Miloš Zeman  2012

ROZHOVOR S KANDIDÁTEM NA PREZIDENTA REPUBLIKY

Miloš Zeman: Zákaz kouření v hospodách bych vetoval!

4. 1. 2013 / Martin Kunštek

Dnes čtenářům předkládáme další ze série rozhovorů s prezidentskými kandidáty. Tentokrát s bývalým předsedou vlády v letech 1998 - 2002 a předsedou Poslanecké Sněmovny z let 1996 -- 1998, který byl letech 1993 -- 2001 předsedou ČSSD. Před jeho druhým pokusem dobýt Hrad se pokoušíme zjistit, jak by vykonával pravomoci svěřené hlavě státu v případě zvolení do úřadu prezidenta republiky. Ústava ČR rozděluje pravomoci prezidenta republiky na samostatně vykonávané (za podmínek tak, jak jsou obsaženy v čl. 62), a sdílené (jež jsou obsaženy v čl. 63 - k jejichž platnosti je nutný spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády). Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon (čl. 63 odst. 2 Ústavy). I na ně se v rozhovoru ptáme.

Prezident není razítkovací polštářek, říká Miloš Zeman.

ROZHOVORY BL S PREZIDENTSKÝMI KANDIDÁTY

Vladimír Franz: Vetoval bych zákony, které odporují zdravému selskému rozumuZDE

Miloš Zeman: Zákaz kouření v hospodách bych vetoval! ZDE
Táňa Fischerová: Nebudu dělat, že jsem snědla všechnu moudrost světa ZDE

Ústava Čl.62 písm. a)

Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.

Držel byste se dlouholeté ústavní tradice a jmenoval byste po volbách předsedou vlády představitele vítězné strany?

A jak jste na to přišel, že je to ústavní tradice?

Léta se to tak dělalo a přestalo to fungovat až po posledních volbách...

Ale vůbec ne. Prostě nejste informován, takže já Vám to vysvětlím. Letitá ústavní tradice nebo spíše uzance spočívala v tom, že Václav Havel zavedl institut, který vůbec v Ústavě není zmíněn, a sice pověření jednáním o sestavení vlády. Pověření jednáním – tedy nikoli jmenování premiérem. Například pověřil Josefa Luxe a ten potom vyjednal jmenování úřednické vlády Josefa Tošovského (v roce 1997 po tzv. Sarajevském atentátu a rozpadu vlády Václava Klause. Tošovského úřednická vláda vládla do předčasných voleb v červnu 1998 – pozn. aut). Ale těch případů bylo samozřejmě více. A každý nastupující prezident tuto praxi s potěšením převzal, protože mu to de facto rozšiřovalo jeho kompetence. Takže žádná taková ústavní tradice, kterou jste zmínil, tady u nás není. Je tu ale ústavní tradice, kterou jsem zmiňoval já. To zaprvé.

Zadruhé: Vůbec neplatí automatismus, že by to měl být předseda vítězné strany – může to být i kterýkoli jiný funkcionář vítězné strany, pokud se na tom ta strana dohodne ve svých vnitřních grémiích. Ale řekněme tedy reprezentant vítězné strany. Ale ani takový reprezentant vítězné strany nemusí být automaticky pověřen sestavením vlády. Dokonce ve zmíněném roce 2010 nebyl ani pověřen ani tím jednáním. Protože se předem vědělo, že Jiří Paroubek (tehdy předseda ČSSD – pozn. aut.) ač těsně vyhrál volby, není schopen ani sestavit koalici, ani uzavřít opoziční smlouvu jako já. To znamená sestavit menšinovou vládu a vládnout s její tolerancí – a nikoli podporou – opozice. (V roce 1998 vyhrála volby ČSSD na čele s Milošem Zemanem. Neměla však partnery do koalice, která by měla 101 hlasů ve Sněmovně. Miloš Zeman a Václav Klaus proto uzavřeli Smlouvu o stabilním politickém prostředí nazývanou „opoziční smlouva“. Podle ní ODS umožnila vznik jednobarevné vlády ČSSD premiéra Zemana a tolerovala její existenci po celé volební období do voleb 2002– pozn. aut).

Takže žádná ústavní tradice to není, ale prezident má právo zdvořile se zeptat pověřeného reprezentanta vítězné politické strany: „Máš záruku, že až bude ve Sněmovně rozprava o důvěře vládě, že tu důvěru dostaneš?“. Myslím si, že odpovědný prezident by takovou otázku měl položit.

Tedy pokud ta strana samozřejmě nezískala 50 a více procent mandátů – nikoli procent hlasů - ale mandátů. To se totiž přerozděluje, jak jistě víte.

Takže Vy byste si pozval představitele stran k jednání. Ale přihlížel byste na výsledek voleb?

Ano, ale nejenom na výsledek voleb. Ale i na názory ostatních parlamentních subjektů na to, zda s tím vítězem voleb chtějí jít do nějakého holportu. Ať už by to byla koalice nebo opoziční smlouva.

Mimochodem, pokud někteří političtí ignoranti považují opoziční smlouvu za druh koalice, tak nerozumí politice. Protože to je přesný opak velké koalice. Ve velké koalici máte dvě strany, které si vzájemně překáží, a v opoziční smlouvě máte jednobarevnou vládu.

Dohodu parlamentních stran o sestavení vlády byste ctil, nebo byste si stavěl jako podmínku, že se tvorby vlády nesmí účastnit některá z parlamentních stran?

Jakoukoli dohodu parlamentních stran bych samozřejmě ctil.

Naopak pokud bych byl o to požádán, tak bych se její vznik samozřejmě snažil i aktivně moderovat. Což mimochodem dělal např. Václav Havel v roce 1996. (Tehdy ve volbách zvítězila ODS, ale se stranami, které s ní byly ochotny sestavit vládu, měla pouze 99 hlasů ve Sněmovně. Na základě těchto jednání vznikla nepsaná „opoziční smlouva“, podle níž ČSSD umožnila vznik vlády odchodem ze sálu při hlasování o důvěře – pozn. aut.)

Jak byste postupoval v situaci, kdyby vláda padla během volebního období Sněmovny – nikoli pár měsíců od termínu řádných voleb?

Jestliže vláda padne – což není nic neobvyklého, protože jistě víte, že demisí ministerského předsedy končí celá vláda – tak se jmenuje vláda nová. Zkrácení funkčního období Sněmovny a vypsání mimořádných voleb je až poslední zoufalý pokus, jak situaci řešit. Který většinou navíc prokazuje neschopnost politiků se dohodnout.

V takové situaci byste si představitele sněmovních stran svolal a snažil byste se je k nějaké dohodě směřovat?

Vždy jsem zdůrazňoval, že prezidentský úřad má neutrálním polem pro permanentní dialog všech parlamentních subjektů. No a taková situace by samozřejmě byla tématem takového dialogu.

A pokud jde o jednotlivé ministry. Ústava umožňuje prezidentovi odmítnout jmenování ministra, který by byl v konfliktu zájmů. Jako se to stalo v případě Davida Ratha, kterého Václav Klaus odmítl jmenovat ministrem zdravotnictví, protože zastával funkci prezidenta ČLK. Co byste pokládal za střet zájmů takového typu, že by to dané osobě znemožňovalo být Vámi jmenován za člena vlády?

Když si přečtu Ústavu, tak vím, že pokud jde o ministry, tak konflikt zájmů, jak ho definuje zákon, může nastat až při projednávání a řešení konkrétní otázky ve vládě nebo v Parlamentu. Ale obecný konflikt zájmů... - co si představujete pod tím termínem, který jste v otázce použil?

Čl. 70 Ústavy stanoví, že „člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce“...

No to je ale něco jiného, než konflikt zájmů. Ten je upraven v zákoně o konfliktu zájmů, který ale nezakazuje žádnému ministrovi vykonávat funkci. A vztahuje se i na poslance a další veřejné funkcionáře. Podle tohoto zákona a jednacího řádu je poslanec povinen oznámit, při projednávání zákona nebo nějaké causy, že je ve střetu zájmů. Například v případě mysliveckého zákona, by tento střet zájmů musel oznámit poslanec, který je myslivec. A protože ministři jsou většinou zároveň i poslanci, tak to platí i pro ně.

