Lživá myšlenka spásonosné "soutěže"

Jednobuněčný člověk

15. 6. 2015 / Ivo Barteček, Štěpán Cháb

Okolo financí se točí svět víc, než kolem vlastní osy. Neptá se proč, ale za co. A když se přesto zeptá proč, tak hned dodá a co za to. Proto se například vkládá síla a talent více do kosmetického průmyslu, nežli do průmyslu lékařského. Přední je v tomto i ve všech ostatních případech finanční zisk. Profit. Hromadění peněz. Lidstvo je jeden žijící organismus, kde by hlavním středobodem mělo být slovo My. My lidé. Nikoliv my běloši, my Američané, my bohatí, my kapitalisti či socialisti, my menšiny či většiny. Sdílení existence a osamělosti v ní by mělo být určujícím prvkem, z něhož bychom měli vycházet.

Okolo financí se točí svět víc, než kolem vlastní osy. Neptá se proč, ale za co. A když se přesto zeptá proč, tak hned dodá a co za to. Proto se například vkládá síla a talent více do kosmetického průmyslu, nežli do průmyslu lékařského. Přední je v tomto i ve všech ostatních případech finanční zisk. Profit. Hromadění peněz.

Lidstvo je jeden žijící organismus, kde by hlavním středobodem mělo být slovo My. My lidé. Nikoliv my běloši, my Američané, my bohatí, my kapitalisti či socialisti, my menšiny či většiny. Sdílení existence a osamělosti v ní by mělo být určujícím prvkem, z něhož bychom měli vycházet.

Ač je myšlenka soutěže a konkurence lákavá, dodává systému lesk jakési spravedlnosti a možností i pro obyčejné lidi, přesto je to myšlenka lživá. Soutěž a konkurence, které se zaměřují na zisk, se postupem času musí nutně zvrhnout. Soutěž a konkurence by byly pro společnost prospěšné, kdyby došlo jednou za čtyři roky k restartu, aby všechny společnosti mohly začít budovat znovu svou případnou budoucnost.

Jedná se o stejnou metodu jako při volbách, kdy se občané mohou rozhodnout, zda to hodí zase té své straně, nebo zda si zaexperimentují a pošlou tak do vlády stranu novou. Nebudou-li volby, zvrhne se systém do tyranie, protože by byl neodvolatelný. Neměnný. Ochranou jakési demokracie jsou cyklicky se opakující volby, nutící politické strany, aby se zařizovaly podle vůle lidí, nikoliv podle vlastní libovůle. To, že to vypadá, jak to vypadá, už je věc jiná.

Stav libovůle nyní panuje mezi korporacemi. Tedy mezi vítězi dávno skončené konkurenční soutěže. Postupem času se malé nadšené společnosti změnily na molochy, kterým nedokáže poručit už ani vláda toho kterého státu. Jakmile došlo ke vzniku nadnárodních společností, ocitla se všemi předstíraná demokracie na pokraji existence, protože nastala dokonalá vláda peněz. Peníze začaly určovat politický kurz, začaly diktovat lidem život, převážně tím, že se koncentrovaly na jedno místo, na místo korporace. Čím více se peníze koncentrovaly na jedno místo, tím méně jich kolovalo mezi lidmi. Bohatí peníze hromadí, chudí je rozhazují, a tak navrací do systému.

Převeďme si tento stav na výše vzpomínaný organismus nazvaný pro zjednodušení My. V těle je sedm miliard buněk. Každá jednotlivá buňka tvoří tělo a jedině díky vlastní kooperaci s ostatními buňkami tělem i je. Každá buňka musí dostat výživu, aby mohla vyživovat tělo. Co se stane v okamžiku, kdy se jedna z buněk rozhodne brát si více živin? Ubere tím živiny ostatním buňkám. Tyto buňky začínají postupně chřadnout. Čím více chamtivá buňka bere, tím více chřadnou buňky ostatní a tím logicky chřadne i tělo. Chamtivá buňka samozřejmě dodává tělu i více živin, ale tělo k životu potřebuje všechny buňky, nejen jednu kromobyčejně bohatou na živiny. Tělo se v prvé chvíli chřadnutí buněk zaměří na nejvýživnější buňku, tedy na chamtivou a žije z ní.

Ovšem tato metoda není dlouhodobě udržitelná, protože jedině celek může existovat a nezahubit se. Organismus se nedokáže přeměnit na pouhopouhou jednu buňku a ostatní umírající buňky odhodit jako přebytek. Organismus potřebuje existovat v My. Přirovnání chamtivé buňky k rakovině už je jen následný logický vývod.

Proto neobstojí argument, že je jedno, že krachují malé obchody. Vždycky budeme mít kde nakoupit, když tu máme celou plejádu supermarketů. Ale skutečnost nestojí na tom, zda máme kde nakoupit, ale na tom, z čeho bude žít člověk, jedinec, kterému nadnárodní korporace zničila živobytí. Půjde pípat ke kase do zmíněného supermarketu? Začne chřadnout? Pravděpodobně obojí. Neobstojí argument, že exekuce jednoho není exekucí všech.

Problémem celku složeného z jednotlivců je neschopnost se domluvit. Snad vinou konkurence a soutěže. Jedna buňka, jedna korporace, si dokáže jít za svým cílem. Čím více saje, tím více i sát potřebuje. Ostatním buňkám je zde již dlouho k dispozici mimořádná příležitost pro změnu. Internet je médium, které dovoluje účinný odpor proti nenažraným. Stačí jen najít společnou řeč. Vytvořit opět ono opomíjené My, kterým můžeme a máme být.

Díky internetu by mohla vzniknout vlna vzájemné podpory, solidarity, života, společného a chtěného, živoucího, nikoliv jen přežívajícího a nutícího se do bídné existence. Dovolit korporacím, aby na svou stranu stahovaly nejen peníze, ale i vědění a prosperitu, je hloupé a neprozíravé. Tržní, ekonomicky dravé, ale hloupé. Takový zisk je ziskem korporace, nikoliv ziskem lidstva. Proč si ve vlastním organismu pěstovat dobrovolně nádory rakoviny? To se skutečně necháváme uplácet jejich sladkými řečmi o tom, jak jsou pro svět prospěšné? Dovolíme, aby si z hladu Afriky udělaly reklamní trhák? A není to troufalé právě vůči životu?

Malost lidstva je právě v jeho velikosti. Chce pokořit samo sebe a tím se svazuje do kozelce a samo do sebe i kope. S gustem a radostí. Snad výchovně, aby mu došlo, aby nám došlo, že existence je určena především k útrpnosti a slzám.

0
Vytisknout
2824

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2015