Na prezidenta mám asi stejné nároky jako na průvodčího

9. 1. 2013 / Karel Dolejší

V posledních dnech se na Britských listech objevuje řada příspěvků, v nichž autoři vyjadřují své osobní preference před přímou volbou prezidenta. Dalo se to samozřejmě čekat a nelze se divit, nicméně nutně to neznamená, že je třeba na danou hru přistoupit. Nechystám se tedy psát o tom, koho bych chtěl za prezidenta. Jednak proto, že bych nerad někomu konkrétnímu nahrával, jednak a snad především proto, že pokud by příští "hlava státu" dodržovala pravidla hry, bylo by mi do značné míry jedno, kdo se jí stane.

Na prezidenta mám asi stejné, nebo přinejmenším velmi podobné nároky jako třeba na průvodčího. Konkrétně tím myslím, že by se měl chovat tak, jak mu to pravidla pro výkon jeho funkce - v tomto případě ústava - předepisují, a neměl by dělat ostudu. Od prezidenta, stejně jako od průvodčího, nečekám, že se v jeho veřejné funkci budou výrazněji projevovat soukromé politické názory, protože podle ústavy má být prezident nadstranický, nikoliv stranický. A to je z mé strany skutečně úplně všechno, co mě zajímá.

Mnozí si od přímé volby prezidenta, která v českém ústavním systému jednoznačně nemá co dělat, slibují nevídané věci, od zavedení pořádku v ekonomice až po uzákonění bílých Vánoc. Takoví si možná všimnou, že mé požadavky na osobu prezidenta jsou ve srovnání s nimi velmi skromné. Nehledě na tento fakt jsem si ale v zásadě jist, že dokonce i tyto věru minimální nároky nakonec nebudou uspokojeny, o nadějích věřících v Prezidenta Spasitele ani nemluvě.

Proto pokládám za nutné formulovat ještě minimalizovanou verzi minimálních kritérií pro výběr prezidenta: Prezident by měl dodržovat ústavu. Ohlédnu-li se za řeku Moravu, vidím, že pro Ivana Gašparoviče sice platí nomen omen, jeho žvatlavost sice vede k notné ostudě, ale stát zásadním způsobem neohrožuje. Byla-li by prezidentkou paní Jiřina Bohdalová a v sudé dny úřadovala jako Křemílek, v liché jako Vochomůrka a na státní svátky jako Malá čarodějnice, smířil bych se s tím věru snadno - jen kdyby přitom všem také v zásadě dodržovala ústavu.

Český politický systém se nachází ve vážné krizi legitimity a s ohledem na všechny okolnosti jen naprostého politického ťulpase mohlo napadnout zavádět v takové situaci přímou volbu prezidenta. Vznikla tak mezi voliči zcela zákonitě nemístná očekávání, kterým prezident dodržující ústavu nebude moci v žádném případě dostát. Celý paskvil a komedii s přímou volbou (namísto např. potřebného zákona o obecném referendu, které strany jednoduše řečeno nechtějí) byl České republice čert dlužen, v nepříznivých podmínkách míří ostrý rozpor mezi silou mandátu a ústavními pravomocemi k prezidentskému systému a za něj.

Ale já si skutečně nepřeji, aby se tento stát změnil v další ze středoasijských postsovětských republik, v jejímž čele stojí vepřoknedlozelová verze Turkmenbašiho. Nežádám od prezidenta, aby ve mě vyvolával silné sympatie či zanechával nesmazatelný dojem o nic více, než od průvodčího. Je to přece veřejný úředník, ne přítelkyně. Očekávám, že jednoduše udělá, co má, a půjde si dál po svém. Krteček na Hradě by byl mrzutý, ale i on by se nakonec dal přežít. Psychopat s pocitem vyvolenosti a komplexem vícecennosti by se přežít dát nemusel.

Tedy takto alespoň stručně, byť víceméně asi zbytečně. Volby v mediokracii a reklamokracii jsou za současných podmínek formou davové reakce na investici do zábavního průmyslu a očekávat od něčeho tak zmanipulovaného v zásadě racionální výsledek by bylo výrazem naprosté ztráty soudnosti. Statistici ostatně mají spočítáno, že pravděpodobnost, že by zrovna váš hlas ve volbách rozhodl, je asi stejná, jako že do vás za bouřky cestou po ulici uhodí blesk.

0
Vytisknout
7568

Diskuse

Obsah vydání | 11. 1. 2013