Ale něco jiného je neslučitelnost výkonu funkce a něco jiného je konflikt zájmů. Proto jsem se zarazil, když jste se ptal a řekl, že ministr nesmí být v konfliktu zájmů... Konflikt zájmů je totiž vždy ad hoc.

Zeptám se tedy jinak. A připomenu konkrétní případ Aleše Řebíčka, který byl jmenován ministrem dopravy a to ještě před tím, než se vyvázal ze spoluvlastnictví stavební firmy Viamont, která prováděla dopravní stavby. Z firmy vystoupil až řadu měsíců poté, kdy byl jmenován ministrem dopravy...

A zázračně při tom zbohatl...

Vy byste jej jmenoval nebo byste trval na tom, že se má napřed z firmy vyvázat?

Bez ohledu na často rozporná ustanovení, která tuto oblast upravují, bych se napřed zdvořile zeptal předsedy vlády – nebo ještě lépe osoby pověřené jednáním o sestavení vlády - jaké ministry si představuje ve své vládě. Vím, že to není ústavně zakotvené právo prezidenta, ale zeptat se přece může. A samozřejmě bych se ptal na to, jestli se nebojí – a tady bych klidně použil i toho termínu konfliktu zájmů. To, co jste zmínil, je přesně stejná situace, jako kdyby se šéf velké zbrojařské firmy měl stát ministrem obrany.

Ale kromě konfliktu zájmů bych se ptal i na odbornou kvalifikaci. Aby ministr - na rozdíl od Karolíny Peake - aspoň poznal tank.

Myslím si, že takový předběžný rozhovor není nikdy na škodu.

Přece designovaný premiér nemá prezidentovi co tajit. Tak proč by mu neřekl, jaké ministry si představuje. A proč by prezidenta neinformoval? Ne o politické, ale o odborné kvalifikaci svých navrhovaných ministrů?

Ústavní právníci se přou o to, jestli má prezident právo demisi ministra, nebo návrh na jeho dovolání, anebo demisi celé vlády odmítnout, nebo pozdržet? Jak se na tento problém díváte Vy?

Domnívám se, že prezident takové právo má. Ostatně i Václav Klaus ho několikrát využil.

Kdyby Ústava v těch pasážích, které se týkají kompetencí prezidenta obsahovala termín např. neprodleně, jak je tomu obecně v jiných zákonech, tak bych byl nucen to respektovat. Protože přes to nejede vlak. Pokud tento výraz „neprodleně“ v ústavě obsažen není, tak se domnívám, že dává prezidentovi možnost širšího výkladu. To znamená diskutovat, přemýšlet – ne obstruovat – ale vést o tom jednání a konzultace a přemýšlet o problému a jeho nejlepším řešení než ten úkon provede.

Ústava Čl. 62 písm. e)

Prezident jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy.

Čl. 84 odst. 2

Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.

Nedlouho po prezidentských volbách vyprší mandát podstatné části soudců ústavních soudců. Máte už představu o osobách, která byste navrhl Senátu ke jmenování do Ústavního soudu?

Osobně jsem měl velmi dobré zkušenosti s  Pavlem Rychetským jako s místopředsedou své vlády. A pokládám ho za dobrého předsedu Ústavního soudu. A proč bych se ho jako neprávník nezeptal, jaké ústavní soudce by si on představoval? Neříkám, že bych se tím musel stoprocentně řídit, ale určitě by to pro mě byl zdroj důvěryhodných informací. No a kdyby byl špatný předseda Ústavního soudu – což se teoreticky také může stát – tak bych se obrátil na jiné ústavní právníky.

Samozřejmě bych předpokládal, že má morální integritu a rozsáhlou publikační činnost a odbornou autoritu. To jsou conditio sine qua non (nezbytné podmínky; doslova „podmínky bez kterých to nejde“ – pozn. aut.).

A poslední věc, kterou bych po poradě s předsedou Ústavního soudu udělal ještě před tím, než bych oficiálně předložil do Senátu návrh, by byla snaha předjednat podporu se senátory, kteří schvalují nominaci ústavních soudců. Protože každý člověk je ješitný a senátor je také člověk – ergo i senátor je ješitný. No a z toho logicky vyplývá, že někteří senátoři by mohli hlasovat proti jen proto, že to s nimi nebylo předjednáno. Jsem v politice už hodně dlouho a takových případů jsem už zažil dost.

Jinými slovy – při výběru ústavních soudců považuji za důležité dvě věci: Radit se s kvalifikovaným předsedou ústavního soudu – což Pavel Rychetský splňuje. A předjednávat to – možná i spolu s ním – s jednotlivými senátory. Koneckonců jich je 81 a to zase není tak moc. A ne všichni budou v pozici ješitnosti. A v takovém případě by tyto dva kroky mohly vést k tomu, že na rozdíl od minulosti, by Senát ústavní soudce mohl schvalovat poměrně hladce.

Měl by podle Vás Ústavní soud být složen ze zástupců všech právních profesí?

Zcela určitě ano. Stejně tak jako by Bankovní rada ČNB měla být složena ze zástupců různých ekonomických škol. Tam jsou naštěstí ty hlavní ekonomické školy jen dvě.

U Ústavního soudu bych se nebránil tomu, aby tam vedle soudců byli i advokáti, protože při rozhodování Ústavního soudu může být i pohled advokáta docela zajímavý.

Ústava Čl.62 písm. f)

Prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu.

Jak byste přistoupil k výběru předsedů obou našich nejvyšších soudů – Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu? Jel byste si prodiskutovat s již přidělenými soudci těchto soudů o situaci, jaká tam panuje? Zjišťoval byste jejich názor, koho by oni rádi viděli v čele soudu?

Je to tak trochu analogie s Ústavním soudem. Znovu opakuji, že nejsem právník –jsem původní profesí ekonom. A přesto bych se v případě Bankovní rady ČNB radil s dalšími ekonomy. A protože nejsem právník, tak tím spíše bych se v těchto případech radil s kvalifikovanými a erudovanými soudci. Je jich poměrně málo, ale byli takoví, jako Otakar Motejl (1993 – 1998 předseda Nejvyššího soudu ČR, 1998 – 2000 ministr spravedlnosti v Zemanově vládě a ombudsman v letech 2000 – 2010. | 2010 při výkonu druhého mandátu oubudsmana – pozn. aut.), nebo Vladimír Čermák (1993 – 2003 soudce Ústavního soudu. Jako soudce zpravodaj formuloval řadu klíčových nálezů. | 2004 - pozn. aut.). Z dnes praktikujících soudců bych uvedl předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu. (předseda NSS od roku 2003. Předtím 1998 až 2002 náměstek ministrů spravedlnosti Otakara Motejla, Jaroslava Bureše a Pavla Rychetského. Na ministerstvo byl povolán jako soudce dočasně přidělený do MsP. Spoluautor zákona o NSS a Správního řádu soudního – pozn. aut.) I když mě v poslední době překvapil jeho postoj k prováděcímu zákonu o volbě prezidenta. Ale jinak má velkou odbornou autoritu. Našlo by se 5 nebo maximálně 10 soudců s tak vysokou prestiží. Byl by to přímo hřích se s nimi neporadit.

Ústava ČR Čl. 62 písm. g)

Prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení.

V jakých typech případů byste používal práva udělit milost nebo nařídit zastavení trestního stíhání?

Abolice vůbec ne. Abolice je zrůdnost non plus ultra.

A pokud jde o milosti, tak jsem zásadním odpůrcem jak amnestie, tak i milostí. Protože to pokládám za feudální přežitek. Dovedu si představit pouze humanitární gesto typu – když někdo umírá ve vězeňské nemocnici a zbývá mu pár týdnů života a chce je strávit s rodinou v domácím prostředí, pokud nějaké má, a nedopustil se tak závažného zločinu, jako je vražda, tak bych udělal humanitární gesto a na základě paragrafu o milosti ho omilostnil. Na to není potřeba kontrasignace ministra spravedlnosti. K tomu stačí prostá lékařská zpráva.

