Prezidentská volba jako šachová hra Václava Klause

23. 1. 2013 / Bohumil Trávníček

Politika není jen o myšlenkách, ale neméně také o strategii, která dokáže myšlenky efektivně prosadit. Dvoukolová prezidentská volba je z tohoto pohledu obdobou jakési šachové hry, kdy výhodu mají hráči, kteří umí myslet strategicky o několik tahů dopředu. Mnohé lze totiž doslova vypočítat (viz např. ZDE).

K nejlepším polistopadovým politickým stratégům u nás nepochybně patří Václav Klaus. Ačkoliv si mnozí myslí, že má obrovskou odpovědnost za poškození našeho národního bohatství zejména v 90. letech i za propad politické kultury a morálky obecně, dokázal se na politickém výsluní udržet plných 23 let, a to přes všechny "atentáty" na něj zorganizované.

V jednom z rozhovorů v deníku Právo odpověděl Klaus na otázku redaktora co by poradil premiérovi Nečasovi k řešení tehdejších nepokojům na severu Čech. Podle Klause prý se Nečas nemá bát těchto problémů, ale názorů pana Sobotky z ČSSD. Možná trochu nechtěně tehdy odhalil své karty. A skutečně, je-li Klaus na straně thatcherovského neoliberalismu, antievropanství, a jak lze z jeho amnestie soudit, i na straně korupce, pak je Sobotkovo křídlo v ČSSD jeho názorovým protipólem a logicky tedy největším protivníkem.

Jak se lze s takovým protivníkem vypořádat, když většina obyvatel je spíše proti neoliberalismu a samozřejmě i proti hospodářské korupci? Machiavellisticky inteligentní hráč použije jako páku nepochybně ten subjekt, který je schopen jeho protivníka nejvíce oslabit. Při minulé prezidentské volbě si nepodporováním Miloše Zamana Sobotkovo křídlo v ČSSD vytvořilo mocného nepřítele, který nijak neskrývá svou zášť vůči němu. U sebestředných ješitných lidí, kteří svou nepodporu vnímají doslova jako zradu, se může pomsta stát i významným motivačním činitelem k dalšímu jejich konání. Lze toho machiavellisticky dobře využít a s takovýmto politikem vytvořit (polo)skrytou koalici.

Všimněme si pozoruhodného vztahu V. Klause a M. Zemana. Klaus na jedné straně podporuje Zemana (už před 1. kolem volby) a současně pak běduje, že 1. kolo vyhrála levice, tj. Zeman, kterého podporuje. Pro logicky uvažujícího člověka je v tom docela velký rozpor. Že by byl Klaus politicky úplně mimo? Těžko tomu uvěřit, zvláště s ohledem na to co, je psáno výše. Vysvětlit tento rozpor lze ale také jinak.

Většina obyvatel se o politiku zajímá povrchně, stačí se rozhlédnout třeba ve vlaku a snadno zjistíme, že nejčtenější je bulvár. Převaha těchto čtenářů volí ČSSD a KSČM (tj. anti-neoliberální levici) protože vnímají, že tyto subjekty jsou proti současné vládě, která je pro ně nepřijatelná. Ale Zemana nevnímají jako spojence této vlády, protože byl kdysi úspěšným předsedou ČSSD. To, že se s anti-neoliberálním křídlem ČSSD rozhádal, už je obvykle pod jejich rozlišovací schopnosti.

A Klaus i Zeman to svým společným postojem potvrzují: máme jiné názory - VK je pravičák, MZ naopak levičák. Rádi se máme hlavně proto, že všichni ostatní než my dva jsou neschopní, což nás nadmíru sbližuje. Pro většinu lidí z toho plyne: Klaus je sice schopný, ale má špatné názory (pravicové), Zeman je ale ideál, je schopný a ještě má správné názory (levicové). Klaus takto Zemanem své zájmy podporuje u levice. Bědování Klause, že vyhrála levice (tj. Zeman) je pro levicové voliče další signál, že Zeman je představitel levice, tedy na jejich straně. A Klaus ho přece nepodporuje proto, že je Zeman levičák, ale proto, že je nadmíru schopný. Současně je podpora Klause Zemanovi signálem všem bystrým pravičákům, že přes všechnu rétoriku je Zeman ve skutečnosti vlastně jejich spojenec proti společnému protivníkovi (viz ZDE). A jde zřejmě o hodně, když se do volební kampaně za Zemana zapojili všichni echt pravicoví souputnící Václava Klause, včetně jeho syna, některých umělců i proklausovské části ODS. Ve výsledku nakonec Klausova Zemana podpoří jak dezorientovaní levičáci, tak machiavellisticky inteligentní pravičáci.

Všimněme si ještě jedné pozoruhodné věci. Klaus se názorově stylizuje jako pravicový a Zeman jako levicový politik, ale ani jeden neváhá svou ideologii potlačit, když jde o dosažení politické moci. Vzpomeňme např. na tzv. "bankovní socialismus" Klausovy éry. U Miloše Zemana je jeho názorový propletenec ještě nápadnější, sahá od myšlenek sociálně demokratických (např. kritizuje některé kroky současné neoliberální vlády) až po názory tvrdě neoliberální, v zahraniční politice dokonce takříkajíc "jestřábí" (postoj k řeckým dluhům, k nezaměstnaným, k životnímu prostředí, k Íránu). Tento názorový mix umožňuje pak přizpůsobovat svou aktuální ideologii svým strategickým zájmům (vyplývajícím z momentální politické situace) na cestě k získání a udržení moci.

