Monitor Jana Paula:

Slovensko bude investovat do umění

16. 6. 2015 / Jan Paul

< Reliéfní plastika před mateřskou školou na Proseku, asi 70 léta

Českými médii jen letmo proběhla velmi zajímavá, a pro české kulturní prostředí docela inspirativní zpráva o tom, že od června příštího roku by měl na Slovensku začít platit zákon o povinné investici do umění v případě státních zakázek na stavby veřejného sektoru. O tomto kroku rozhodla Slovenská vláda, která chce tímto způsobem přiblížit Slovensko ke kulturnějším zemím. Na západě je tato zákonem daná povinnost vyčlenit finanční prostředky na realizaci uměleckého díla v případě stavby státních budov naprosto běžná.

V praxi to znamená, že třeba součástí škol, školek, nemocnic a jiných zařízení budou i umělecká díla, buď ve formě obrazů, soch, mozaik, fontán či jiných realizací, jejichž cenu musí investor zahrnout do celkového rozpočtu stavby. O procentuální výši této částky vyhrazené na realizaci výtvarného díla se bude vláda teprve dohadovat. Každopádně to považuji za revoluční krok, který vůbec není návratem před rok 1989, kdy byla tato praxe v bývalém Československu naprosto běžná, tehdy to bylo asi 5 % z celkové ceny stavby.

Úmysl je to skvělý, zásadní problém bude v rozhodování o tom, které dílo příslušná komise či porota vybere. Předpokládám, že v demokratických podmínkách bude vždy za tímto účelem vypsána anonymní soutěž, výběrové řízení, kterého se budou moci zúčastnit všichni umělci či výtvarníci napříč generacemi i profesemi. Před rokem 1989 to tak nebylo, sféru tzv. státních zakázek okupoval kromě tzv. Fondu výtvarných umělců především tehdejší Svaz výtvarných umělců, a kdo nebyl členem tohoto orgánu, měl smůlu.

Přitom stát se členem svazu bylo před rokem 1988 ( v roce 1988 už mohl do ČSVU vstoupit v podstatě kdokoliv) pro lidi svobodně smýšlející politicky velmi nesnadné, takže k těmto lukrativním státním zakázkám se dostávali jen výtvarníci s dobrým kádrovým profilem, a to ještě jen někteří, kteří měli dobré kamarády na dobrých místech. Samozřejmě občas se stala výjimka, vzpomeňme na léta šedesátá, kdy mohl třeba Mikuláš Medek realizovat nástěnné obrazy na letišti v Ruzyni, a nebo o něco později mohl František Ronovský instalovat své enkaustiky v hotelu Interkontinental.

O korupční prostředí jde vždy a všude, bez ohledu na společenský systém, v případě současných podmínek bude však výběr a hodnocení děl v soutěžích o výtvarné realizace v architektuře docela choulostivou otázkou. Půjde totiž o to, kdo, a jakým způsobem bude hodnotit soutěžní práce, jakým způsobem budou při hodnocení díla subjektivní stanoviska členů odborné komise korespondovat s objektivním zadáním. Nemělo by jít jen o to, aby dílo dekorovalo své prostředí, aby bylo pouhým formálním doplňkem, jak tomu bylo ve většině případů před rokem 1989 (viz.foto).

Výtvarné realizace v architektuře, by měly své prostředí dotvářet, měly by být plnohodnotnou součástí konkrétní architektury, pro kterou budou navrhovány, měly by respektovat prostředí, v němž budou instalována, a to vše jsou citlivé a důležité otázky, kterými by se příslušné komise a odborné poroty měly zabývat. Do těchto porot, které budou posuzovat soutěžní práce, by podle mého názoru neměli být nenominováni lidé, kteří jsou napojeni na obchod s uměním, žádní soukromí galeristé, kteří zastupují své konkrétní umělce, pro které mohou lobovat, žádní kurátoři výstav, výtvarní recenzenti či publicisté.

Zaměřil bych se na relativně nezávislé odborníky ze státní sféry, pracující ve státních galeriích, a v uměnovědných oborech různých ústavů. Renomovaných odborníků ve státních nekomerčních galeriích a na katedrách dějin umění, estetiky, a filosofie je dost, a jejich účast v těchto komisích by pro ně mohla být prestižní záležitostí. Tito nejméně závislí lidé na tzv. provozu současného umění by mohli být jistou zárukou nestrannosti při posuzování uměleckého díla přihlášeného do soutěže, protože u nich se dá předpokládat nezávislost na nejrůznějších trendech výtvarného umění.

Slovenská vláda učinila významný krok, developeři budou muset při projektování veřejných staveb pamatovat i na umění, a to je nejspíše obor, který neznají, protože neochota investorů a architektů začleňovat do stavebních projektů umělecká díla je v současné architektuře po roce 1989 viditelná. Koneckonců většina současných staveb ani architekturou není, jsou to jen nějakým efektním způsobem opláštěné konstrukce bez smyslu pro detail, protože stavět se musí rychle a levně. Změna zákona se logicky netýká soukromých investorů, těm není možné něco přikazovat, ti se musejí kultivovat sami a dobrovolně, a třeba budou inspirováni.

0
Vytisknout
3150

Diskuse

Obsah vydání | 18. 6. 2015