Česká prezidentská volba a lekce z "Arabského jara"

28. 1. 2013 / Karel Dolejší

Využiji některých paralel, abych poukázal na jisté zajímavé stránky současné povolební situace v České republice na příkladě tzv. "Arabského jara" v Egyptě. Jistě se okamžitě objeví výtky, že srovnávám nesrovnatelné; já nicméně netvrdím, že zde existuje nějaká plná srovnatelnost, ale pouze to, že lze nalézt některé zajímavé paralely. A na příkladě, na němž nejsme zrovna sami emočně angažováni, lze často dobře pochopit i leccos z vlastní situace.

Stručně shrnuji, k čemu v posledních dvou letech došlo v Egyptě: Nepopulární vláda prezidenta Husního Mubaraka postižená ekonomickými problémy se stala terčem lidové revolty a byla svržena. Revolta měla tak říkajíc dvě tváře: Jedna, fakticky elitní a menšinová, se objevovala v západních médiích, hovořila o sekulárním a demokratickém režimu západního typu. Druhá, lidová, podporovala především islamisty z Muslimského bratrstva nebo ještě radikálnějších skupin, směřovala řekněme k autoritářštější verzi íránského vzoru v sunnitském provedení a prakticky až do prezidentských voleb byla pro západní média zastíněna mediálně zdatnějšími liberály.

Mnozí vnější pozorovatelé proto byli zaskočeni, když si Egypťané nakonec zvolili islamistického prezidenta, který už krátce po zvolení ukázal, že bude ještě autoritářštější, než svržený Mubarak. Začal rychle hromadit prezidentské pravomoci, jakými ani jeho předchůdce nedisponoval, pronásledovat své kritiky, atd.

A zde narážíme na zajímavý moment. V táboře těch, kdo z těch či oněch důvodů nepřijímají Mursího autoritářské metody, těch komu vadí, jak si přizpůsobuje ústavu atd., jsou velice nahlas slyšet i lidé, kteří dříve podporovali exprezidenta Mubaraka. Mubarak se ovšem už začíná ve srovnání s Mursím pomalu jevit téměř jako liberál, nicméně ti, kdo Mursího považují především za zrádce své vlastní revoluční protimubarakovské věci, jsou očerňováni právě poukazem na to, že stojí na stejné straně se starými mubarakovci. Věcná podstata jejich kritiky Mursího se zcela ztrácí v tom, KDO ji prý přednáší. Jako by Mursího nepopiratelné úsilí o potlačení demokracie a zavedení islámského státu neexistovalo a existovaly pouze jakési zlovolné pomluvy nepřátel revoluce.

Ale když oni ti mubarakovci a nepřátelé revoluce od počátku poukazovali na to, že slabá a roztříštěná prozápadní liberální opozice nemá proti islamistům šanci a venkov si zvolí islamizaci. Je jistě velmi důležité pochopit, proč si lidé zvolili právě Mursího. Nelze setrvávat na pozici nějakých levných odsudků. Ale z druhé strany žádná "lidová hermeneutika" nemůže sloužit k bagatelizaci toho, co teď Mursí přesně podle předpokladů dělá. Nelze kritiku vyřídit tím, že ji připíšeme zlovolným mubarakovcům, kteří pomlouvají nového prezidenta. Jistě, jejich obraz není ani zdaleka objektivní. Ale poukazuje také jakoby ve vypouklém zrcadle na všechny ty negativní stránky, které v kanonizovaném obrazu prezidenta nejsou obsaženy. A tyto negativní stránky nepřestávají existovat jen a pouze proto, že na ně poukazuje někdo zaujatý. Tím, že rozhodnutí "lidu" pochopíme a přijmeme, jak je, se toto rozhodnutí a jeho důsledky ještě nestanou o nic lepšími.

A teď zpátky "domů", kde lidová nespokojenost naštěstí nemusela explodovat v násilných střetech na náměstích. Když západní média ve své většině charakterizují čerstvě zvoleného českého prezidenta Miloše Zemana jako bezzásadového postkomunistu, populistu, obhájce etnických čistek, alkoholika a tabakistu, sexistu vyzvedávajícího znásilnění jako evoluční výhodu atd., je velice snadné odbýt celou věc poukazem na zlovolné pomluvy pražské kavárny. On totiž Zeman takový prokazatelně také je (má přirozeně i jiné vlastnosti), jen jeho příznivci to z principu odmítají vidět, nebo to přinejlepším omlouvají a bagatelizují. Je velmi důležité vědět, proč se stal Zeman prezidentem tekutého hněvu, z jakých důvodů ho vlastně lidé volili, a neodbýt to poukazem na "buranství davu". Ale tím, že pochopíme důvody zvolení Zemana, tak jako jsme pochopili důvody zvolení Mursího, se na jeho vlastnostech přece nic nezměnilo. To zda je Zeman takový a onaký nezávisí ani v nejmenším na tom, zda to někomu nakukala "kulturní fronta", nebo k tomu dospěl úplně jiným způsobem, například dlouholetým pozorováním Zemana samotného. Když se Zeman pokouší mobilizovat Rusko do světové války proti islámu, zatímco na jeho území žije téměř deset milionů muslimů, v zemích, které tvoří dnes jeho dominantní zájmovou oblast, je islám dominantním náboženstvím a i velkoruští šovinisté jako Dugin uznávají potřebu uzavřít s muslimy alianci, je zřejmé, že takto postupovat může jen naprosto zaslepený fanatik. A i kdyby tohle o Zemanovi napsaly Lidové noviny nebo jiný, ještě zapálenější věstník "karlovců", nepřestala by to být pravda ani na vteřinu.

Zuřivý řev na adresu těch, kdo dnes "stále ještě" kritizují českého prezidenta, je zrovna tak nesmyslný a zhoubný, jako ten, který okřikuje v Egyptě kritiky Mursího. Po tak vyhrocené volební kampani by byl skutečně vyvážené stanovisko k prezidentovi, který porazil arogantně vnucovaný mediální konstrukt vyvoláváním nacionální úzkosti a strachu před údajným německým arcinepřítelem, schopen formulovat snad jen anděl, a těch myslím v českém mediálním prostoru zrovna mnoho nelétá.

Nicméně zaujatá kritika je vždy ještě tisíckrát lepší než kritika ukřičená a zakázaná, zejména je-li jejím předmětem politik s tak abnormálním egem a nezřízenými ambicemi, jakými se honosí právě Miloš Zeman.

0
Vytisknout
10288

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2013