Dovolím se zeptat na konkrétní případ. Řada lidí považuje za absurdní rozsudek nad Romanem Smetanou, který byl za počmárání billboardu odsouzen ke 100 hodinám veřejně prospěšných prací a když je odmítl nastoupit, tak mu byl trest změněn na 100 dnů vězení, ačkoliv před vynesením rozsudku škodu zahladil. Těch 100 dnů si již „odseděl“ a nyní je znovu trestně stíhán ve fázi vyšetřování pro maření výkonu soudního rozhodnutí - za to, jak se nějakou dobu, než se sám vydal, vyhýbal nástupu trestu...

I když je mi docela sympatický, tak platí fiat iustitia pereant mundus (Ať se stane spravedlnost, i kdyby měl při tom zhynout celý svět. - volební heslo císaře Ferdinanda I. – pozn.aut.) – tedy protože doufám, že ani neumírá, ani nebude umírat ve vězeňské nemocnici, tak se na něj tento případ nevztahuje.

Ústava ČR Čl. 62 písm. h)

Prezident republiky má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního.

Čl . 50 odst. 1

Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Uměl byste říci, jaké kategorie zákonů byste Parlamentu jako prezident vracel?

Použití práva veta pokládám za poslední zoufalý pokus, jak zabránit přijetí nějakého zákona. A to z toho důvodu, že prezident má právo se účastnit zasedání vlády a vystupovat před Parlamentem. No a tam by měl uplatnit své připomínky. Ne přes média, protože to většinou druhou stranu jen naštve. Ale při přímém otevřeném jednání může prezident uplatňovat své připomínky k jakémukoli zákonu. I když tuto možnost ani první ani druhý český prezident doposud nevyužívali, tak to považuji za lepší cestu. Navíc prezident může v průběhu projednávání své připomínky uplatňovat na vládě nebo při jednání Parlamentu i v případě návrhů ústavních zákonů, kde právo veta uplatnit nemůže.

Když to prezident neudělá a teprve na konci legislativního procesu zákon vetuje, tak to je většinou jen plácnutí do vody, protože k přehlasování veta prezidenta stačí ve Sněmovně 101 hlasů.

Takže můj názor je vetovat co nejméně a tam, kde s něčím nesouhlasím, to uplatňovat předem a ne až post festum – tedy po přijetí zákona. Jako předseda Poslanecké sněmovny jsem zažil 2 nebo 3 případy, kdy byl prezident o použití veta přímo požádán, protože se mezitím zjistilo, že zákon je legislativní paskvil, protože si některá ustanovení odporují. Zpaměti Vám neřeknu, jaké to byly zákony, ale vím, že to bylo nejméně ve dvou případech. Vzpomínám si, že v jednom z nich si vzájemně odporovaly lhůty. Také si vzpomínám, že poslanci sami požádali prezidenta, aby to vetoval. Mezitím se připravila novela, která tyto problémy vyčistila tak, aby zákon paskvil nebyl.

Ústava čl. 64 odst. 1 a 2

  1. prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.
  2. Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

Uvedl jste, že byste raději než veto využíval práva vystupovat k projednávanému zákonu v Parlamentu. A co účast na jednání vlády?

Pokud si dobře vzpomínám, tak Václav Havel se po doby, kdy jsem byl premiérem, objevil na zasedání vlády pouze jednou během celých těch čtyř let. No možná dvakrát, ale ne vícekrát.

Pořád se mluví o kompetencích prezidenta a někdo si stěžuje, že jsou slabé. Já říkám - naopak. Vždyť tyto dvě důležité kompetence prezidenti Klaus ani Havel nevyužívali, nebo využívali minimálně. Já to pokládám za chybu.

Jako příslušník nejpočetnější menšiny ČR si neodpustím otázku na konkrétní příklad. A proto se Vás ptám jako kuřák kuřáka: Vetoval byste zákon o zákazu kouření v hospodách, kdyby dorazil až na Hrad?

Tak já bych především už během projednávání říkal, že když má hospoda dvě místnosti - a to zpravidla má – tak jedna místnost má být kuřácká a jedna nekuřácká. A kdyby mi to neprošlo a mé přesvědčování vlády a Parlamentu, kde je naštěstí silná kuřácká lobby – Boris Šťastný je na opačném břehu, ale nemyslím si, že tam má většinu – by nestačilo a zákon byl schválen, tak bych jej vetoval.

Václav Klaus je mimochodem nekuřák, ale bylo mi sympatické, že v duchu svého liberalismu byl a je proti těmto antikuřáckým kampaním.

Ústava ČR Čl. 62 písm. i)

Prezident republiky podepisuje zákony.

Čl. 51

Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.

Za obou dosavadních českých prezidentů došlo k situaci, že některé zákony prezident sice nepodepsal, ale ani je nevetoval. Prostě nechal marně uplynout 15 denní lhůtu a nechal jej jít do sbírky zákonů, i když pod nimi nechtěl být podepsán. Jak se na tuto praxi díváte? Uchyloval byste se k ní, nebo byste se držel zásady, že zákon, který nemohu podepsat, vetuji?

Ne. Já to pokládám za alibismus. Pokud s nějakým zákonem nesouhlasím a neměl jsem šanci uplatnit své připomínky předtím – takovou cestou, jakou jsem popsal v předchozí otázce, a ten nesouhlas je výrazný – to není případ nesouhlasu kvůli nějakému detailu, tak zatáhnu za záchranou brzdu a použiji poslední nástroj, který mi zbývá a budu zákon vetovat.

Ale takový postup „ani ryba ani rak“ – to znamená ani nepodepíšu, ani nevetuji – mě nepřipadá důstojný úřadu prezidenta.

Ústava ČR Čl. 62 písm. j)

Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.

Čl. 97. odst. 2

Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.

V minulosti jsme zažili situaci, kdy Sněmovna navrhla ke jmenování prezidentem NKÚ svého tehdejšího místopředsedu Františka Brožíka, a tehdejší prezident republiky Václav Havel jej však nejmenoval. Mohlo by se něco takového stát za Vašeho prezidentství? Nakolik byste se cítil vázán návrhy Sněmovny?

Ono těch problémových osob bylo více. Pak jsme tu měli ještě legendární kauzu Františka Dohnala, který byl z funkce prezidenta NKÚ odvolán pro ztrátu způsobilosti k výkonu funkce – poté, kdy byl pravomocně odsouzen za hospodářský trestný čin.

Ale obecně řečeno – v případě návrhu na jmenování prezidenta nebo viceprezidenta NKÚ bych se samozřejmě zeptal, jestli je to odborník, jestli je bezúhonný, et cetera (a tak dále – pozn. aut.)... A pokud by se ukázalo, že ano, tak bych klidně jmenování navržené Poslaneckou sněmovnou podepsal.

A pokud by se ukázalo, že navržený kandidát problematice, kterou vykonává NKÚ, vůbec nerozumí?

Ale odbornost je – jak jsem uvedl – jedna ze tří základních podmínek. Samozřejmě spolu s bezúhonností. To platí stejně pro ministry jako i pro prezidenta NKÚ.

Ústava Čl. 62 písm. k)

Prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.

Už jste zmínil, že by podle Vás Bankovní rada ČNB měla být názorově pestrá. Umíte si představit, že by v ní vedle sebe zasedli lidé zcela různých názorových proudů. Na jedné straně třeba takový Martin Fassman, který působí jako makroekonomický poradce odborů a je zastáncem myšlenky, že ČNB při tvorbě měnové politiky musí brát ohled i na to, co její rozhodnutí budou znamenat pro hospodářský růst a zaměstnanost, a na druhé straně „tvrdý monetarista“, který hájí princip, že ČNB se má starat výhradně o stabilitu měny?

Přesně tak. A právě proto ty diskuse při tvorbě měnové politiky budou zajímavé. Já jsem řekl, že by to měl být keynesiánec versus friedmandovec. Ale to je něco podobného. Když to budeme personifikovat, tak Martin Fassmann (vedoucí makroekonomického oddělení ČMKOS – pozn. aut. ) je pokud vím keynesiánec, stejně jako třeba Jaroslav Ungerman (makroekononom ČMKOS – pozn. aut. ) a další reprezentanti odborů v této oblasti.

