O schopnosti společností opravovat chyby, aneb Pár kybernetických poznámek

16. 6. 2015 / Karel Dolejší

Kongres Spojených států v závěru minulého týdne odmítl udělit prezidentu Obamovi mimořádné pravomoci k vyjednávání mezinárodních smluv ZDE. Zřejmě tím bez většího poprasku pohřbil nejen dohodu o Tichomořské zóně volného obchodu, ale také v České republice tolik démonizovanou TTIP. Vedle toho Sněmovna reprezentantů také odmítla financovat výcvik ukrajinské jednotky Azov, jejímiž příslušníky jsou extrémisté ZDE. Jde o jednotlivé ukázky toho, jak funguje princip dělby moci, který demokraciím umožňuje opravovat alespoň některé chyby, jichž se představitelé exekutivy dopouštějí.

Politologové již dávno upozornili, že výhodou autoritářských systémů je kratší rozhodovací cyklus a schopnost soustředit zdroje k jedinému úkolu. Nevýhodu ovšem představuje, že chyby držitelů moci jsou opravovány v nejlepším případě teprve poté, co jejich původci zemřou nebo jsou odstraněni. Vladimir Putin je přesvědčen, že ho Bůh stvořil neomylného ZDE, což vysvětluje, proč se již radí maximálně s třemi až pěti osobami z prostředí armády a tajných služeb. Chyby, které nadělá, ponesou následující generace. Dnes není nejmenší šance jim zabránit.

Cílem textu ovšem není představit americkou demokracii jako cosi ideálního, čím zcela jistě není. Krizové jevy se během úřadování Baracka Obamy oproti funkčním obdobím předchůdce dále prohloubily a koncentrace moci v bezprostředním okolí prezidenta, které nemá žádnou demokratickou legitimitu, je nesmírně znepokojující. Otázka například zní, co ještě zbylo ze State Departmentu kromě technických funkcí a institucionální střechy, pod níž jsou ukryty "programy podpory demokracie" v zahraničí, když prakticky o všech podstatných otázkách zahraniční politiky rozhodují prezidentovi poradci. Sledovací stát nezmizel, ani po halasně oslavované reformě pravomocí NSA, a i podle vládních testů v podstatě nefunkční bezpečnostní opatření, jako ponižující prohlídky na letištích - přestože nedokáží odhalit potenciálního útočníka - stále trvají.

Nejde o to pracovat s idealizovanými obrazy, ale právě jen o porovnání schopností napravovat chyby. Systémy s kultem osobnosti vládce tuto schopnost postrádají. Bez katastrof či odchodu zbožšťovaného idolu se nic nemění - a rozhodně se v nich vůbec nedaří chybám vládce předcházet.

Zpětná vazba v demokraciích často funguje velmi nedokonale. Jednou z podstatných okolností, které ji ovlivňují, je vztah zprostředkovatele korektivního signálu k vnějšímu prostředí. Ti kdo na změnách a nápravě nedostatků nemají zájem samozřejmě standardně pracují s očerňováním, označují kritika držitelů moci za šílence, zpochybňují jeho motivy, obviňují jej ze spojení s nepřítelem. Nejlepší politikou je nedávat jim k tomu sám pokud možno zbytečné záminky a příležitosti. Ne vždy se ovšem lze vyhnout konfliktu a podezření. Nicméně nahrávat obvinění, že jste ve spojení se zahraničním nepřítelem, tomu se lze obvykle vyhnout vcelku přesvědčivě, s jedinou výjimkou - totiž situace, kdy je zcela zjevné, že takové spojení skutečně existuje.

Zatímco smlouvy TTP a TTIP, stejně jako výcvik extrémistických jednotek na Ukrajině, dostaly jednoznačně červenou, reforma sledovacího státu v USA proběhla mírně řečeno polovičatě. NSA se k datům o elektronické komunikaci bude dostávat dál. Na tomto výsledku se podepsala jistě celá řada faktorů, nicméně klíčovým se stal fakt, že činnost Edwarda Snowdena údajně směřující k reformě bezpečnostního aparátu, při níž bylo vyneseno 1,7 milionu utajovaných dokumentů z velké části vůbec nesouvisejících s odposlechy, vytvořila dodatečné bezpečnostní hrozby a šanci na uvolnění šroubů ve skutečnosti ve svých důsledcích výrazně omezila.

Tolik alespoň říká velmi letmý pohled z hlediska "buržoazní pavědy", která se více zajímá o funkčnost politické zpětné vazby než o jepičí kulty pseudocelebrit.

0
Vytisknout
3509

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2015