Řecko obviňuje ze své situace všechny ostatní, jen ne sebe

17. 6. 2015

Začátkem týdne, který bude rozhodující pro vládu Alexise Tsiprase, je faktem, že Řecko je nyní viděno v mnoha evropských hlavních městech jako stát, který odmítá se modernizovat, a tak musí odejít z eurozóny, a možná i z EU, píše v deníku Guardian Harry Theoharis, poslanec strany Potami.

Tento názor je nesprávný. Je pochopitelný v důsledku chování řecké vlády, která se odmítá podílet na konstruktivním dialogu se svými věřiteli. Je nesprávný, protože je založen na falešných předpokladech ohledně toho, čeho bylo za posledních pět let dosaženo v Řecku, co si přeje trvalá většina řeckého obyvatelstva a jaké by byly následky pro Evropu.

Není pochyb, že politika škrtů, předepsaná Řecku jako část memoranda přispěla k vzniku hluboké deprese v Řecku (pokles HDP o 25 procent, nezaměstnanost 27,5 procent). Avšak škrty byly nevyhnutelné, když bylo Řecko r. 2010 vyčleněno z finančních trhů se strukturálním fiskálním deficitem vyšším než 18 procent HDP v předchozím roce.

Politika škrtů hraje roli užitečného idiota pro populisty a nacionalisty v Řecku, kteří nechtějí přijmout, že kořeny hospodářských a politických problémů Řecka byly většinou domáci: chronicky slabé fiskální instituce a nefunkční právní, regulační a daňový systém, který po dlouhá destiletí zabrátil vzniku globálních soukromých podniků, schopných mezinárodní konkurence.

To neznamená, že memorandum bylo dobře strukturováno. Nezávislí analytikové, včetně analytického úřadu MMF, identifikovali celou řadu zásadních strukturních chyb. K masivnímu odpisu dluhů r. 2012 mělo dojít už v roce 2010. Trojka vždycky zdůrazňovaly nutnost plnění příliš ambiciozních fiskálních cílů a nikoliv strukturní reformy a budování státu.

Kromě toho, strukturní reformy, které byly hned zpočátku provedeny, byly provedeny ve špatném sledu a nebyly dostatečné k tomu, aby vyvolaly hospodářský růst.

Mnoho lidí doufalo, že Syriza zlikviduje existující systém protekce. Bohužel je její chování u moci stejně konzervativní, kmenové a hladové po moci a stejně ideologické jako chování jejích předchůdců.

Mnoho lidí bylo jmenováno do vládních pozic na základě stranické příslušnosti a nikoliv na základě schopností. A jedinou společnou politikou této vlády bylo celkové zrušení předchozích reforem, ať dobrých nebo špatných. Vláda nezformulovala konkrétní, pokrokovou, otevřenou reformní agendu. Je zapotřebí liberalizace trhů, vytvoření podnikatelského prostředí, zjednodušení byrokracie, vytvoření lépe zaměřeného systému sociální sítě, skutečně meritokratickou státní správu, privatizaci neefektivních státních monopolů a důchodovou reformu.

Protože řecká vláda nedělá žádné konkrétní reformy, věřitelé se vrátili k požadování ambiciozních fiskálních cílů a dalších hloubkových škrtů.

Navzdory tomu všemu vzniká nyní v Řecku skutečně zajímavá strukturní politická příležitost: Z několika průzkumů veřejného mínění vyplývá, že existuje mlčenlivá, avšak silná většina řeckého obyvatelstva, která chce dvě věci: dohodu, která zajistí, aby Řecko zůstalo v eurozóně, a nadstranickou vládu národní jednoty, která by dokázala realizovat reformy.

Pokud by nynější řecká vláda podepsala své vlastní memorandum, to by vytvořilo možnost pro nový začátek. Za předchozích řeckých vlád existovala vždycky alespoň jedna velká populistická opoziční strana, která lhala voličům pod obrovským tlakem, že existují bezbolestné alternativy. Tento strukturní politický problém byl nyní odstraněn a podmínky jsou zralé pro vládu, která konečně přijme vlastní reformní program.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
3170

Diskuse

Obsah vydání | 19. 6. 2015