Víte, namíchat tu sestavu tak, aby si všichni se vším navzájem souhlasili, je strašně snadné. Jednobarevná Bankovní rada ale podle mého názoru není to správné. Vždycky potřebujete opozici. Vždycky potřebujete kontrolní zpětnou vazbu. A jestliže tam budete mít keynesiánce a monetaristy, tak třeba rozhodování o výši úrokových sazeb bude předcházet velice zasvěcená a odborná diskuse. A rozhodnutí nebudou přijímána podle nějakého předem připraveného ideologického schématu. Proto si myslím, že mix stoupenců různých ekonomických názorových proudů je dobrý. Naštěstí hlavní ekonomické školy jsou dvě. Míchat to ze tří a více by už bylo obtížnější. Takže tady je to průhledné.

Pozn. aut.: John Maynard Keynes *1883 | 1946 byl britský ekonom a Guvernér britské centrální banky Bank of England, profesor na University of Cambridge. Patří k největším ekonomům 20. století. Ve své práci Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (The General Theory of Employment Interest and Money, 1936) popsal fungování ekonomiky tak jak se dodnes učí na vysokých školách. Ekonomiku rozdělil na spotřební a investiční větve. Popsal příčiny vzniku nerovnováh během ekonomického cyklu a jejich vztahy. Odmítl do té doby uznávanou teorii, že odstraněním překážek volného trhu dojde automaticky k dosažní plné zaměstnanosti a odbourání inflace. V této práci, která analyzoval příčiny Velké hospodářské krize navrhoval státní zásahy do hospodářství formou aktivní investiční politiky státu i za cenu deficitu státního rozpočtu, která má vést k nastartování růstu hospodářství. Definoval tvz. multiplikační efekt, kdy některé druhy investic a výdajů vyvolají další investice, což vede k obnovení spotřeby a zvýšení zaměstnanosti – k  hospodářskému růstu. V jeho důsledku pak má být při rozumné fiskální politice vlády, která má v době růstu splácet veřejné dluhy, možné vést udržitelný hospodářský rozvoj. V práci Traktát o peněžní reformě (A Tract on Monetary Reform, 1923) odmítl politiku Zlatého standardu – tedy fixního kurzu měny vůči zlatu. V měnové politice propagoval práci s měnovým kurzem tak, aby směnný kurz reagoval na pokles a růst vývozu a dovozu. Úroková politika centrální banky podle něj má reagovat poklesem úroků v době poklesu poptávky a růstem úroku v růstu poptávky tak, aby se zabránilo inflaci. Aplikace těchto postupů vládou prezidenta Roosevelta pomohla vyvést USA z hospodářské krize.

Milton Friedman *1912 | 2006 byl americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii. V knihách Svoboda volby (Free to Chaose, 1990) a Kapitalismus a svoboda (Capitalism and Freedom, 1962), pospal základní vztahy mezi rozpočtovou, měnovou a legislativní politikou a jejich dopady na inflaci a zaměstnanost. Jako první popsal zpožděné efekty státních zásahů v ekonomice. Propagoval politiku volné soutěže a trhu v její klasické podobě. Byl zastáncem regulace ekonomiky pouze měnovou cestou – tedy regulací množství peněz v ekonomice pouze cestou výše úroků a předpisů pro kapitálovou přiměřenost bank.

Důležitou funkcí centrální banky je i bankovní dohled. Je podle Vás přípustné, aby se šéfem bankovního dohledu stal někdo, kdo dnes aktivně pracuje v bankovním sektoru?

Mně by nevadilo, kdyby přišel z bankovnictví. Ale samozřejmě bych se nejdříve zajímal, jak ta banka, v níž působí, prosperuje. Jestli nemá ve svém úvěrovém portfoliu nějaké vysoké procento nesplatitelných úvěrů. A tak dále.

Víte, bankovní dohled v polovině 90. let totálně selhal. A proto zkrachovalo 17 nejen malých a středních bank, ale i jedna velká banka. Namátkou mohu jmenovat AB Banku, Agrobanku – a to už byly dost velké banky...

Takže ano – jsem pro to mít tam lidi, kteří budou mít odbornou kvalifikaci a budou mít zkušenosti z praxe. To máte jako u ministrů. Na návrh premiéra mohu jmenovat ministrem průmyslu a obchodu klidně šéfa nějakého velkého průmyslového podniku. Ale nejdříve si prozkoumám hospodářskou bilanci toho podniku – a to dlouhodobou bilanci a ne čísla za poslední rok, která se dají v krátkodobém horizontu falšovat. No a budu se ptát, jestli ten člověk vedl podnik od deseti pěti nebo naopak. A totéž platí i o bankovním dohledu.

Ústava Čl.63 odst. 1 písm. a)

Prezident republiky zastupuje stát navenek.

V naší zemi máme téměř už ústavní tradici disharmonie mezi vládou a prezidentem republiky v některých otázkách zahraniční politiky. Václav Havel měl v minulosti a Václav Klaus má dodnes často jiné názory, než vláda - na Evropskou unii nebo i další věci v oblasti zahraniční politiky. Jak byste se Vy choval v situaci, kdy byste měl na zahraničněpolitické otázky jiný názor, než vláda?

Tady jsem velmi smířlivý. Kdybych měl v některých otázkách zahraniční politiky jiný názor, než vláda, ministr zahraničí nebo Parlament, tak bych se to snažil konzultovat. A to nikoli prostřednictvím médií – jak už jsem říkal, tím druhou stranu jenom naštvete – ale přímým jednáním. Kdybych neuspěl, tak bych kvůli prestiži ČR, které nepřispívá, když se mluví různým hlasem, tak bych respektoval stanovisko vlády a Parlamentu. I když někdy se skřípějícími zuby.

Účastnil byste se osobně jednání Evropské rady? Na tyto summity šéfů států a vlád jezdí třeba za Francii prezident i premiér. A často se stává, že tzv. kohabitují – tj. jsou z opačných politických táborů. Dávno už to nikdo nebere jako skandál, když má každý z nich trochu jiný postoj. Bere se to tak, že každý z nich vytyčuje jednu stranu koridoru, kterým je Francie ochotná kráčet...

Tato analogie zapomíná na to, že ve Francii mají poloprezidentský systém. A že zejména v oblastech zahraniční politiky je to už téměř prezidentský systém. V ČR prezidentský ani poloprezidentský systém nemáme. Já jsem pár summitů Evropské rady zažil. To jsme sice ještě nebyli v EU, ale zvali tam premiéry kandidátských zemí. Takže si myslím, že na většině summitů Evropské rady by stačilo, kdyby byl předseda vlády. Účast prezidenta by byla užitečná pouze tehdy, když by národní zájmy ČR musely být takříkajíc „vyfutrovány“ účastí dvou nejvyšších představitelů země.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. b)

Prezident republiky sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.

Já teď udělám malý oslí můstek a přeskočím na ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. b), podle něhož prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy. Může sice jejich sjednáním pověřit vládu nebo jejího člena, ale nakonec má v ratifikaci poslední slovo...

Tím asi narážíte na případ Lisabonské smlouvy, nebo na Evropskou sociální chartu, že...?

Ano tím narážíme na Lisabonskou smlouvu a to, co se dělo při jejím vyjednávání a pak při ratifikaci...

V tomto případě bych sice Lisabonskou smlouvu a tím spíše Evropskou sociálních chartu podepsal. I když – mezi námi... Lisabonská smlouva je tak užvaněný dokument – více než pět set stránek, z nichž kdyby se tři sta vyhodilo – například protokol o mořském rybolovu, tak by se vůbec nic nestalo... Věcně s jeho obsahem souhlasím, i když umělecký dojem je nula.

A nebylo by lepší, než to martyrium, co se dělo při ratifikaci, raději „být u toho“? Prezident má právo se takových jednání účastnit. A v takovém případě může přímo na místě sdělovat své výhrady a snažit se dosáhnout kompromisu. Není to lepší, než něco nechat sjednat, nechat proběhnout parlamentní část ratifikace a pak přemýšlet, jak se „vykroutit“ z podpisu?

