Kritický bloc-notes, I. 3. 2013

29. 1. 2013 / Josef Brož

Pláč. Potkávám na ulicích a v metru (zejména mladé) spoluobčany, co mají na klopě stále Karla. Ano, toho Karla VII. Schwarzenberga, předsedu TOP 09 a ministra zahraničních věcí, ještě do soboty kandidáta na prezidenta České republiky. Cítí se patrně jako hrdinové po prohrané bitvě.

Jak to říká herec Martin Dejdar v cyklu Zdivočelá země? "Nevyhráli jsme, ale také jsme neprohráli."

Pocit morálního vítězství má rysy masochismu, protože prohra může být vítězstvím. Řekněme si to rovnou, Karel Schwarzenberg, při vší úctě, zvedl ze židle pouze ty, kteří věří vzdušným zámkům. Bylo jich méně než realistů -- o téměř celých deset procent.

Někteří píší dokonce o výprasku a hudebník Felix Slováček, kterému chyběly bonmoty Miloše Zemana, se od 8. března 2013, kdy se mění stráže, může těšit na nové. Vypadá to jako návrat do minulosti, ale nic není a nebylo méně iluzorního, než představa, že budoucnost lze rehabilitovat -- zejména ahistorickými výroky o Edvardu Benešovi v nynějším Haagu.

Ztotožnění s iluzí se podobá představě, že na Vánoce přijde Ježíšek, který nám přinese dárky. Nepřinesl, přišel po druhé směně...Ne, milé děti, přišel zlý děda Mráz. Má trojitou bradu a nechtěli jste ho na známkách.

A tak - sněží... A ještě: myslím si, že Miloš Zeman jako nový prezident sice nepřinese žádné dárky zlobivým dětem, ale stále může překvapit rozhodnutími, které od něho nikdo neočekával. Třeba v evropském kontextu. Realita této volby ale především potvrzuje, že lidé se v této zemi nemají právě nejlépe (kromě "pražské" bubliny).

Nejsou to ale rozhodně lidé vyděšení a ustrašení, jsou to prostě ti "neviditelní lidé", kteří se nemohou na konci měsíce dopočítat. A z peněz skládají bilanci v drobných...

Ceny. http://www.fites.cz/index.php?novinka=121 Každoroční udělování cen FITES v Berouně mělo o uplynulém víkendu náladu, která byla prezidentskou volbou nakažena. Také zde měli někteří na klopě placky, a v rámci individuálních vystoupení se většina z nich přihlašovala k tématu.

Vzkazy to byly různou měrou jinotajné, ale místy i prvoplánově útočné. "Věra mi tady napsala, že se omlouvá, musela za Karlem do Lucerny," přečetla pateticky předsedkyně organizace, jinak také eminentní dokumentaristka Olga Sommerová.

Na čtrnáct cen z padesáti devíti nominovaných snímků, které filmový a televizní svaz, organizace s památnou minulostí, udělil, se přitom zabývalo mnohdy závažnými problémy (a často opravdu s vysokou invencí). Ten prezidentský flauš, který její členové a kandidáti rozvinuli, jim vlastně člověk ani nemusel vyčítat: každý máme, ostatně, někdy "pod parou" svůj repertoár prázdných vět a patetických deklarací, jež časem vyšumí. Dokument je přesto silná česká kategorie, a bylo velmi inspirativní sledovat oceněné i jejich emoční energii. Protože právě dokumenty získaly nejvíce cen.

Naprostým vrcholem, který už nikdo a nic nenahradilo, bylo sice relativně útěšlivé "čestné uznání"  za osobní svědectví o srpnu 1968 z více než čtyřicetiletého odstupu v dokumentu Dlouhý srpen Jiřího Krejčíka pro matadora českého filmu, ryzí a zosobněné autentické svědomí těch nejhorších československých let, který ve chvíli, když vystoupal na pódium, strhl ke spontánnímu potlesku celý kinosál berounského kina Mír.

