Sonda do hlubin české duše

25. 1. 2013 / Jan Polívka

Bez ohledu na to, kdo bude nakonec zvolen prezidentem, přineslo volební klání významný vhled do úrovně české demokracie, respektive do toho, jak si ji představujeme a vykládáme my, občané České republiky. Pravda, první volební fáze vypadala tak, jak vypadala -- o místo na slunci se přetahovali nejen kandidáti, kteří byli shledáni pro volbu oprávněnými, ale i ti zhrzení. Můžeme si o tom myslet cokoliv, ale už tehdy se ukázalo, jak málo si ctíme oné tolikrát proklamované svobody: kandidáti, kteří se cítili ukřivděni, samozřejmě měli právo pokoušet se vrátit do hry. Bylo velmi poučné, jak na jejich snahu reagovala především svobodná masmédia. Stejně výmluvné bylo, jakým způsobem se angažovala za hlasy pro svého (předem samozřejmě pouze daným subjektem vybraného) kandidáta. Nakonec proč ne? Jsou téměř všechna "svobodná", jsou "nezávislá" (s výjimkou závislosti na svém chlebodárci), ať se tedy chovají, jak se jim zdá účelné. Jen by se neměla chlubit svojí nezávislostí!

Kdysi bývala (tištěná) média ve vlastnictví jednotlivých partají. Mělo to tu výhodu, že čtenář si mohl předem zvolit to, které lahodilo jeho přesvědčení a být si jist, že tam nalezne to, co očekává. Tzv. "nezávislá" (či dokonce objektivní) média naší současnosti se sice chovají v podstatě stejně, jako ta minulá, "závislá", jen tvrdí, že tomu tak není. Prostě lžou. Nejen publiku, ale nakonec i sama sobě.

Tolik jaksi úvodem. Teď k tomu, co tvrdím v titulu svojí poznámky:

Do finále se dostali dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního a hned se potvrdilo, jak hluboce neseriózní je mediální manipulace. Do středobodu pozornosti a vášní se dostaly dvě prkotiny, jichž se oba čtvrtfinalisté dopustili bezprostředně po oznámení výsledků: jedenkrát milé osvěžení formálního odpovídání předvedením aligátora (pozor, to nemělo vůbec žádný vztah k hodnocení průběhu voleb či kampaně! Jen byl zábavně prezentován stejnojmenný mobil!). Zatím co normální divák se musel zasmát a ocenit bezprostřednost interpreta, nenávistný šťoura vytvořil zcela vážně obraz hnusného chlapa, který děsí nic netušící redaktorku. Proto hanba mu!

Druhý případ je stejně pitomý, leč neméně hanebný: totální hudební hlušec se v emotivní chvíli nechá strhnout k pobrukování hymny, při tom se mu mírně zamotá začátek jednoho verše. Situace zcela pochopitelná, pokud nezpíváte, samozřejmě neintonujete, ale také se vám může stát, že popletete i text. Zvláště v takové vypjaté situaci. I tady se z příslušného tábora vyvalily vlny odsudků, zatím co normální by bylo velkorysé pousmání: nevybíral se sólista opery, ale člověk, který bude pro příště hymnu jen poslouchat.

Záměrně se nebudu zabývat samotnými kandidáty -- nechť si každý volič vybere podle svého. Je to jeho demokratické právo -- proč mu tedy "radit". Ani "tvrdá kampaň" mne příliš nevzrušuje. Ba, svojí hyperinflací kandidátských duelů mne nudí a otravuje. Pravděpodobně nejsem sám, kdo si myslí, že by mnohem zajímavější a samozřejmě i účinnější byly pouhé dva dobře připravené duely, prezentované veřejnoprávním rozhlasem a TV (tam bych jen vyměnil moderátora, který se projevuje jako arogantní narcis, navíc jasně politicky orientovaný).

Mne mnohem víc zaujal tvrdě antagonistický postoj táborů skalních příznivců obou kandidátů. Ne proto, že by sdělovali něco nového o svém oblíbenci, ale proto, jak razantně a nenávistně se vymezují vůči jeho konkurentovi. Obdobu lze snad najít jen u fotbalových "skalních", kteří jsou připraveni se za svůj klub kdykoli fyzicky střetnout. Nehledejte argumenty, použité prostředky jsou veskrze odporné. O to povážlivější je zjištění, že se do těchto aktivit -- dokonce hrdě -- hlásí i řada tzv. významných osobností, ochotných sepisovat ve prospěch svého kandidáta jakési návodné petice! Je to možná troufalé konstatování, ale mně to připomíná časy, kdy se hlas lidu angažoval v podpoře rozsudků nad třídním nepřítelem. Uvědomil jsem si to ve chvíli, kdy významný spisovatel, tvrdě kritizující totalitu a hlásící se k ideálům demokracie, odsoudí spolupracujícího umělce za jiný názor a veřejně se zřekne  jakékoliv budoucí spolupráce s ním. Není to typický příklad bolševického myšlení -- a tedy absolutní absence demokracie? Přidal jsem si k tomu i ochotně popularizované protesty proti účasti nedemokratických (demokraticky ve volbách zvolených) zastupitelů v radách krajů a je mi z toho úzko: Povědomí naší společnosti o smyslu a fungování demokracie je velmi zvláštní -- respektujeme ji dotud, dokud se shoduje s naším názorem, přesvědčením, či vírou. V okamžiku, kdy si kdokoliv dovolí (samozřejmě zcela svobodně!) prezentovat jiný názor, shodíme hru na demokracii ze stolu a ukážeme se v pravém světle. Nebudu říkat, co si o takovém chápaní demokracie i chování myslím. Nechť si laskavý čtenář odpoví sám za sebe.

Stejně tak nebudu nikomu radit, komu má dát hlas v prezidentské volbě. A také nebudu nikomu vyčítat, že podpořil kandidáta, o kterém si já myslím, že je pro tento úřad nevhodný.

0
Vytisknout
6246

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2013