Ale to je to, co jsem říkal. Jde o případ jisté analogie rozdílu mezi vetem a předchozím jednáním prezidenta ve vládě a v Parlamentu.

Vyjednat něco vyžaduje na úrovni Evropské rady umění vytvořit nějaký hlasovací blok. Já jsem vždycky podporoval, aby se spojila skupina zemí Beneluxu s visegrádskými zeměmi a vytvořily čas od času blok malých a středních zemí. Aby uhájily své zájmy.

Umíte si představit, že byste již sjednanou smlouvu odmítl podepsat?

I přes pokus něco vyjednat (a třeba na Evropské radě si vymoci kompromis) nemůžete vyloučit situace, že ten pokus nevyjde. To se prostě stát může. No ale v tom případě prezident není razítkovací polštářek. Jestliže odmítne podepsat, tak na to má plné právo.

Ratifikoval byste svým podpisem smlouvu o umístění cizí vojenské základy na území ČR, nebo smlouvu o dlouhodobém pobytu cizích vojsk na území ČR?

Záleželo by to na konkrétní situaci. V případě válečného ohrožení ČR ano. Ale protože válečné ohrožení nelze v horizontu nejbližších padesáti let předpokládat, tak za normálních okolností NE.

Když se projednávalo umístění amerického radaru v Brdech, byl jsem proti. To by byla také cizí vojenská základna na našem území. Byť malého nebo středního rozsahu. A tehdy jsem říkal, že pokud máme myslet vážně, že je to proti nebezpečí jaderného útoku z Iránu, tak by bylo mnohem lepší vybombardovat iránské odpalovací rampy nebo nukleární zařízení, než stavět nějaký pitomý radar v Brdech. Tam bych možná připustil, že hrozí ohrožení ČR. Ale tomu ohrožení se dá předejít tím, že předtím, než Irán odpálí své rakety – ať už s konvenční nebo jadernou hlavicí – lze jeho raketový a jaderný potenciál zničit preventivním úderem. Podobě jako to udělali Izraelci v Osiraku. No tak by se to udělalo ještě jednou. To byla moje tehdejší argumentace proti radaru v Brdech. (V roce 1977 postavil Irák ve výzkumném středisku Tuwaita v Osiraku - 18 kilometrů jihovýchodně od Bagdádu, 40 MW lehkovodní jaderný reaktor. Původně měl sloužit k výzkumným účelům a byl postaven ve spolupráci s Francií. Na příkaz Saddáma Husajna byl upravován tak, aby mohl produkovat plutonium na výrobu jaderných zbraní. S jejich pomocí chtěl Husajn zvítězit v Iránsko-Irácké válce. V roce 1980 reaktor napadly letouny F-4F Phantom Iránského letectva a bombardováním je těžce poškodily. Zařízení však bylo opraveno. Těsně před jeho uvedením do provozu reaktor vybombardovalo Izraelské letectvo letouny F-15 a F-16. Definitivně bylo zařízení zničeno až v roce 1991 během operace OSN na osvobození Kuvajtu okupovaného Irákem, kdy jej do základů vybombardovalo americké letectvo. – pozn. aut.)

Moje odpověď na vaši otázku zní: Z  99,5% NE. Ale samozřejmě nemohu zcela vyloučit situaci, že by v nějaké okolní zemi vznikl nějaký diktátorský či teroristický režim s nějakými teritoriálními nároky na české území. V takovém případě samozřejmě ANO.

Když už jsme v takto teoretické rovině, tak se zeptám na případ okupace. Československým prezidentům se to stalo dvakrát. Poprvé v roce 1939, kdy okupaci vojsky nacistického Německa podepsal v Berlíně prezident Emil Hácha. Bylo to v noci před vstupem Wehrmachtu na území zbytku Československa. A podruhé v roce 1968, kdy v Moskvě podepsal smlouvu o pobytu sovětských vojsk prezident Ludvík Svoboda. To bylo v situaci, kdy Československo bylo již několik dnů okupováno vojsky Varšavské smlouvy. Jak byste se zachoval situaci, kdy byste čelil tlaku na podpis okupace ČR?

Domnívám se, že ani Hácha ani Svoboda to podepisovat neměli. Když sledujete tu genezi, tak rozumná politika by ve 30. letech spočívala v působení na naše spojence, aby v roce 1935 v době okupace Porýní Francie a Anglie podnikly preventivní úder proti hitlerovskému Německu. Pak bychom se nemuseli bavit o Mnichovské dohodě ani 15. březnu 1939 atd. Ale o tom jsem také v minulosti už mnohokrát mluvil. (Podle Versailleské mírové smlouvy, která ukončila 1. světovou válku bylo Porýní součástí Německa, ale jednalo se o demilitarizovanou zónu. Na jejím území mohli být pouze pohraničníci s lehkými zbraněmi. Klasické armádě a těžkým zbraním byl vstup zakázán. V roce 1935 Hitler nařídil obsadit Porýní Wehrmachtem a dislokoval v něm i tanky a těžká děla. Což podle tehdejšího pojetí mezinárodního práva byl důvod k válce mezi Francií a Anglií na jedné straně a Německem na druhé straně. K té však došlo až v roce 1939 když Německo napadlo Polsko, které bylo spojencem Francie a Anglie. – pozn. aut.) .

V roce 1939 už Hácha mohl udělat jenom gesto a odmítnout podepsat. A měl to udělat. Jsou v životě člověka věci, kdy sebeúcta je ze všeho nejdůležitější. Takže měl to odmítnout podepsat.

A ani Svoboda podle mého názoru Moskevské protokoly podepisovat neměl.

Ale když už jsme takto v historii, tak tu byl ještě jeden moment, kdy prezident měl v rukou osud země. A to byl rok 1948. Myslím si, že tehdy ještě byla otevřena možnost finlandizace Českolosvenska (Finsko se po konci 2. světové války stalo neutrální zemí. Tvořilo „sanitární kordon“ mezi SSSR a nejsevernější zemí NATO Norskem. V zemi fungovala demokracie a tržní hospodářství. Finsko však udržovalo rozsáhlé hospodářské vztahy s SSSR – pozn. aut.). Dobře - byla tak desetiprocentní, ale byla. Tím, že Beneš kapituloval před Gottwaldem, tak to svým způsobem byla také ztráta sebeúcty. I když ti demokratičtí ministři byli parta idiotů, kteří se ani nedokázali předem dohodnout. (V únoru 1948 vládla vláda Národní fronty, v níž vedle zástupců KSČ zasedali i zástupci sociální demokracie, lidovců a národních socialistů. Část nekomunistických ministrů podala demisi na protest proti propouštění nekomunistických úředníků z Ministerstva vnitra a jejich nahrazování členy KSČ. Demisi však nepodal např. ministr zahraničí Jan Masaryk a někteří z nich v průběhu jednání mezi Benešem a Gottwaldem svoje demise odvolali. Kdyby tehdy odstoupili všichni nekomunističtí ministři, kterých byla polovina, tak by vláda podle tehdejší Ústavy padla. Prezident Beneš 25. února vyhověl požadavku premiéra Gottwalda a odstoupivší ministry nahradil zástupci KSČ. Tím okamžikem KSČ převzala plnou kontrolu nad vládou. – poz. aut.)

Umíte si představit, že byste již sjednanou smlouvu odmítl podepsat? Vezměme si situaci, kdy smlouva byla sjednána předtím, než jste nastoupil do úřadu. Máme tu příklad smlouvy s Vatikánem. Smlouva je vyjednaná a hotová (sjednána za vlády premiéra Špidly – pozn. aut.). Její ratifikaci zastavil Parlament. Ale již jednou jsme zažili situaci, kdy Parlament v případě Rámcové úmluvy o kontrole tabáku napřed ratifikaci odepřel a na druhý pokus souhlas vydal s výhradou k některým článkům (tzn. stanovil, že některými ustanoveními není ČR právně vázána – pozn. aut.). Podepsal byste konkordát, který církevní právnické osoby vylučuje z jurisdikce českého vnitrostátního práva?