Docílil jediné standing ovation večera. Bylo zajímavé sledovat, kterak režisér Krejčík neměl ani placku, ani věty, které by se týkaly aktuality. On prostě nepotřebuje mít žádná mávátka, ani barevné placky. Mluvil v širším pásmu sdělení, velmi osobně, a kdo zná jeho předchozí angažmá, pochopil velmi rychle, že tady jde o silnou morální obžalobu nejen dnů dnešních nebo večerejších, ale především o krutou a vybroušenou groteskní filipiku proti krutosti života a onoho "promarněného času" jako celku.

Režisér se stal žalobcem, ale kdo ho vyslyší? Dlouho jsem neměl tak intenzivní pocit, že tady někdo mluví tak závažně o našem pinožení, aniž by se snižoval k prvoplánovému soucitu. Jeho silná vlastenecká účast na některých společenských protestech poslední doby, je navíc velmi přesnou diagnózou stavu pláče, kterou produkuje intenzivně kulturní obec -- nikoliv pouze kýčovitě nad vlastní existencí -- ale i nad stavem doby, v níž jsme upadli do falešného sentimentu a zoufalého sebeobdivu z nicoty vlastního konání. Krejčík nám připomíná, že vzpoura je dobrá, ale musí mít ještě jiný důvod, než jenom sebelítost. A v tom horším příápadě dokonce -- samolibost.

Mezi oceněnými je nutné vzpomenout na prvním místě na naprosto mimořádný "nedotovaný" dokument Davida Vondráčka s názvem Láska v hrobě, která získala jednu z hlavních cen. Příběh o bezdomovcích na Olšanském hřbitově prodlužuje jeden z dlouhých a silných leitmotivů autora, který dokáže nabídnout svědectví navzdory iluzím a deklaracím těch, co určují kulturní trendy.

Krátké sdělení, že všechny postavy dokumentu na následky vystavených existenčních těžkostí zemřely, zapadlo jako kámen do vody -- tak bylo jasné a přímé. Patří ke cti organizace FITES, že si Vondráčkovy tvorby všimla a ocenila ho po právu. Ukázka v duchu monetovské madony, kterou v umyvadle omývá její přítel, mne zamrazila do hloubky kostí...

Program vyplňovalo svými popěvky crazy-uskupení Jelení loje, složené ten večer ze čtyř zpívajících chilli-girls a jednoho kytaristy, vesměs nedávných absolventů DAMU, kteří představili repertoár hlavně kabaretního typu, a ukázali, že být "hudební vložkou" může být inspirací a někdy i důvodem k vážnému zamyšlení (i na následném rautu). Hysterický záchvat na pódiu (v podání té čtvrté zleva, Anny Suchánkové) mne stál skoro celou bránici!

Oceněni Trilobity byli autoři "českého Holywoodu" David Ondříček a herec Ivan Trojan za film Ve stínu,dokumentaristka a kameramanka Olga Sommerová a Olga Špátová za dokument Věra 68 (zůstalo to v rodině), ale i režisér Petr Zelenka a herec Karel Roden za tvůrčí tým seriálu Terapie, zajímavý Aleš Kisil za dokumentární trilogii o Voskovci a Werichovi nebo Saša Dlouhý a Roman Vávra za dokument o undegroundovém klubu Trafačka

Cenou Vladislava Vančura byla obtěžkána režisérka Drahomíra Vihanová. Při takovém udělení, které je za celoživotní dílo, jde o ocenění, které není jen jednou medailí, a drahno si představit, je-li vůbec v lidských silách takový metál unést. Vihanová to pojala střízlivě, a na rozdíl od Krejčíka i méně expresivně, což byl patrně jediný důvod, proč se jí nedostalo srovnatelného potlesku jako jemu.

Cen nebylo málo, některé měly silně občansko-lidsko-právní rys (například udělení Morální ceny slovenské dokumentaristce Zuzaně Piussi), čímž opečovává FITES svá východiska z časů Pražského jara, kdy vznikla na pomezí odborového a profesního svazu. Nejnovější šleh se Zlatým citrónem pro Václava Klause (za nepřínos české kinematografii) ale považuji za výraz vrcholné trapnosti a bezradnosti.

