The Look of Silence - dokument o vyvraždění milionu "komunistů" v Indonésii

15. 6. 2015 / Jan Čulík

V neděli večer se promítal v celonárodní síti britských kin filmového umění celovečerní dokumentární film režiséra Joshuy Oppenheimera The Look of Silence (Pohled mlčení) a pak se do kin přenášela londýnská diskuse s režisérem Oppenheimerem a hlavní postavou dokumentu, indonéským očním optikem Adim.

Režisér Joshua Oppenheimer v diskusi po promítání vysvětlil, že byl zatažen do indonéské problematiky už v roce 2003, kdy ho mezinárodní odborová organizace se sídlem v Evropě požádala, aby natočil film o osudu indonéských zaměstnanců tamější chemické továrny, vlastněné Belgičany, kteří v důsledku otravy chemikáliemi umírali ve věku čtyřiceti let. Oppenheimer pracovníkům doporučil, aby se pokusili utvořit odbory a jejich jménem požadovali, aby továrna přestala používat pro zaměstnance smrtící chemikálie. Namísto vyjednávání s odboráři však na zaměstnance v roce 2003 belgičtí majitelé poslali místní polovojenské jednotky. Zaměstnanci továrny se okamžitě přestali o cokoliv snažit, a režiséru Oppenheimerovi vysvětlili, že jejich rodiče bývali členy odborů, ale byli za to v roce 1965 vyvražděni, takže se bojí téhož. Vraždění způsobilo, že lidé žijí padesát let v atmosféře strachu. Problémem taky je, že většina vyvražděných lidí komunisty vůbec nebyli.

To přivedlo Oppenheimera k tomu, aby o genocidě milionu Indonésanů v roce 1965 začal natáčet dokumentární filmy. Vrahové jsou v Indonésii dosud u moci a po dobu osmi let Oppenheimer natáčel s nejvlivnějšími činiteli nynější indonéské demokracie jejich svědectví, jak v roce 1965 hromadně vyvražďovali "komunisty". Vychloubají se tím. Vyvražďování "komunistů" je dodnes v zemi součástí heroické mytologie a nyní už velmi postarší indonésští politikové se před kamerou honosí, jak lidi vraždili a jak například získáte řádnou praxi v usekávání hlav, anebo že když zabijete člověka mačetou zezadu, není slyšet žádný zvuk, ale když ho podřízenete zepředu, chrčí. Vzadu na zátylku má ale člověk bohužel páteř, takže je často nutno seknout dvakrát.

Režisér také zjistil, že obří globální americká továrna na pneumatiky Goodyear od roku 1965 používala v Indonésii k nuceným pracím vězně z indonéských koncentračních táborů, a to pouhých dvacet let poté, co totéž dělaly nacistické firmy v Německu za druhé světové války. Firma Goodyear to dělala přesto, že Spojené státy jsou ostentativními globálními obhájci lidských práv.

Ve filmu Look of Silence hovoří čtyřiačtyřicetiletý oční optik Adi s vrahy svého bratra Ramliho, kteří mu podrobně a ve všech detailech s hrdostí ukazují, jak ho zabili. Abi to sleduje po celý film v podstatě mlčky. Jemná reakce je daleko silnější než agresivita a zuřivost.

Film je pozoruhodný tím, že ukazuje, že nejhroznější a nejhromadnější zločiny mohou být ve společnosti normalizovány - je to silné varování vzhledem k nynější situaci v České republice, kde média i veřejnost normalizují nejotřesnější rasismus proti uprchlíkům. Indonésští hromadní vrazi nebyli nikdy potrestáni a ve filmu se svým vražděním vychloubají. Například i tím, že od lidí, které podřezali, shromažďovali krev, kterou pili. "Lidská krev je zároveň sladká i slaná."

Oppenheimerův film se nyní široce promítá i v Indonésii a zejména mezi mladými lidmi tam vyvolal velkou společenskou debatu. Oppenheimer se v součinnosti s poslanci amerického Kongresu snaží o odtajnění dokumentů z roku 1965, aby byl zveřejněn podíl americké vlády na této genocidě.

Shodou okolností právě v tentýž den, kdy se konalo britské celonárodní promítání, o filmu publikoval recenzi deník Guardian ZDE, kde najdete v angličtině i rozhovor s režisérem. Upoutávka na film je ZDE

0
Vytisknout
4078

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2015