Jiří Dienstbier

ROZHOVOR S KANDIDÁTEM NA PREZIDENTA REPUBLIKY

Jiří Dienstbier: Mašíny považuji za vrahy. Podříznutí spoutaného člověka není vysvětlitelné ani za válečného stavu

10. 1. 2013 / Martin Kunštek

Uprostřed volební kampaně se nám podařilo získat rozhovor s místopředsedou ČSSD, senátorem za tuto stranu a zároveň jejím prezidentským kandidátem Jiřím Dienstbierem jr.. Kladli jsme mu otázky s cílem zjistit, jak by vykonával v případě svého zvolení pravomoci svěřené Ústavou prezidentu republiky. Ústava rozděluje pravomoci prezidenta na samostatně vykonávané (za podmínek tak, jak jsou obsaženy v čl. 62), a sdílené (jež jsou obsaženy v čl. 63 - k jejichž platnosti je nutný spolupodpis předsedy vlády nebo pověřeného člena vlády). Prezidentovi přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon (čl. 63 odst. 2 Ústavy). I na ně se v rozhovoru ptáme.

Ústava Čl. 62 písm. a)

Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.

Držel byste se dlouholeté ústavní tradice a jmenoval byste po volbách předsedou vlády představitele vítězné strany?

Tak především taková ústavní zvyklost u nás už není. Protože po minulých volbách byl jmenován předsedou vlády zástupce až druhé nejsilnější strany. Nicméně si myslím, že je v zásadě rozumné jmenovat zástupce vítězné strany předsedou vlády. S jednou výjimkou – a to, když je situace ve Sněmovně jasná (tedy že se vytvořila jiná většina, která se dohodla na sestavení vlády bez vítěze voleb). Pak by prezident neměl trvat na dvou jiných pokusech. Když dopředu ví, že vláda sestavená vítězem voleb nemá šanci získat důvěru Sněmovny.

Po volbách bych nepochybně vedl konzultace se všemi stranami, zastoupenými v Poslanecké sněmovně. A na základě toho bych si udělal obrázek, jaké jsou šance na sestavení vlády. Pokud bych viděl rozumnou šanci u nejsilnější strany, tak bych pověřil jejího zástupce sestavením vlády. Pouze pokud by taková šance nebyla, tak bych uvažoval o jiné variantě.

A když by premiér pověřený sestavením vlády předložil dohodu parlamentních stran o sestavení vlády – respektoval byste tuto dohodu?

Jakmile už by někdo byl jmenován předsedou vlády, tak už by mi jako prezidentovi pouze přinesl návrh na jmenování ministrů. A já jako prezident bych tím návrhem byl vázán.

Prezident může zcela volně jmenovat předsedou vlády kohokoli – v případě prvních dvou pokusů. Ale jakmile jednou takové jmenování provede, tak je vázán návrhy předsedy vlády na jmenování ministrů.

Nestavěl byste si jako podmínku, že se tvorby vlády nesmí účastnit některá ze stran?

To bych zcela jistě nepoužíval. Respektoval bych výsledek svobodných voleb.

Samozřejmě bych mohl vyjednávat s tím, o němž bych uvažoval jako o předsedovi vlády, o tom, jak hodlá přistoupit k sestavení vlády. Nepochybně by takové konzultace mezi námi proběhly před tím, než bych jmenování provedl, takže bych to mohl dopředu aspoň rámcově vědět. Nakonec bych stejně jmenoval někoho, kdo by v tu chvíli zřejmě už měl dohodu o sestavení vlády s ostatními stranami. Ta situace by s vysokou mírou pravděpodobnosti byla dopředu přehledná.

Takže bych respektoval většinu vzešlou ve Sněmovně jako výsledek svobodných demokratických voleb. Jinými slovy bych neblokoval žádnou legálně působící stranu, která by ve volbách získala podporu lidí.

Ústava Čl. 70

Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.

Pokud jde o jednotlivé ministry - podle výkladu a již použité praxe v případě Davida Ratha, kterého prezident Klaus odmítal jmenovat ministrem zdravotnictví, dokud byl prezidentem ČLK, je prezident republiky v takovém případě oprávněn odmítnout návrh na jmenování ministrem osoby, která je ve střetu zájmů. Co byste pokládal za střet zájmů takového typu, že by to dané osobě znemožňovalo být Vámi jmenován za člena vlády?