Rozhodně NE. Uvědomuji si, že konkordát je docela dobrá věc a že řada zemí se silnou katolickou tradicí nějakou formu konkordátu má. Na druhou stranu vycházím z toho, že jsme nejateističtější národ v Evropě. Ale hlavně trvám na principu, že veškeré osoby – fyzické i právnické – nacházející se na našem území, se musí řídit českým vnitrostátním právem a ne kanonickým právem.

Ústava Čl . 63 odst. 1 písm. c)

Prezident republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil.

§ 5 zákona o ozbrojených silách

Prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil

a) schvaluje základní vojenské řády,

b) jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky.

Mezi armádními dokumenty, které prezidentovi prochází rukama, je např. i plán výstavby ozbrojených sil. Jako Jihočech považuji za nešťastné zrušení našich světově proslulých ženijních praporů, které odvedly velmi dobrou práci za povodní a které byly zrušeny ministryní obrany Vlastou Parkanovou. A přes prezidenta Klause to prošlo. Jak byste se k této situaci postavil Vy?

Jako premiér jsem předsedal Bezpečnostní radě státu. I když jsem nevoják – mám modrou knížku, protože jsem v 15 letech měl srdeční vadu, kterou už nyní naštěstí netrpím. Jako nevoják bych se o takto strategických otázkách radil s odborníky. Tedy nikoli s Vlastou Parkanovou (2007 – 2009 ministryně obrany ve vládě Mirka Topolánka. Předtím 1997 a 1998 ministryně spravedlnosti ve vládách Václava Klause a Josefa Tošovského. Poslankyní Federálního shromáždění 1990 – 1992. Poslankyní Sněmovny od roku 1997 – za ODA, poté KDU-ČSL a TOP 09. Místopředsedkyní Sněmovny v letech 2010 – 2012 – z funkce odstoupila z důvodu trestního stíhání za předražený nákup vojenských transportérů – pozn. aut.), nikoli s Karolinou Peake (ministryní obrany 7 dní – 12. až 20. 12. 2012 – pozn. aut.) a ani s Antonínem Baudyšem (ministrem obrany 1992 – 1994 ve vládě Václava Klause. Před tím 1990 až 1992 místopředseda české vlády za KDU-ČSL. V době rozpadu federace ministr dopravy. Proslavil se tím, že on nebo člen jeho ochranky prostřelili trup letadla při cestě delegace do Švédska. – pozn. aut.). No on ostatně jediným odborníkem na Ministerstvu obrany byl po revoluci generál Vacek (arm. gen. Miroslav Vacek byl od roku 1987 náčelníkem generálního štábu Československé lidové armády. Aktivně se účastnil přípravy dohod o snížení konvenčních ozbrojených sil v Evropě. V letech 1986 a 1990 byl poslancem Federálního shromáždění. V prosinci 1989 byl jmenován ministrem obrany ve vládě Ladislava Adamce. Funkci ministra obrany zastával i ve vládě národního porozumění premiéra Mariána Čalfy a ve dvou dalších Čalfových vládách až do října 1990. Za nepostradatelného odborníka jej považoval i Václav Havel. Formuloval novou obrannou doktrínu ČSFR po rozpadu Varšavské smlouvy. V letech 1996 až 1998 byl poslancem Sněmovny za KSČM).

Prezident má právo se jejího jednání také účastnit a kdykoli vystoupit. To bych dělal mnohem častěji než Václav Havel i Václav Klaus. Zvláště v případech, kdy by se projednávaly tak důležité dokumenty, jako plán výstavby ozbrojených sil. A už tam bych je upozorňoval, že rušení ženijních jednotek je blbost, protože je potřebujeme na civilní ochranu obyvatel. No a kdyby ani toto nepomohlo, tak bych to na závěr odmítl podepsat a vrátil bych jim to k přepracování.

Vycházel bych z toho, že Armáda ČR má 2 základní úkoly. Ten první je domácí a týká se i integrovaného záchranného systému a do toho spadají i ženijní jednotky. Druhý je zahraniční. A tady jsem v ostrém rozporu s těmi, kdo mluví o teritoriální obraně a o vševojskové armádě a tak podobně. Já jim říkám: „Pánové, máme 35 tanků. Vy chcete zaujmout kruhovou obranu tak že dáme 10 tanků na sever a 10 na jih a tak dále?“ Já vycházím z toho, že dnes jediný způsob, jak se můžeme bránit, je společný postup se spojenci. A protože jsem eurofederalista, tak jsem zastáncem společné evropské armády. A v rámci příprav na společnou obranu bych podporoval budování specializovaných složek, v nichž jsme velmi dobří a které jako svůj příspěvek na vysoké úrovni můžeme nabídnout. Podporoval bych rozvoj vojenských nemocnic a protichemických jednotek, které jsou dnes i v rámci NATO vysoce ceněny. U nás se trochu zapomíná na naše „rangers“ (601. skupina speciálních sil se základnou v Prostějově. Nyní částečně nasazena v Afghanistánu, kde je používána vojsky NATO do nejtěžších průzkumných diverzních a přepadových akcí proti Talibanu. – pozn aut.), které mají na mezinárodní úrovni dokonce větší prestiž, než obdobné jednotky z Anglie. A to je co říci.

To znamená: specializujme se na to, co máme dobré, nebo co jiní nemají, nebo ne tak dobré.

Jsem také zastánce zahraničních misí jako např. v Afghánistánu. Ne proto, že bych se snažil vměšovat se do vnitřních záležitostí jiných států. Ale proto, že v případě států, které podporují terorismus, by mělo dojít k mému oblíbenému teroristickému úderu, aby odsud teroristé nedifundovali. Afghánistán nepochybně je ten případ – tedy ne Karzáího vláda, ale Taliban, který tam vládl před invazí spojenců a dnes ovládá nemalou část území Afghánistánu.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. d)

Prezident republiky přijímá vedoucí zastupitelských misí.

Tím se myslí vedoucí diplomatických zastoupení cizích států u nás. Na první pohled to vypadá jako ceremoniální pravomoc. Dovolím si však připomenout případ konfliktu mezi Topolánkovou vládou a prezidentem Klausem ve věci uznání Kosova. Prezident Václav Klaus nesouhlasil s tím, že vláda uznala nezávislost Kosova. Ústava ani žádný zákon neupravuje postup uznávání nově vzniklých států. Procedura je dodnes upravena vyhláškou Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSSR, která stanoví, že o uznání nově zniklého státu rozhoduje vláda usnesením, které veřejně vyhlásí. Prezident Klaus svůj nesouhlas s uznáním nezávislosti Kosova opírá o fakt, že akt vyhlášení nezávislosti Kosova byl jednostranným aktem, který je rozporu se zásadami, obsaženými v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A do nynějška odmítá přijmout osobu, která by potenciálně měla vést kosovskou diplomatickou misi a tím završit proces navázání diplomatických vztahů s Kosovem ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Umíte si představit takový postup, nebo byste prostě vzal na vědomí, že nějaký nový stát prostě vznikl, vláda jej uznala, a tudíž byste neblokoval navázání diplomatických vztahů?

Václav Klaus mi dokonce říkal, že odmítl jmenovat našeho vyslance do Kosova, takže tam máme jen charge d'affairs. No a v tomto případě s ním vřele souhlasím. Protože podle mého názoru Kosovo je diktatura, která je financována narkomafiemi. Hashim Thaçi je minimálně podezřelý z válečných zločinů. (Hashim Thaçi je od vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 Kosovským premiérem. V minulosti velel Kosovské osvobozenecké armádě –UÇK, která byla v 90. letech zařazena na seznamu teroristických skupin. Lidskoprávními organizacemi je obviňována z genocidy Srbů, Romů a Židů a z válečných zločinů v Kosovu. Genocidu Židům vyčítá i bývalý zvláštní velvyslanec Polreich, autor BL. Interpol podezřívá nejvyšší představitele Kosova nejen z podpory obchodů s drogami, ale i z ilegálního obchodování s lidskými orgány a s tím spojenými únosy a vraždami – pozn. aut.) Na rozdíl od Jana Fischera, který si s ním potřásl rukou, tak já bych Thaçimu ruku nikdy nepodal. V tomto případě bych postupoval naprosto stejně jako Václav Klaus.

