve třídě třicet čtyřicet – jak je to možné?“. Děti se učí nečekat na to, že někdo tyto problémy vyřeší, naopak ví, že mohou alespoň částečně pomoci a zlepšit situaci.

Žáci ze škol odchází s vysoce nastaveným hodnotovým systémem, který dále reprodukují, čímž nabourávají začarovaný kruh chudoby a nevzdělanosti. Absolventi škol se jako dospělí sami stávají sponzory dětí v podobné situaci, v níž byli před několika lety oni sami. Cyril tuto myšlenku vztáhla i k české společnosti a problematice romského vzdělávání, myslí si, že našim úspěšným Romům nikdo nevštípil myšlenku toho, že mají povinnost se ke své komunitě a společnosti vrátit a na oplátku jí pomoci.

Nejen na naše poměry, ale i na poměry indické společnosti, udělala Mooney radikální krok, když otevřela školu všem, což uzavírá slovy „stačí pár lidí, kteří jsou oddaní té věci, kteří jsou si naprosto jistí, že je to dobrá věc, že je to to, co chtějí dělat, a kteří se nenechají ničím zastavit ani odradit“.

Záznam z diskuse připravila Jana Frödová.

Videozáznam diskuse s Cyril Mooney ZDE

Informace o Cyril Mooney ZDE

0
Vytisknout
3601

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2015