Volby prezidenta a fenomén změny

28. 1. 2013 / Stanislav A. Hošek

Zaznamenal jsem, že nejfrekventovanějším slovem kandidátů na prezidentskou funkci, většiny politologů, politiků i mnoha občanů, vyjadřujících se k právě ukončeným volbám, bylo poněkud neurčité slůvko "změna". V následujícím textu jsem se proto pokusil zamyslet se nad problematikou změny, v souvislosti s prezidentskou volbou, alespoň v několika ohledech. Podotýkám, že nejde o pohled ani úplný, ani analytický, leč přece jenom jaksi širokospektrálnější.

Změna způsobu zvolení

Za první změnu lze uznávat zvolení prezidenta občany a ne pouze poslanci obou komor parlamentu. Ovšem hned u této změny se potvrdila pravdivost jednoho z Murphyho zákonů, který říká, že každá změna je k horšímu. Se změnou ústavního zákona o volbě prezidenta měla být totiž změněna i Ústava a to alespoň v minimálně nutném počtu ustanovení, dotýkajících se kompetencí a pravomocí prezidenta. Za všechny připomínám alespoň jediný příklad.

Hned první článek týkající se funkce prezidenta (Čl. 54) ve svém třetím odstavci říká: "Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný". Několikrát jsem již psal, že Ústava ČR byla sepsána narychlo a s malou, až někdy nulovou zkušeností jejích kompilátorů. Uvedený příklad je toho velice dobrou ilustrací. Ovšem fakt, že tato právní rarita nebyla změněna ani pro prezidenta s mnohem vyšší legitimitou, danou mu přímou volbou všemi občany, už nelze chápat jako důsledek kvapné práce, vynucené kdysi zběsile rychlým tempem rozdělovaného státu, ale pouze politickou hloupostí -- to v lepším případě -, nebo záměrem. Osobně se přikláním k druhé eventualitě, k záměru, který by mohl sledovat přechod z parlamentního na prezidentský, či alespoň poloprezidentský systém, k němuž mimochodem vítěz voleb netají své sympatie už dlouhodobě. V každém případě by prezident bez odpovědnosti z výkonu své funkce, měl být pro veřejnost, nadtož politiky a všechny ústavní činitele naprosto nepřijatelný. A proto považuji za bezvýjimečně nezbytné, okamžitě změnit Ústavu, ovšem nejen v tomto bodě, ale i ve všech dalších, díky nimž by prezident, jako součást výkonné moci, mohl nějak kolidovat, ba až překračovat moc vlády.

Veřejnost jistě zaznamenala, že ČSSD s úpravou Ústavy v naznačeném směru již do sněmovny přišla. Tehdy ovšem vládní koalice, řídící se demagogií nulové tolerance k návrhům opozice, její snahu smetla se stolu. Po výsledku současné volby bude podle mne i ona sama ke změně nakloněnější.

Změna, kterou mohli provést voliči

Přímá volba prezidenta dávala voličům obrovskou šanci na provedení hned několika možných, až zásadních změn v obsazení funkce prezidenta. Mohli v prvé řadě zvolit neokoukanou, co nejvíce ve vysoké funkci novou, rovněž tak za dosavadní politickou činnost nezkompromitovanou, a přece již politicky zdatnou osobnost. Tuto šanci, nabízenou jí částí vedení ČSSD, voliči přijali jen z necelých patnácti procent.

Občané mohli rovněž volit kandidáta nenavrženého žádnou, nadtož dokonce parlamentní stranou, čil vygenerovaného občanskou společností. Taková změna se ale u nás prakticky nedala očekávat pro většinovou konzervativnost veřejnosti, dále pro naprostou nevyspělost občanskosti a hlavně proto, že po celé polistopadové období je veřejnost manipulována všemi mocenskými strukturami k odmítání participace občanů na mocenských rozhodnutích. Uvedenou šanci si proto vybralo pouze deset procent občanů.

Konečně mohla veřejnost zvolit za hlavu státu ženu. V zemi, kde i někteří kandidáti se dokonce prezentovali jako maskulinní predátoři, kde feminismus je většinově k smíchu, či dokonce nadávkou a positivní diskriminace žen vydávána zvrhle za ohrožení svobody, takovou změnu očekávat bylo příliš utopické.