To, co je stanoveno v zákoně. Já bych si těžko mohl vymýšlet jakékoli jiné věci, než které stanoví zákon. Protože jak jsem říkal – pokud předseda vlády navrhne prezidentovi jmenování nějakého člověka členem vlády, tak prezident takové jmenování musí provést. A těžko může požadovat cokoliv nad zákonný rámec.

Takže osobu navrženou na jmenování např. ministrem dopravy byste jmenoval, i když byste o něm věděl, že je majitelem nebo členem statutárního orgánu stavební firmy, která se zabývá výstavbou dopravních staveb, nebo byste napřed trval na tom, že se má z firmy před jmenováním vyvázat?

Pokud bych tušil, že je u něj takový problém, tak bych s ním napřed chtěl mluvit. Chtěl bych od něj slyšet, jak s tou situací hodlá naložit. Předpokládám, že když někdo přijímá funkci ministra, tak že je smířen s tím, že se bude chovat podle zákona. Ostatně skládá i slib, který takový závazek obsahuje. Takže by měl povinnost ukončit vše, co je neslučitelné s funkcí ministra.

Ústava Čl. 62 písm. e)

Prezident jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy.

Čl. 84 odst. 2

Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.

Nedlouho po prezidentských volbách vyprší mandát podstatné části soudců Ústavního soudu. Máte už představu o osobách, která byste navrhl Senátu ke jmenování do Ústavního soudu?

Určitou představu už mám. Jména ale říkat nebudu. Je to řada renomovaných právníků, s nimiž jsem o tom zatím ještě nemluvil. Takže by nebylo korektní sdělovat to takto přes média. Navíc ani vlastně nevím, jestli by měli zájem stát se ústavními soudci nebo na ústavním soudu pokračovat.

Ale nepochybně by to vždy měli být lidé, kteří jsou špičkovými právníky – ve smyslu, že mají vysokou kvalifikaci a zároveň by měli mít vysoký morální kredit. Je potřeba, aby splňovali obě dvě tato kritéria. A takových právníků je v ČR dostatek.

Měl by podle Vás Ústavní soud být složen ze zástupců všech právních profesí?

Byl bych proto, aby tam byli špičkoví právníci. Že tam má být trošku namíchána akademická zkušenost se zkušeností z praxe, je pravda. To tak je a já bych v takové praxi nepochybně pokračoval. Stál bych o to, aby v Ústavním soudu byli právníci s různou zkušeností.

Ústava Čl. 62 písm. f)

Prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu.

Jak byste přistoupil k výběru předsedů obou našich nejvyšších soudů – Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu? Jel byste si prodiskutovat s již přidělenými soudci těchto soudů o situaci, jaká tam panuje? Zjišťoval byste jejich názor, koho by rádi viděli v čele soudu?

Stejně jako v případě ústavních soudců bych trval jak na profesní, tak na osobnostní silné stránce kandidáta. Nepochybně bych ve všech případech konzultoval s celou řadou odborníků. Byť sám mám právnické vzdělání, tak nikdy neškodí zeptat se celé řady lidí na to, jaký mají názor a co si myslí o předpokladech toho kterého kandidáta na výkon takové funkce. Takže to považuji celkem za samozřejmost.

Ústava Čl. 62 písm. g)

Prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení.

Začněme konkrétním příkladem: řada lidí považuje za absurdní rozsudek nad Romanem Smetanou, který byl za počmárání billboardu odsouzen ke 100 hodinám veřejně prospěšných prací a když je odmítl nastoupit, tak mu byl trest změněn na 100 dnů vězení, ačkoliv před vynesením rozsudku škodu zahladil. Těch 100 dnů si již „odseděl“ a nyní je znovu trestně stíhán ve fázi vyšetřování pro maření výkonu soudního rozhodnutí za to, jak se nějakou dobu, než se sám vydal, vyhýbal nástupu trestu. Není toto podle Vás modelový případ pro abolici?

