Tak nám zvolili prezidenta

29. 1. 2013 / Lubomír Brožek

Mládež nová představuje v prezidentském post bellum možná vůbec nejlákavější kořist a nezanedbatelnou mediální cílovou skupinu, s níž je věru radost pracovat. To, jak beze zbytku akceptovala čistý mediální konstrukt knížete, umně vytvořený z prvotní amorfní matérie, je prostě (v boratovské terminologii) "fakt hustý" a výsledek mainstreamového tlaku (za ochotné, v některých případech, viz. pěvecká divize PENu, přímo nadšeně ochotnické podpory nekonečně recyklovatelné části staré dobré "umělecké fronty")zasluhuje "respekt".

Sousloví "mládež nová", vzniklo v padesátých letech minulého století jako označení pro budovatelské nadšence hledící planoucím zrakem ke světlým zítřkům skrytým kdesi daleko, předaleko za obzorem, aniž by se nechali rozhodit takovým detailem, že jejich botka vězí v čemsi hnědém, lepkavém a hustě smrdutém až po kotník. Z toho plyne, že ne každá mládež je "mládež vskutku nová"- a ani ta, která se tak vnímá, není tak úplně nová, jak si možná představuje, bloudíc v historii jako Mařenka s Jeníčkem v černém lese. A nikde světélko. Neb perníkovou chaloupku zbaštily, poté co "přemluvily bábu", už dávno jiné, mnohem apetentnější děti. Mařence a Jeníčkovi to ovšem ve škole nikdo neřekl, neboť učitelé měli spousty starostí s podpisováním petic a zaujímáním správně "hustých" postojů, takže děti snící o perníčku nemají potuchy, že chaloupka už dávno vzala za své a že za chvilku zmizí (pod cenou prodán nastojato) i les, kterým bloudí s ústy plnými laskomin, a zbude jenom tma a tma.

Ano, v těchto prvních veřejných prezidentských volbách se potvrdilo, jak málo je jistá část mladých lidí odolná soustředěnému mediálnímu tlaku, pod jehož vlivem je ochotna vzít za své i tak zjevné pitomosti, jako je punkový symbol zneužitý k podpoře establishmentu. Mimochodem, dnes jsem viděl v metru mladou maminku upravovat na bundě svého asi tak pětiletého kloučka pyšně placku s punkovým knížetem. Bylo mi jí trochu líto. Ale pomoci jsem jí nemohl. Byla plně v zajetí svého fantasmatu -- a co víc: byla v něm evidentně šťastná. Ale zpět k mladým příznivcům stařičkého aristokrata. Nevím, zda má smysl rozvíjet tímto směrem úvahy o nonkonformní podstatě punku a jeho nekompromisním vymezení vůči oficiálnímu. V postmoderním diskursu ztrácejí symboly svou podstatu a transformují se do nezávazné hry vyprázdněných ornamentů.

Domnívám se, že daleko podstatnější je uvažovat v souvislostech prezidentské volby v poněkud jiných konotacích. Zdá se totiž, že například vzdělání samo, v současnosti namnoze vnímané nikoliv jako prostředek k sebezušlechtění a zkvalitnění ducha, ale spíše jako klíč k dosažení vlivu, postavení a odpovídajících příjmů, přestalo být garantem nezávislého myšlení a stalo se čímsi velmi konformním, jakousi nezbytnou formalitou sociálního kalkulu, v němž se tradičně nezávislé myšlení akademického světa stává vstřícné utilitárnímu tlaku a mediální manipulaci.

Fakt, že této manipulaci veřejnost jako celek odolala a vymezila médiím mainstreamu hranice jejich vlivu, je patrně nejdůležitější zpráva z první veřejné volby prezidenta republiky. Procento voličů Karla Schwarzenberga, především z mladé, tzv. "vzdělané" generace, však není možné přehlédnout. Samozřejmě s dodatkem, že pokud bylo výrazem svobodného a nezávislého uvažování, je třeba je plně respektovat. Škoda, že mi v tom poněkud brání neskrývaně nevyvážený, jednomu z kandidátů jasně stranící projev většiny našich tzv. nezávislých médií, nevyjímaje veřejnoprávní Českou televizi, která prostě za všech časů drží basu, abych si též, inspirován PENem, krapet zarýmoval. Upřímně řečeno, už mě to ani příliš nepřekvapuje. Na co jsem si ale ještě nezvykl, je neskrývaná ztráta nestrannosti některých středoškolských a vysokoškolských kantorů. Opravdu se domnívají, že proklamativní zaujímání jednostejných, sošně vyhraněných ideových postojů, jednobarevná adorace jedině správného střihu císařových nových šatů, je to, co jednou bude slušet osobnosti jejich dnešních studentů?