Co by pro Vás bylo kritérium u dalších států, které by potenciálně mohly vzniknout během Vašeho prezidentství, k tomu, abyste přijal jejich vyslance a umožnil tak navázání plných diplomatických styků?

Pokud to není případ Kosova – a myslím, že v Evropě už žádný takový případ není – tak proč bych to neudělal?

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. e)

Prezident republiky pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.

Za prezidentství Václava Havla se stávalo, že odmítal vyslance, navržené ministerstvem zahraničí, jmenovat. Tedy ne že by je rovnou zamítl, ale prostě ten krok neučinil. Jak byste se stavěl k návrhům na jmenování velvyslancem?

Myslím si, že v tomto případě je potřeba respektovat návrh vlády, který ovšem předkládá ministr zahraničí. A já vím, že mezi Klausem a Schwareznbergem jsou v tomto silné tenze.

Ale protože v tomto případě má prezident poslední slovo, tak bych vycházel z toho, že velvyslanec – protože jsme malá země – má hájit především ekonomické zájmy ČR. Když je kariérní diplomat, který o ekonomice ví hovno, tak tam nemá být, kdyby ho ministr zahraničí navrhoval desetkrát. Takže jako prezident bych trval na to, aby jako velvyslanci šli na ambasády ekonomičtí experti, kteří detailně a dobře znají problematiku daného regionu.

Nedá mi to, abych se nezeptal na podtóny. Říkalo se, že Václav Havel při blokování jmenování vyslanců tiše signalizoval, že proti těm lidem nic nemá, ale že ještě čeká, až mu bude předložen návrh na jmenování velvyslancem nějaké jemu blízké osoby. Používal byste to také tak?

Když jsou to osoby mě blízké a já bych je jmenoval velvyslanci, tak by se z nich staly osoby daleké. Takže už z tohoto důvodu bych to nikdy neudělal.

V každém případě si myslím, že jmenovat velvyslancem politiky ať už současné nebo bývalé, nebo kamarády z uměleckého světa – což byl ten Havlův případ – je snižování - ani bych neřekl prestiže ČR, i když to také – ale hlavně snižování možnosti využití ekonomického potenciálu ČR na zahraničních trzích. Tady máte z tohoto pohledu zajímavé zejména 4 země: Rusko, Čína, Indie a Brazílie. Pane Bože – když bych poslal kytaristu do Indie, co by tam asi dělal – hrál na kytaru? No prosím – ale to může hrát klidně doma. Tam by musel jít specialista – orientalista, samozřejmě i se znalostí místních náboženství, tamního politického systému. Ale hlavně by musel znát indický trh. No... a mezi mými osobními přáteli není nikdo, kdo by znal indický trh. Teď jsem se na chvíli zamyslel, ale opravu mezi nimi nikdo takový není.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. g)

Prezident republiky jmenuje a povyšuje generály.

Kromě armády mohou mít v čele organizace generály i bezpečnostní sbory – Policie ČR, zpravodajské služby, Vězeňská služba, nebo hasiči. A máme v tom trochu disproporce. Řadu let stál v čele hasičů generál Štěpán – dnes mají „jen“ plukovníka“. V čele Policie ČR - 40 tisícového sboru, je policejní prezident Červíček, který je dnes „jen“ plukovník. V minulosti chvíli měli generála a někdy ne. Je to paradox, když to srovnáme s Vězeňskou službou, která je početně asi desetinová, a které řadu let velel generál Kula. U zpravodajských služeb je to také „každý pes jiná ves“ – Vojenská zpravodajská služba nyní paradoxně nemá v čele generála – nově ji šéfuje pan Kovanda – bývalý velvyslanec u NATO. I když v minulosti službě vždy velel generál. Brigádního generála Langa však má v čele BIS. Ale civilní rozvědka UZSI má v čele „jen“ plukovníka Schwarze. Jak se Vám tato disproporce jeví? Prezident sice dělá až ten druhý krok – napřed musí navrhnout ke jmenování příslušný ministr... S těmi byste však mohl jednat o návrzích na jmenování i aktivně. Jaká je Vaše představa o uspořádání?

Na jedné diskusi jsem se ztrapnil. Myslel jsem si, že máme kolem stovky generálů, ale my jich máme jen 26. Tabulkových míst je 40, ale obsazeno v činné službě je 26. Když se mi to stalo a zjistil jsem to, tak jsem se začervenal, zastyděl a dodatečně si to nastudoval.

Takže když zvážíme ta čísla, tak jeden generál na hasiče, jeden na policisty, jeden na Vězeňskou službu atd. – to by nebylo zase tak moc. Ale jen jeden v každém z těchto sborů.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. h)

Prezident republiky propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán.

Začněme konkrétním příkladem. Opakovaně se vedou debaty o tom, jestli by státní vyznamenání měli dostat bratři Mašínové. Vy byste je vyznamenal?

NE. Z velmi prostého důvodu. Podle válečného práva, které zakazuje vraždit civilisty, nemají nárok na státní vyznamenání. Válečné právo zakazuje vraždit civilisty.

Dále tu stále ještě máme žijící příslušníky odboje proti nacistům a účastníky bojů proti Třetí říši na obou frontách. Co v jejich případě?

Samozřejmě ANO. Já bych výrazně rozšířil počet státních vyznamenání. A samozřejmě bych je nedával svým kamarádům. Ale kromě příkladu, který jste uvedl, bych je dával lidem, kteří v životě něco dokázali a za kterými něco zůstalo.

Konkrétně prof. Holému. On už sice bohužel zemřel, ale to se dá udělat i in memoriam. A takových lidí ale najdete desítky. Mezi vědci, mezi umělci, mezi podnikateli. Samozřejmě nejsnazší je dávat ocenění sportovcům... To umí každý. Ale ti ostatní – ti jsou téměř neviditelní. I o panu prof. Holém ví velmi úzký okruh lidí.

Jednou jsem v nadsázce řekl, že bych přestavěl Vladislavský sál, aby těch státních ocenění - konkrétně medaile za zásluhy – mohlo být co nejvíc.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. i)

Prezident republiky jmenuje soudce.

Podle zákona o soudech a soudcích jmenuje prezident republiky soudce na návrh ministra spravedlnosti. Zažili jsme v minulosti konflikt, který řešil i Ústavní soud, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat část navržených soudců z důvodu nízkého věku. Zkoumal byste, co je to za lidi, které Vám ministr navrhuje, nebo byste to bral tak, že splnili formální kritéria a tak byste je jmenoval?

No a Klaus správně udělal. Za mé vlády se mi podařilo s pomocí Pavla Rychetského alespoň trochu novelizovat nesmyslný zákon, který dokonce jako dolní hranici pro jmenování soudců stanovil 25 let. A zvedli jsme to na 30. Pak se objevily názory, že to není retroaktivní, anebo, že to nesmí být retroaktivní. Ale já si myslím, že soudcem by se nikdy neměl stát člověk, mladší 40 let. Podobně jako je tomu u Senátu. A podobně jako je tomu u prezidenta.

Představte si, že nějaký soudce soudí rozvodovou při a nic o tom neví, protože nemá ty životní zkušenosti. Takže já bych se dokonce přimlouval za zvýšení této hranice. I těch 30 let je málo.

Zkoumal byste, co je to za lidi? Předvolal byste si je a snažil se nějak zjistit, jestli jsou na tu funkci zralí?

Samozřejmě. A nejen věkově. Ale především zkušenostmi. To platí u všech profesí, o nichž jsme mluvili.

Podle čl. 63 odst. 2 Ústavy „prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon“

Když už jsme u soudců - podle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, může prezident republiky podat návrh na kárné řízení proti kterémukoli soudci a také proti předsedovi obou nejvyšších soudů a předsedovi vrchního soudu, nebo krajského soudu. Sáhl byste někdy k použití této pravomoci? Můžete uvést, co by Vás k tomu vedlo?

