Miloš Zeman není kandidát levice. Je kandidát rukodělně pracujícího člověka. Toho, který dře fyzicky a dnes a denně poslouchá v televizi, že se bude muset uskromnit. Že prožral svou budoucnost, říká mu ministr financí Kalousek. Že mu jako málo kvalifikované síle hrozí nezaměstnanost. Že veškerá jeho budoucnost je nejistá. Těžko se divit voliči (zpravidla postaršímu), že se zachová racionálně, odmítne zemřít, ale místo toho volí někoho, kdo to říká jinak. Kdo to říká tak, jak on to vidí: ti, kdo prožral budoucnost, jsou bílé límečky. Nemakačenkové, kteří si v ofisu válí šunky, berou velký peníze, šulí daně a dělají ze sebe honoraci. Ti, kteří by nevydrželi den na šachtě, směnu na traktoru, za volantem busu či na pásu ve fabrice. A je to Miloš Zeman, koho lze obdivovat za to, jak tuhle měšťáckou pakáž utře, kdykoliv na ni narazí. Třeba toho namyšleného Moravce, který se jeho - budoucího prezidenta - dovolí hodně ostře zeptat. Takovému namyšlenému pisálkovi, který si myslí, že lejna šalamounova pozřel, dobře padne odpověď začínající slovy "Podívejte se pane redaktore, nebudu vám říkat, že jste úplný hlupák, protože evidentními pravdami se nebudeme zabývat". Cožpak by takový redaktůrek nedostal po zásluze přes držku, jen co by otevřel dveře hospody a cožpak by mu to stejně neřekl každý z nás, říká si rukodělný volič a volí ze svých řad. Bodrého Zemana s rukami, co se práce neštítily, dvěma bradami a před panstvem neshrbeného, naopak švejkovsky naladěného, nemakačenky utírajícího.

Karel Schwarzenberg není kandidát pravice. Je kandidát bílých límečků, rukou nepracujících voličů - hlavodělců - zpravidla městské generace, která nepoznala ani fabriky, ani pole. Imponuje tím samým, čím Zeman - jenomže těm svým. I on pojmenovává věci takové, jak jsou viděny. I on oslovuje své publikum jeho jazykem: vypráví historky spíše intelektuální, když je potřeba, dělá si legraci sám ze sebe.

Kdo rozumíte Schwarzenbergovi, nemůžete rozumět Zemanovi. A opačně. Proto jedna i druhá strana se ptá, kdo za debila by volil toho druhého. Nu, je to jednoduché. Ti druzí. Ti, které nepotkáváte. Ti neviditelní. Ve vašem případě pravděpodobně ten autobusák, co vás vezl ráno do práce a kterého nevnímáte. Prodavačka, co vám namarkovala svačinu. Ten blbec z posypového vozu, co se někde válel a protáhl cestu až tak pozdě. Ti, kdo vyrobili jídlo, co jste dneska jedl. Jsou to pro vás zbyteční lidé. To samé mohl vyrobit někdo v Číně a tu samou práci mohl udělat Ukrajinec, či dokonce Slovák. Je éra globalizace a když někdo chce obstát, musí se pro vás roztrhnout, je tak?

Propast, která ve společnosti vznikla mezi takzvanou "pravicí" a "levicí", je děsivá. Nevážíme si nejenom svého politického přesvědčení, svých názorů, ale pomalu a viditelně ani sebe jako lidí navzájem. Jsme navzájem přesvědčeni o své postradatelnosti, zbytnosti. Zatímco autobusáka by mohl nahradit ukrajinský řidič a brzy už i Google autobusy, menedžra z fabriky, toho hlavodělce - nemakačenka, co celý den kulové dělá a jen se vybavuje s německým zákazníkem, by měli vydlažbit úplně, toho ani není třeba nahrazovat. Jsme si navzájem sobě zbytní. Neříkáme to nahlas, k tomu nám ještě pár mentálních bloků zbylo, ale jsme o tom přesvědčeni uvnitř.

Patrik Zandl (celý článek) ZDE