Takže alespoň jedna z uvedených změn čeká teprve na budoucnost.

Změna z rozhodnutí zvoleného prezidenta

Když nový volební zákon nepřinesl efektivní změnu, když ani voliči nevyužili situaci k nějaké změně, lze už očekávat změnu jenom od samotného prezidenta. Vodítkem k ní bohužel, či v některých případech bohudík, nemohou být kterékoliv ze siláckých vyjádření většiny kandidátů, a už vůbec ne názory mediálních moderátorů veškerého klání kandidátů. Stejně tak i ostatní politici, politologové a další tvůrci pro budoucí činnost prezidenta nepřinesli mnoho nosných myšlenek.

Já jsem přesvědčen, že nový prezident by nejlépe prokázal osobní snahu po změně, kdyby svůj úřad už konečně zbavil tatíčkovské tradice, čti, skončil s postmonarchistickými manýrami s ní spojenými již od první republiky. Dále pak kdyby nastoupil na cestu zcivilnění úřadu a především jeho následné konstituce jako republikánské instituce.

Skoro všechny sliby, které jsem od kandidátů slyšel, měly jeden zádrhel, byly prakticky nerealizovatelné z jejich osobní kompetence. Prezident má sice právo předkládat zákony, ale o jejich výsledné podobě rozhoduje s konečnou platností vždycky parlament, takže jeho vůle nemůže být nikdy víc, než pouhou iniciativou, s níž může vždycky i on narazit na onu nulovou toleranci. Prezident se rovněž může zúčastňovat zasedání vlády, leč ta rozhoduje ve sboru a je těžko představitelné, že by ji uargumentoval i tak výřečný jedinec, jakým je současný vítěz prezidentských voleb.

Z uvedeného mně vychází, že by změny slibující prezident mohl hned od počátku svého funkčního období realizovat opatření, k jejichž provedení nepotřebuje ani součinnost jiných ústavních institucí. Sám jsem mu již v prvních hodinách po zvolení navrhoval kupříkladu zrušení tradice vyobrazování žijícího prezidenta na poštovních známkách. Rovněž jsem za to, aby symbolem státu na úřadech a v učebnách škol byla vlajka, či státní znak a ne podobizna prezidenta. Nevidím žádný důvod k existenci prezidentské lóže v Národním Divadle, ba ani v jiných veřejných prostorách. Z hloubi duše odmítám hraní fanfár z Libuše, které by mohly zaznít každému prezidentovi jenom jednou, po podpisu slibu. Šlo by sice o symbolické změny, ale jako nástup k civilnosti a republikanismu jistě jasné.

V dalším procesu by měl prezident kupříkladu navrhnout prováděcí předpisy pro všechny kompetence a pravomoci dané mu Ústavou, aby se z každého jeho aktu nemohla stát zákulisní, nechutná, či jinak zvrhlá politická bitka. Byl bych v delším období dokonce i pro nákladnou změnu, jíž by bylo snesení úřadu z Hradu do podhradí.

Závěrem

Pokud jsem to pochopil správně, pak s touto volbou prezidenta většina občanů spojovala svou naději na změnu. Obávám se, že si ji ovšem spojovali s nadějemi v jiném směru, než jaký mu poskytuje Ústava. Dokud bude existovat současná vláda Nečase, prezident nijak nezmění jí naoktrojované reformy. Pokud bude opozice roztříštěná, ustrašená, ale především mnohdy až nejasná, prezident s tím rovněž nic neudělá.

Na druhé straně ale pořád hrozí další omezování parlamentní demokracie, pokud nebude prezident odpovědný za své konání a bude mít dokonce doživotní imunitu na činy realizované ve funkci.

Demokracie v celém západním světě je ohrožena superkoncentrací kapitálu a tím vlivu až konečně moci. Není to dobré podhoubí ani pro výkon ústavních funkcí v naší zemičce.

Zatím parlamentní demokracie v ČR dokázala, i při nedostatcích v Ústavě, udržet svůj charakter i proti silně aktivistickým dvěma předešlým prezidentům. V zájmu své sebezáchovy by si ovšem měla do Ústavy zakotvit větší sebeochranu.

0
Vytisknout
7110

Diskuse

Obsah vydání | 29. 1. 2013