Prázdnota, která se dala naplnit čímkoli

26. 1. 2013 / Petr Komers

Budeme-li se držet jen chování dvou finálových kandidátů na presidenta, první den 2. kola voleb byl ve znamení dvou faux pas Karla Schwarzenberga. První faux pas provedl tím, že vhodil do urny neplatný hlasovací lístek -- je velmi pravděpodobné, že tato historka nemá u jiného presidentského kandidáta na světě obdoby, a pokud bude opravdu zvolen, proslaví naši republiku stejně jako Klausovo ukradené pero. Druhým faux pas je jeho odpověď reportérce ČT hned po volbách na otázku, zda se v případě zvolení míní vzdát svého důchodu: Schwarzenberg s poněkud podrážděným úsměvem zcela upřímně opáčil, že ani neví, jestli teď nějaký důchod pobírá.

Možná budoucí president nám těmito dvěma gesty dal dost jasnou představu o tom, jak asi bude vypadat jeho následné působení ve funkci. Vypovídá to ovšem i o jednom: pan kníže vůbec poprvé dostal možnost jednat sám za sebe, bez toho, že ho někdo koriguje.

V minulých desetiletích působil jen jako nevýrazný společník výraznějších politiků, jako jejich pouhý souputník. Na veškeré otázky většinou odpovídal nekonkrétně, anebo naučenými větami (v závěrečné debatě zazněly z jeho úst dokonce i některé Kalouskovy formulace).

Když hovořil o svém působení ve vládě, zásadně si nikdy nepřičetl část odpovědnosti za její pověst, většinou se z ní sám vyčleňoval jako nezúčastněný pozorovatel, stejně tak o parlamentu, kde to ještě zdůrazňoval svým neustálým pospáváním nebo čtením novin -- tento výjev se ironicky objevil rovněž v poslední debatě, kdy si za zády řečnícího současného presidenta Klause četl Právo.

Dojem, že Schwarzenberg je jaksi mimo veškerý ten nesympatický moloch české politiky, který ho ovšem vynesl navrch, posilovala i média. Jako by knížecí titul a motýlek samy vyžadovaly až posvátnou úctu, nebylo nikdy zvykem klást knížeti důraznější otázky, a novináři ho nikdy ani nikterak zvlášť nenutili, aby odpovídal na dotazy, které mu jsou položeny -- byl jediným, komu se tolerovalo, že místo přímé odpovědi pronáší nepatřičné bonmoty, a ještě to bylo vnímáno jako znak roztomilosti.

Zřejmě první důraznější dotaz na tělo mu položil v závěrečné televisní debatě válečný veterán Pavel Vranský, a Schwarzenberg na něj reagoval velmi uraženě, zjevně proto, že na takové přímé otázky nebyl dosud zvyklý.

Když shrneme tento prázdný dojem, jímž kníže dosud působil, ukáže se, proč bylo tak jednoduché tuto prázdnou nádobu naplnit prakticky jakýmkoli obsahem. Na tom byla postavena celá masivní mediální kampaň. Pan Schwarzenberg se dvacet let profiloval tak bezbarvě a beznázorově, že bylo snadné mu vymyslet jakoukoli, byť sebelživější image (punkáč s čírem; bodrý Karel; vznešený aristokrat; "bytostný politik" /sic!/; člověk, který neuhne apod.), a dokonce ji pojmout tak široce a nesourodě, aby některý z jejích aspektů dokázal oslovit prakticky kohokoli.

Připomíná to nevýraznou komiksovou postavu Tintina, jehož úspěch spočívá právě v tom, že si do jeho nevýraznosti může projektovat sám sebe prakticky kterýkoli čtenář. Tady ale David Černý a další tvůrci kampaně zašli ještě dál, a vymysleli naprosto nereálnou postavu, jež je na hony vzdálena skutečnému politikovi Karlu Schwarzenbergovi. Téměř všechny kladné rysy, které si s ním nyní jeho příznivci spojují, jsou smyšlené nálepky. Co zůstane, až odpadnou a zůstane nám holý Karel Schwarzenberg?

Vzpomeňme si na parlamentní volby v r. 2010, kde pan kníže stejným způsobem získal hlasy Miroslavu Kalouskovi. Jako hlavní tvář strany byl v prvních dnech v popředí, a Kalousek - s vědomím, že musí před veřejností alespoň zanechat ilusi, že TOP 09 šéfuje Schwarzenberg -- stál vždy za ním. Už v prvních dnech byla při televisních vystoupeních patrná Kalouskova nervozita, protože pan kníže až příliš "žbrblal", a často ne k věci. Mnohdy to řešil tak, že si stejně nakonec raději vzal slovo sám. Kdo však zachrání od dalších faux pas Karla Schwarzenberga teď, kdy se sám odvážil vystavit do sólové posice?

0
Vytisknout
7066

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2013