Jak zničit Řecko a Evropu: tři jednoduché kroky

22. 6. 2015 / Lukáš Stříteský

Bankéři a mezinárodní finanční instituce prosazují neoliberální principy, ale jen pro chudé a pro ty, kdo se nemohou bránit. Sami sobě tito lidé dopřávají štědrého socialismu, v němž je možné donekonečna dělat fatální chyby, které za ně zaplatí někdo jiný.

1. Lhát o tom, co je potřeba udělat v případě krize.

Příklad: Christine Lagardeová, výkonná ředitelka Mezinárodního měnového fondu, řekla v červnu 2013: „V květnu 2010 jsme věděli, že Řecko potřebuje záchranný balíček, ale nevěděli jsme, že to bude vyžadovat restrukturalizaci dluhu.“

Jak potvrdil uniklý záznam z jednání MMF ohledně ohledně onoho záchranného balíčku pro Řecko, který se objevil na Wall Street Journal, byla to naprostá lež. Wall Street Journal to shrnul takto: „Téměř třetina členů rady, představující 40 mimoevropských států, mělo podle vnitřních záznamů během zasedání vážné námitky k návrhu záchranného balíčku. Mnozí namítali, že návrh přenášel veškerou zátěž bolestivých úprav na Řeky, zatímco nic nepožadoval od jejich evropských věřitelů. Někteří poznamenali, že záchranný balíček byl odsouzen k neúspěchu, pokud věřitelé nesníží hromadící se dluhovou zátěž zemím s finančními problémy.“

V polovině roku 2013 MMF přiznal, že udělal „chybu“, že okamžitá restrukturalizace dluhu by vyšla evropské daňové poplatníky levněji, protože věřitelé soukromého sektoru byli vyplaceni v plné výši penězi, které si půjčily Athény.

Yannis Varoufakis v červnu 2014, když byl tedy ještě mimo politiku, to ve vynikajícím rozhovoru s Haraldem Schumanem shrnul takto: „Pokud by tehdy opravdu [MMF a Evropské instituce] chtěli stabilizovat Řecko a stabilizovat evropské finance, měli okamžitě snížit dluh a rekapitalizovat evropské banky a vytvořit opravdovou bankovní unii. Že Řecko muselo snížit své výdaje je samozřejmé. Ovšem namísto toho se předstíralo, že Řecká vláda nebyla nesolventní, ale měla pouze problém s likviditou. A [MMF a Evropské instituce] dali svou největší půjčku v historii tomu nejméně solventnímu státu, jako by to byli bankéři třetího řádu. Tím uzamkli Řecko do trvalé zadluženosti, která nemůže být nikdy splacena. A poštvali jeden hrdý národ proti druhému, protože německému dělníkovi, který je na hranici chudoby, i když pracuje 8, 10 hodin denně, bylo jeho vládou řečeno, že bude spořit na jeho nemocnici, ale dá přes sto miliónů eur Řekům. Ty peníze nebyly dány Řekům, ale bankéřům, a to převážně francouzským a německým bankéřům. Takže ve jménu evropské solidarity destabilizovali finance, vytvořili neudržitelný dluhový problém a poštvali jeden hrdý evropský národ vůči druhému. To vejde do historie jako jedna z nejničivějších událostí v příběhu našeho kontinentu.“ (pozn. autora.: Ze stylistických důvodů byla mluvená řeč při přepisu místy zestručněna.)

Je známo, že Mezinárodní měnový fond propaguje neoliberální kapitalistické reformy, které prosazuje právě v zemích zasažených krizí, většinou to bývá v těch nejchudších ve třetím světě. Podle těchto liberálních principů nese investor riziko u svých vkladů. Ve skutečnosti však rozvinuté země, které MMF řídí, v kapitalismus nikdy nevěřily. Jejich banky musí být chráněny i se svými prvotřídními bankéři a díry v účetních knihách po špatných půjčkách jsou látány penězi daňových poplatníků. MMF evidentně nešlo o záchranu státu, ale o prosazení štědrého socialismu pro ty nejbohatší a tvrdého kapitalismus pro všechny ostatní. Jak to ostatně dělal celou svojí historii.

2. Když už je obecně známo, kde je chyba, opakovat ji znovu.

Příklad: Jakmile byli bankéři za vodou, tak MMF, jak víme, přiznal chybu a snažil se přimět zbytek „Trojky“ k racionálnímu postupu. Jenomže když by politici čestně řekli svým daňovým poplatníkům, jak jim „prošustrovali“ peníze, volil by je příště někdo? Historku, jak se paní Christine Lagardeová a pan Paul Thomson z MMF snažili při vyjednáváních prosadit nutné snížení řeckého dluhu, zveřejnily na začátku roku 2014 Financial Times. Tehdejší řecký ministr financí, pan Yannis Stournaras FT řekl: „Paul a Lagarde mi pověděli, že musím stát při nich [v otázce snížení dluhu]. Řekl jsem: 'Ok, když bych se přiklonil na vaši stranu, opravdu by to pomohlo Řecku, ale je to něco naprosto mimo debatu.' Schäuble [ministr financí německa] mi řekl: 'Janisi, to zapomeň.'“ Pokud je mi známo, nikdo z dotyčných to nepopřel a navíc to skutečně odpovídá jejich oficiálním postojům, takže tomu můžeme věřit. Což naznačuje, kdo má při vyjednáváních hlavní slovo: Německo, jehož poválečný ekonomický rozvoj byl podmíněn prominutím jeho dluhů v roce 1953.

3. Zbývá už jen povýšit nemilosrdnost na ctnost.

Příklad: Vyžadovat další snížení důchodů pro Řeky, kteří si už důchody škrtli až o polovinu a na kterých závisí velká část řeckých rodin, protože polovina mladých je bez práce. Chtít po zemi, která je v nebývale hluboké depresi čtvrtiny HDP, aby produkovala nemožné přebytky rozpočtu kolem 3 %. A když neuposlechne, tak jí pohrozit vyloučením z eurozóny. Což by patrně zničilo řecký bankovní systém, jenž drží nad vodou záchranná likvidita Evropské centrální banky. Při takovém scénáři bude potřeba přispěchat Řecku na pomoc humanitárně. Šoková vlna tohoto zemětřesení finančních trhů ohrozí také další „slabé články“ eurozóny. A selhání Eura by patrně znamenalo zastavení či dokonce začátek rozpadu celého evropského projektu.

0
Vytisknout
7437

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2015