Nejdřív bychom snad měli mít konečně jasno, jakou armádu a k čemu potřebujeme

30. 1. 2013 / Karel Dolejší

Pan Ivo Krieshofer se inspiroval v Rakousku a mimoděk mi svou obhajobou návratu povinné vojenské služby bez ohledu na další připomněl zákon, který formuloval Jerry Pournelle, autor několika proslulých sci-fi románů z vojenského prostředí. Jeho "železný zákon byrokracie" říká:

V každé byrokracii lidé oddaní prospěchu byrokracie samotné vždy získají kontrolu, kdežto ti, kdo jsou zaměřeni na cíle, kterých by měla byrokracie dosahovat, mají vliv stále menší a menší, a někdy jsou zcela eliminováni.

Tento zákon se samozřejmě vztahuje i na byrokracii vojenskou.

Otázku, jakou kádrovou politiku by měla mít Armáda České republiky, nelze vůbec oddělit od otázky, jakou armádu by Česká republika měla mít, a ta zase závisí na otázce, jaké úkoly má armáda vlastně plnit. V tomto směru je třeba konstatovat, že AČR už byla po listopadu téměř ureformována k smrti, aniž by některé z předložených řešení prokázalo dlouhodobou trvanlivost. Nějaké další dílčí změny bez vztahu k celkové koncepci jsou tedy hodny silného nedoporučení.

Co by mohlo vést ke koncepčnímu rozhodnutí o podobě české armády? Jednak důkladná úvaha o podobě možného budoucího ozbrojeného konfliktu, jednak jasné politické rozhodnutí. Západní vojenská teorie se dosud obtížně vyrovnává s šoky spojenými s neúspěchem technologického pojetí válčení v Iráku a Afghánistánu, a zdá se, že ani donedávna tolik oblíbené teorie protipovstaleckého boje nepředstavují konečnou zastávku promýšlení konfliktů čtvrté generace. Začíná pomalu převládat mínění, že i teorie protipovstaleckého boje představují pouze částečnou adaptaci na současné konflikty a důraz se přesouvá od přímých pozemních intervencí k "distančnímu" válčení pomocí bezpilotních prostředků, které však zřejmě bude pro své nežádoucí politické dopady slepou uličkou... Stále větší počet teoretiků se tedy přiklání k tezi izraelského vojenského historika Martina van Crevelda, že zhruba od poloviny minulého století je klíčem k úspěchu v protipovstaleckých operacích prakticky vždy fakt, že hlavní tíhu nesou místní, politicky i kulturně lokalizované síly, nikoliv vnější intervent. Z toho ovšem vychází jako základní priorita případných expedičních operací schopnost operovat zhruba po způsobu amerických jednotek rangers, mj. zajistit výcvik místních jednotek a disponovat značnými kulturními a jazykovými kompetencemi. Do jaké míry lze právě toto předpokládat u rezervistů, o tom bych si nedělal iluze. A další věc jsou zkušenosti s nasazováním jednotek americké Národní gardy na zahraniční mise. Řekl bych, že by podobné zoufalé kroky neměly mít žádnou vysokou prioritu.

S tím už souvisí otázka politického rozhodnutí. Má být česká armáda primárně určena pro expediční operace? Jestliže ano, není vůbec žádný důvod vracet se k modelu povinné vojenské služby, který např. Británie - země, jež má s expedičními operacemi asi nejvíce zkušeností - zavedla na přechodnou dobu pouze v období světových válek. Má být armáda určena primárně pro hypotetické budoucí středoevropské válčiště? Pak je třeba říci, jak by vypadalo, přizpůsobit mu konečně výzbrojní politiku, atd. Rakousko má poměrně jasno: Dříve v podmínkách neutrality mezi vojenskými bloky vycházelo ze Spannocchiho doktríny, i po reformě z 90. let se řídí koncepcí územní obrany založenou primárně na mobilních miličních jednotkách mobilizovaných v případě potřeby. AČR nemá ani takovou koncepci, ani takové masivní zálohy. Ale je tomu tak proto, že je vzhledem k úkolům, jaké měly české ozbrojené síly plnit, prostě nepotřebuje. Nejsou tu žádné předpokládané úkoly pro 120 - 200 tisíc záložáků jako v Rakousku. Vymýšlet "socializační funkce" povinné vojenské služby prostě nestačí. Je třeba také říci, co by vojáci měli dělat v rámci úkolů, které řeší ministerstvo obrany, nikoliv těch, které vlastně spadají pod ministerstvo práce a sociálních věcí, vnitra či školství.

Mimochodem, i s tou socializační funkcí armády to není vůbec jednoznačné. Dědeček s hrdostí vzpomínal na "vojnu" v jezdectvu 1. čs. republiky, zejména na neexistenci stavovských přehrad mezi důstojnickým sborem a mužstvem. Z generace mého otce už se množí vzpomínky na šikanu, tehdy zřejmě ještě dosti často zvládanou kolektivní akcí "bažantů". V generaci mé a mladších se to už jen hemží výpověďmi o nejrůznějších patologiích spojených s povinnou vojenskou službou, ať už šlo o vojnu "mazáckou", nebo "gumáckou". Těsně před zrušením povinné služby absolvovali někteří branci u útvarů, kde se teror a šikana přežívaly ve zdrogovaném stavu. Armáda tedy zjevně není sama o sobě žádný lék na společenské neduhy, dalo by se říci, že se v ní naopak některé nežádoucí jevy nepřiměřeně koncentrují...

Mám tedy za to, že je především třeba koncepčně vyřešit otázky, jakou armádu a k čemu. Zda se v nějaké formě vracet k povinné službě je teprve další otázka v pořadí a vyplývá víceméně z toho, co jí předcházelo.

V současnosti žádný dobrý důvod pro návrat k povinné vojenské službě nevidím. A nevidím ani důvod vytvářet rozsáhlá záložní paramilitární tělesa, která spíše než jako prevence fašismu, o níž se letmo zmiňuje pan Krieshofer, naopak fungují jako magnet na extrémisty se zájmem absolvovat výcvik se zbraní (pokud to nejde jinak, nastupují dnes alespoň k bezpečnostním agenturám).

0
Vytisknout
3318

Diskuse

Obsah vydání | 31. 1. 2013