Ve své pozoruhodné přednášce se F. Koukolík (ZDE) zabývá mocenskou posedlostí politiků. Je v ní také informace, že z anglosaských politických vůdců byli nepochybně jako mocensky posedlí vyhodnoceni tři: M. Thatcherová (vzor V. Klause), G. Bush jun. a T. Blair (vzor M. Zemana).

Že se M. Zeman neváhá spojit s neoliberální pravicí když je to pro něj mocensky výhodné, známe z doby opoziční smlouvy, ale i z nedávné doby a současnosti, kdy prostřednictvím poslanců Pohanky a Melčáka podpořil Topolánkovu vládu a svou politikou účinně poškozuje anti-neoliberální Sobotkovo křídlo v ČSSD. Dle některých dokumentů (ZDE) uvažoval i o přímé spolupráci s pravicí. Avšak Zeman také neváhá, opět když je to pro něj výhodné na cestě k moci, jít pravicové "vládě po krku" nebo se stylizovat do pozice kritika současné neoliberální vlády a M. Kalouska při dnešní prezidentské volbě, ačkoliv na žádné demonstraci proti politice této vlády se nikdy neobjevil, na rozdíl od všech lidí z anti-neoliberálního okruhu B. Sobotky (viz také ZDE), včetně J. Dienstbiera. Pro politiky, u nichž je moc "až na prvním místě", je tento názorový oportunismus hlavním poznávacím znakem.

Zemanova těžko skrývaná ješitnost je navíc pro Klause ideálním manipulačním nástrojem, zvláště v situaci kdy téměř nikoho jiného než Klause Miloš Zeman neuznává za sobě rovného. Však se již vyjádřil, že s člověkem, který byl v této zemi 10 let úspěšným prezidentem, se jistě radit bude.

Je pozoruhodné, jakou pomoc Klausovi v jeho strategické hře poskytuje část levice, zejména významná část KSČM (v čele s Vladimírem Remkem), ale i ČSSD (zejména Haškovo křídlo). Lze to na jedné straně vysvětlit zmatením, tj. nepochopením, že Zeman je levicový politik jen když je to v jeho zájmu, na straně druhé tím, že ČSSD pro komunisty a Sobotkovci pro Haškovce jsou přece jen konkurenční subjekty na levici a jejich oslabení může být pro ně výhodné (i když nepochybně nevýhodné pro levici jako celek). Bude se tedy zřejmě opakovat situace, že Klausovým zájmům opět pomůže i významná část jeho názorových oponentů, podobně jako v prezidentské volbě minulé. Jak známo, nejlépe vždy slouží ti, kteří neví, že slouží.

Rozhlédneme-li se na východ a jih od našich hranic, kde je politická (ne)kultura na podobné úrovni jako u nás, nelze si nevšimnout nápadné podoby strategických politických schopností V. Klause a V. Putina, kteří oba, ač mají významné kritiky, zůstávají klíčovými politickými hráči ve svých zemích. Nabízí se pak i otázka, zda M. Zeman není tak trochu vlastně Klausovým Medveděvem.

Klausova strategická hra zatím vychází spolehlivě. V 1. kole volby se mu za pomocí Zemana, kterého volila značná část sympatizantů KSČM a ČSSD, podařilo vyřadit ze hry J. Dienstbiera, kandidáta jeho nejmocnějšího názorového protivníka, tj. Sobotkova křídla ČSSD. A může být, že Zeman jako Klausův prezident mu politicky popraví i celé Sobotkovo křídlo podporou konkurenčního křídla Haškova. Navíc Zeman, vnímaný většinou obyvatel jako socialista, může zdiskreditovat sociálně demokratickou (tj. anti-neoliberální) politiku nejen v očích části umírněné pravice, ale i levice.

Až půjdou lidé, kteří chápou nebezpečí neoliberální, antievropské a prokorupční politiky k 2. kolu prezidentských voleb, měli by zvážit zda svým hlasem pro Klausova Zemana skutečně hlasují proti tomuto nebezpečí. Jistě, druhý kandidát je považován za prodlouženou ruku jiného mocichtivého neoliberálního politika M. Kalouska. Je však otázka zda by zboží "Kalousek" bylo bez obalu "Schwarzenberg" ještě vůbec lákavé pro mnoho havlomilných voličů, kteří Karla (zčásti mylně) považují za reinkarnaci našeho prvního polistopadového prezidenta, ale současnému ministrovi financí rozhodně nefandí, takže by jeho strana TOP 09 mohla odchodem Schwarzenberga na Hrad výrazně oslabit. A o budoucnosti naší vlasti rozhodnou nejvíce příští parlamentní volby. Ty prezidentské jsou jen šachovým tahem k možnému konečnému matu.

0
Vytisknout
7889

Diskuse

Obsah vydání | 25. 1. 2013