Ještě jednou o přeceňování mediální manipulace a plané útěše průzkumy veřejného mínění

26. 1. 2013 / Lukáš Holeček

V uplynulých hodinách jsem obdržel na svůj článek "Nejde o mediální manipulaci, většina českých voličů podporuje pravici" (což je název zvolený redakcí Britských listů, název mého článku původně zněl "Prezidentský sebeklam levice", ale to je nepodstatné) velké množství ohlasů. Kromě reakcí souhlasných, za něž děkuji, i řadu názorů, které mi oponují. Za ty taktéž děkuji a zároveň bych si troufl na ně podle svých možností co nejpřesvědčivěji odpovědět.

Celá řada čtenářů mi vytýká, že podceňuji mediální třeštění ve prospěch Karla Schwarzenberga a uvádí příklady nejkřiklavějších excesů, kterých se Schwarzenbergem uhranutá média i jednotliví jeho příznivci dopouštějí. Já ale ani teď ani ve svém původním textu naprosto nezpochybňuji, že ve většině českých médií, která jsou ostatně i jindy nakloněna na tu "pravou" stranu, probíhá propagandistická mašinérie nebývalých rozměrů. I já vidím, jak se tato systematická agitace spojená s bezprecedentní angažovaností "českých osobnosti" setkává u značné části české společnosti s nadšeným přijetím. Všímám si, kterak přivádí "kníže Karel" dnešní mladé skoro až do transu a musel bych být dočista slepý, abych při včerejší cestě Prahou nepozoroval uvědomělé spoluobčany, co hrdě nosí "na klopě placku jak psí známku, znak příslušnosti k davu". A můžu říct, že je mi z toho všeho fyzicky nevolno tak jako každému, pro koho jsou kritické myšlení a odpor k fanatismu základním východiskem pro přístup nejen k politice.

Já se nicméně přesto přese všechno domnívám, že popisovaná davová psychóza zachvacuje až na výjimky tu část společnost, která tak jako tak fandí pravici a představa volby jakéhokoliv levicového prezidentského kandidáta je pro ni nepřijatelná. Přiznejme si, že v pražských mediálních domech, "českých osobnostech", ani do sebe zahleděné mládeži česká levice opravdu žádné příznivce neztrácí, ani ta zemanovská a dokonce ani ta dienstbierovská, která je nadto ve srovnání s první jmenovanou početně velmi slabá. Vezměme si třeba ty "české osobnosti" -- ty rozhodně nevyjadřují podporu Karlu Schwarzenbergovi jenom pro jeho šarm, charisma, noblesu a já nevím, jakých prázdných frází by ještě šlo použít.

Tyto atributy maximálně ovlivňují míru nadšení, s jakou se mu podpory dostává. Základní premisou pro jejich obdiv "knížete" je, že stojí na straně dobra-pravice proti zlu-levici, což dobře dokumentovala například jedna z vůdčích postav Schwarzenbergovy kulturní věrchušky, Zdeněk Svěrák, který se nechal slyšet, že "Karla" podporuje hlavně proto, že se bojí zoranžovění a zrudnutí Česka po příštích volbách a Schwarzenberg tomu bude čelit. Když se pro změnu zahledíme na českou mládež, která dnes opentlená předměty z produkce Schwarzenbergovy mediální kampaně korzuje po ulicích Prahy a patrně i dalších velkých českých měst, uvidíme obraz ještě ostřejšího pravolevého dělení, než u těch "českých osobností".

Levice je pro valnou většinu mladých zkrátka naprosto odpudivá, neboť pod ní vidí de facto jen "komouše" a "socky". O "komouších" vědí pouze tak něco v tom smyslu, že jsou horší než Hitler a je potřeba proti nim bojovat, dokud bude poslední "komouš" dýchat, protože jinak pošle Horákovou znovu na šibenici a ruské tanky obsadí Pražský hrad. Nic horšího už by se v myslích mladých stát snad nemohlo, tedy až na případ, že by na ně díky přihlášení se k levici (např. volbou levicového prezidenta) jejich vrstevníci pohlížely jako na ony "socky". Takový cejch je totiž děsí ještě víc, než "komouši", Hitler a ruské tanky v jednom. Naopak pravice, to jsou v jejich očích peníze, úspěch, výjimečnost, vymanění se z šedého, nudného a ohavně obyčejného plebsu. Více argumentů mladým netřeba.