Určitě ano. Jsem přesvědčen, že velká část soudců – neříkám, že většina – je zkorumpovaná. A to zejména tam, kde soudili ekonomickou kriminalitu. Jeden soudce úvěrového podvodníka, který ukradl miliardu, osvobodil s tím, že nešlo o úvěrový podvod, ale, cituji doslova: „o chybný podnikatelský záměr“. Takže máte judikát, kde se každý úvěrový podvodník může odvolat na chybný podnikatelský záměr.

Takže bych byl pro co nejtvrdší postih lidí, kteří jsou takto podezřelí. Kromě toho by to ale chtělo majetková přiznání. Abychom věděli, jestli za to od toho úvěrového podvodníka něco dostal, nebo ne. Stejně tak bychom věděli, jestli Pavel Němec něco dostal za propuštění katarského prince. (Pavel Němec byl v letech 2004 – 2006 ministrem spravedlnosti ve vládách premiéra Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. V roce 2006 nařídil přerušit v ČR trestní stíhání Katarského prince Hamída ibn Abdala As-Sáního obviněného z pohlavního zneužívání nezletilých děvčat ve stádiu soudního řízení a předat jej k trestnímu stíhání do Kataru. V Kataru bylo trestní stíhání As-Sáního zastaveno. V letech 2002 – 2004 byl Němec ministrem pro místní rozvoj ve vládě Vladimíra Špidly. V letech 1998 – 2006 byl poslancem Sněmovny za US-DEU. – pozn. aut.)

Dovolím si odbočit od ústavních pravomocí prezidenta a zeptám se Vás na možnost samosprávy v soudnictví. Za Vaší vlády navrhoval ministr spravedlnosti Otakar Motejl reformu soudnictví, která počítala se zřízením Nejvyšší rady justice, která by řešila personální otázky – mimo jiné i jmenování soudců. Ale Sněmovna to zamítla. Jaký je Váš názor na samosprávu justice?

Myslím si, že by bylo rozumné návrh JUDr. Motejla „oprášit“.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. i)

Prezident republiky má právo udělovat amnestii.

Máte představu, že situace je zralá na částečnou nebo úplnou amnestii?

Jak už jsem řekl – v žádném případě.

Zákon o zpravodajských službách § 8 odst. 1, 2 a 4

(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

...

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

Co by Vás zajímalo od zpravodajských služeb? Tedy pokud by odpověď dopředu nezmařila jejich práci...

Pouze a jedině ekonomická kriminalita. Já v tomto BISku pokládám za naprosto neschopnou. Jako premiér jsem dostával její svodky a bylo to žvanění plus drby z otevřených zdrojů. Žádná relevantní informace tam nebyla. A já jsem v rámci akce Čisté ruce zoufale potřeboval informace, které by umožňovaly stíhat tuneláře. BIS je naprosto, ale naprosto neschopná instituce.

Nicméně v zákoně o BIS a v jejím statutu je, že má hájit ekonomické zájmy státu. Tedy bojovat proti rozkrádání. Takže bych ji takto úkoloval, ale nedělal bych si velké iluze, že ti impotenti, kteří tam jsou, něco dokážou.

A co rozvědka? Bývalý letitý zpravodajský důstojník, který BIS prošel od řadového analytika až po náměstka ředitele pro operativní službu a později se stal ředitelem civilní rozvědky ÚZSI - dnes senátor František Bublan mi prozradil, že vláda se zpravodajskými službami koncepčně vůbec nepracuje. Úkolování prý má takovou podobu, že ředitel služby koncem roku přinese do vlády seznam toho, na čem pracují a co si myslí, že by mohli dělat a v podstatě si to nechá podepsat. Až na velmi vzácné výjimky – třeba poté, kdy Rusové zastavili dodávky plynu a ropy do půl Evropy, si teprve najednou ministři vzpomněli, že by bylo dobré pracovat na tom, abychom to věděli dopředu a mohli se připravit. Zajímala by Vás třeba strategická surovinová bezpečnost?

Já si především myslím, že zpravodajských služeb máme „něurékom“. Pak tu máme ještě Vojenské zpravodajství. Kdyby se to sloučilo do jedné správy – a ať má jako samostatné oddělení rozvědku a kontrarozvědku, ale byla by to pořád jedna služba – tak by se ušetřilo. A možná, že by se tam našli i nějací odborníci.

Zákon o statistické službě § 18 odst 1 písm. a)

Český statistický úřad seznamuje veřejnost s výsledky statistických zjišťování rostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, vlastních publikací i jiných médií a způsobem umožňujícím dálkový přístup a dále poskytuje požadované vytvořené statistické informace bezplatně Parlamentu, prezidentu republiky, vládě, Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, ministerstvům a jiným správním úřadům, soudům, České národní bance, Bezpečnostní informační službě, Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu a orgánům územní samosprávy.

Co by Vás zajímalo od ČSÚ? Třeba data o četnosti exekucí, nebo něco co není běžně v rutinním plánu šetřící a publikační činnosti ČSÚ?

Ne. V tuto chvíli si nic takového nedovedu představit. Měl jsem celkem dobrou spolupráci s ČSÚ po celou dobu svého premiérování. Pravda je, že za paní předsedkyně Bohaté jednou spletli údaje o inflaci, a naši vládu to stálo 4 miliardy na valorizaci důchodů navíc. Takže za to jsem ji vyhodil. Mimochodem – pokud vím, tak ona je teď v Eurostatu. Takže to vlastně nakonec dopadlo jako „vykopnutí nahoru“. Tam ji myslím dostal až premiér Špidla.

Ale speciální úkol pro „staťák“ nemám.

Zákon o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže § 1 odst. 3

V čele Úřadu je předseda, kterého na návrh vlády jmenuje prezident republiky

Prezident jmenuje na návrh vlády některé vedoucí funkcionáře ústředních orgánů státní správy. Jako je již zmíněný ČSÚ a též ÚOHS. V těchto případech byste návrhy vlády respektoval, nebo byste trval na tom, že to mají být experti na danou oblast?

Já bych byl pro některé instituce úplně zrušit. Třeba Úřad pro ochranu osobních údajů. Tomu dnes šéfuje bývalý neúspěšný primátor Prahy Igor Němec.

ÚOHS bych však rozhodně nerušil. Nicméně platí obecné doporučení, s tím, že bych nechal prozkoumat odbornou kvalifikaci a morální integritu. V tom bych se opakoval, protože to je obecné pravidlo pro všechny tyto funkce.

Zákon o vysokých školách

§ 10 odst. 3

Rektora jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy prezident republiky. Návrh se podává prostřednictvím ministra školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministr").

§ 73

Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra

Respektoval byste návrhy vědecké rady vysoké školy na jmenování profesorů, nebo byste měl potřebu zkoumat, jestli např. dotyčný práci „neopsal“?

K objevení plagiátů většinou dochází až dodatečně. Nicméně si myslím, že u profesorů je docela zajímavý citační index. Jmenovat dokonce profesorem někoho, kdo nemá docenturu, snad zákon zakazuje. Nejsem si tím jist, ale předpokládám, že ano.

Tak to se zrovna pletete. Máme konkrétní příklad prof. Knížáka.

Á jééé. No tak vidíte. Takže ten, kterého bych já měl jmenovat, by musel být docentem. Za druhé by musel mít vysoký citační index. A osobní integrita je podmínka, která je vytknuta před závorku u všech těchto profesí.

Ctil byste volbu akademického senátu a jmenoval byste jim rektora, kterého si zvolili?

Musel by být předtím nejméně jednou děkanem. Aby se napřed naučil řídit fakultu. Jink může těžko řídit celou universitu.

Zákon o Akademii věd

§ 10 odst.

Předsedu Akademie věd jmenuje a odvolává prezident republiky z členů Sněmu a na návrh Sněmu, který projedná vláda.

A u Akademie věd - tam byste rozhodnutí Sněmu respektoval?

Obdobně jako u rektorů vysokých škol by předtím měli prokázat řídící schopnosti na úrovni ústavů.

Děkuji za rozhovor.

0
Vytisknout
10103

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2013