Ale jistě tím FITES nevybočuje nijak zvlášť z úhlu, ale ani právě nezáří přehnanou duchaplností. Někdy by to mohlo být k smíchu, kdyby to nebylo právě k pláči. Nebýt naprosto famózního moderátora Tomáše Hanáka, který večerem provázel, musel by si FITES zakoupit propříště asi pouze už jen fešné striptérky, aby něčím zaujal. Dlouho jsem neviděl tak excelentní a sebeironickou, vlastně moudrou, ukázku toho, že pláč na vlastním hrobě může být i dobrá zábava. A byla...

I když se tam - tu a tam - objevila nejedna justovská floskule... Navzdory jeho mluvčímu Vladimíru Justovi.

Kniha. Rumunská spisovatelka Liliana Lazarová napsala knihu, která se čte jako báseň. Jmenuje se Země prokletých (francouzsky: Terre des affranchis, Gaïa, 2009) a navzdory skutečnosti, že jde o její první (a navíc ve francouzštině napsanou knihu), předkládá tu příběh velmi vyzrálý a opředený temným vzlykotem nad bídou kraje (země), zasažené prokletím, z něhož se nelze vypsat. Titul http://www.jota.cz/pripravujeme/zeme-prokletych/ Země prokletých vydala loni ve Zlaté edici brněnská JOTA, jež tímto počinem - v excelentním překladu Veroniky Dufkové - nabízí jeden z dalších titulů, daleko od pražského nombrilismu, s jemnocitem nevídaným; a pokračuje zároveň v pečlivě koncipované řadě titulů.

Téma na první pohled může vyvolávat pochybnosti... Jistě, kdyby s tím kdysi nezačal ten perfidní Angličan Bram Stoker, bylo by Rumunsko zapomenutou zemí. Díky Drákulovi ale je už odnepaměti výtečným zdrojem k pokusům různého druhu, který je rovněž půdorysem této útlé knihy. Nejde přímo o upíry, tentokrát, ale o tzv. moroi (živé mrtvé). Ti zvyšují nejen podíl temných sil v okolí, ale i sexuální potenciál mileneckých dvojic. Zvláště, když se takové události konají poblíž temného jezera, přezdívaného Jáma lvová, v obci Slobozia, moldavském zákoutí obdařeném zvýšenou intenzitou obou těchto sil.

Lazarová píše střídmě a bez velkých květnatých souvětí. Jde pod hladinu jezera, do něhož se ale nenoří zcela, abychom nebyli úlekem hned ze začátku zcela vyplašeni. Rustikální kolorit vesnice je protkán pověrami, pravoslavím a útiskem -- převážně komunistickým. Kdo ale za tím komunismem dokáže zahlédnout směsici roztodivných vzorů, nebude překvapen, že nedojde k revoluci, ale k pozvolnému naplňování osudové předurčenosti.

A to navzdory konci komunismu. V lesech Slobozie, kam Lazarová (nomen omen) zasazuje temný příběh, se dějí věci, které nemají s racionálním výkladem (policisty i starosty) nic společného. Lidé a jejich osudy jsou vydány na pospas děním, jež nemohou ovlivnit: smrti, ani jejich důsledky, jež vyvolávají zděšení.

Pláč a pozdní lítost hlavní postavy příběhu Viktora nedokáže vůbec nahradit prvotní intiutivní očekávání. Dokáže modlitba a pokání vyhnat někdy ďábelské síly ze země prokletých?

Je třeba utéct, nebo není možné se svému osudu vymanit? Jsme počati navzdory svému rozhodnutí, vybaveni silami, o nichž nemáme často vůbec ponětí. Toto je ten pravý pláč na vlastní předčasném hrobě ... Vytříbené dílko Liliany Lazarové byste neměli na knihkupeckých pultech rozhodně přehlédnout. I když sněží.

0
Vytisknout
5697

Diskuse

Obsah vydání | 30. 1. 2013