Naopak na druhé straně politického spektra, mezi tradičními voliči levice, je podle mého názoru odezva pro-schwarzenbergské mediální masáže velmi vlažná, spíš je její efekt kontraproduktivní. Důchodci si věru pro své skromné důchody nezačali chodit s plackou na hrudi, v chudých regionech Česka se nepořádají průvody s motýlky a dýmkami, stejně tak jako v lidových hospodách, ve fabrikách ani na úřadech práce nevisí žlutofialové plakáty.

Tento svět, z nějž se rekrutuje zásadní díl levicových a protivládních hlasů, se pro Schwarzenberga nenadchnul a nenadchne, i kdyby Youtube zaplavilo třeba desetinásobné množství kýčovitých agitek za "knížete". Tito lidé dají svůj hlas Zemanovi jako levicovému kandidátovi, protože tak je zkrátka českou veřejností vnímán a hlas Jiřího Dienstbiera, že Zeman je vlastně kandidát pravice, jim připadá jako z Marsu.

Moje stanovisko tedy zůstává neměnné -- mediální manipulace nemá ani přes svou intenzitu sílu vytvořit nějaký významný nový elektorát pro Karla Schwarzenberga, na jeho straně jsou pořád "ti samí" plus určitý podíl ze skromného počtu občanů, stojících politicky uprostřed mezi levicí a pravicí. Jestli se něco Schwarzenbergově mediální kampani daří, pak je to mobilizace pravicových voličů, která dosahuje podobného účinku, jaký bývá obvyklý jen u sněmovních voleb. Přesto procenta pro Schwarzenberga vcelku věrně odráží, jakou podporu pravice v České republice má, ať se nám to líbí nebo ne.

Druhým okruhem kritických reakcí, které se na adresu mého původního článku snesly, jsou ty, ve kterých jsem obviňován z ignorance různých průzkumů společenských politických preferencí, dlouhodobě favorizujících levici. Průzkumů sláva, polní tráva, řekl bych. Vždyť to jsou tytéž průzkumy, podle kterých měl Schwarzenberg před pár týdny 5%, podle kterých měla KSČM v krajských volbách dostat asi o 10% méně, než kolik nakonec dostala, a tak by se dále pokračovat dále.

Jediným relevantním průzkumem veřejného mínění jsou reálné výsledky voleb, a to hlavně těch sněmovních, protože jen v nich se rozhoduje o budoucím politickém směřování země.

Mimochodem na příkladu posledních sněmovních voleb lze snadno ilustrovat, jak jsou průběžné průzkumy nálad ve společnosti zavádějící a jak i jim "navzdory" dokáže pravice triumfovat.

Když se vysoce neoblíbená a skandály doslova přetížená Topolánkova vláda v roce 2009 rozpadala, byly podle průzkumů pravice v krizi a levice na koni. Zdálo se, že nástup levice po příštích volbách je jasnou věcí. Hle, uplynulo pár měsíců, byly založeny 2 nové pravicové strany, kdyby náhodou některé znechucené voliče ODS napadlo zůstat doma, a český národ si ve volbách v roce 2010 zvolil vládu, která je jednak pravicovější než jakákoliv vláda před ní a navíc se mohla ze začátku opřít o bezprecedentní sílu 120 mandátů, o kterou přišla akorát díky svému neuvěřitelnému diletantství a rozhodně ne proto, že by se ji podařilo rozbít levici nebo dokonce občanské společnosti. Nikdo dnes nedokáže přesvědčivě argumentovat, proč je podobný scénář napřesrok vyloučen, ledaže se opět bude utěšovat včerejšími průzkumy veřejného mínění. Chyba lávky. S maskotem Karlem na Hradě obzvlášť.

0
Vytisknout
4772

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2013