Začnu obecněji - s milostmi se má šetřit. Obecně jsou dva typy případů, kdy se má uvažovat o udělení milosti. Jsou to zásadní humanitární důvody a druhý případ je selhání systému jako v případě pana Smetany. Už v minulosti jsem opakovaně říkal, že si myslím, že právě on by měl z tohoto důvodu dostat milost. Protože v jeho případě nemělo být nikdy zahájeno trestní stíhání. Myslím si, že jeho čin je otázkou maximálně přestupku, nějaké pokuty a náhrady škody, kterou on ostatně uhradil. A pokud ten systém na začátku selhal a začal na situaci reagovat přehnaně trestním stíháním a došlo dokonce až k prvoinstančními vynesení odsuzujícího rozsudku, tak v tu chvíli pan Smetana odmítl systém akceptovat jako takový. A odmítl využít opravných prostředků, které by podle mého názoru jednoznačně vedly k nápravě a ke zrušení odsuzujícího rozsudku. A v tu chvíli si s tím systém neuměl poradit. Nastoupila automatika systému – překlopení trestu veřejně prospěšných prací, k nimž byl odsouzen, na nepodmíněný trest odnětí svobody. A na to už pak navazuje další trestní stíhání za maření výkonu soudního rozhodnutí. Ta situace je dnes řešitelná jen cestou milosti prezidenta republiky. Systém na ní neumí reagovat nijak jinak. A proto si myslím, že je to přesně ten případ, kdy by milost mohla, či dokonce měla být použita. A mimo jiné proto, že na samém začátku sporu stojící právo na vyjádření názoru – byť možná ne všeobecně akceptovatelným způsobem – má pořád větší váhu než nějaké drobné poškození něčího majetku. Aniž bych zpochybňoval to, že by způsobená škoda měla být nahrazena. Což on koneckonců učinil ještě před vynesením rozsudku, takže podle zákona to bylo na zastavení stíhání.

Ústava Čl. 62 písm. h)

Prezident republiky má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního.

Čl. 50 odst. 1

Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Uměl byste říci, jaké kategorie zákonů byste Parlamentu jako prezident vracel?

V zásadě se dá říci, že bych vetoval jakýkoli zákon, kde bych měl pocit, že došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv lidí v ČR. Což může být i celá řada práv sociálních. Z toho, co se v poslední době projednávalo nebo projednává, jsou to např. dvojí standardy zdravotní péče. A nebo třeba zvažované školné, které je v rozporu s mezinárodními závazky ČR. V Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech jsme se zavázali, že budeme zavádět bezplatné vzdělání na veřejných vysokých školách. Tohoto stavu jsme dosáhli. A dosaženou úroveň ochrany lidských práv nelze omezovat.

Ústava Čl. 62 písm. i)

Prezident republiky podepisuje zákony.

Čl. 51

Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.

Za obou dosavadních českých prezidentů došlo k situaci, že některé zákony prezident sice nepodepsal, ale ani je nevetoval. Prostě nechal marně uplynout 15 denní lhůtu a nechal jej jít do sbírky zákonů, i když pod nimi nechtěl být podepsán. Jak se na tuto praxi díváte? Uchyloval byste se k ní, nebo byste se držel zásady, že zákon, který nemohu podepsat, vetuji?

K tomuto postupu bych se nikdy neuchyloval. Podle mého názoru jde o protiústavní postup. Pokud Ústava říká, že prezident republiky podepisuje zákony, tak takto má učinit ve všech případech. Pokud vím, tak v jednom případě se tak zachoval Václav Havel a v několika případech se tak zachoval Václav Klaus. Ale já si dokonce myslím, že prezident má podepsat zákon i v případě, pokud jej vetuje a je přehlasován Poslaneckou sněmovnou. Tady se nám dokonce vyvinula protiústavní praxe, která se dokonce dostala i do Jednacího řádu Poslanecké sněmovny, podle níž je v případech, kdy je Sněmovnou přehlasováno veto prezidenta, je jeho podpis nahrazován usnesením Poslanecké sněmovny, které se spolu se zákonem zveřejňuje ve Sbírce zákonů. Což já považuji za protiústavní. Protože ústava jednoznačně říká, že prezident prostě schválené zákony podepisuje. A neznamená to, že s nimi musí souhlasit. Je to jakási verifikace – potvrzení – že byl dokončen legislativní proces.

Ústava Čl. 62 písm. j)

Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.

Čl. 97. odst. 2

Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.

V minulosti jsme zažili situaci, kdy Sněmovna navrhla ke jmenování prezidentem NKÚ svého tehdejšího místopředsedu Františka Brožíka, a tehdejší prezident republiky Václav Havel jej však nejmenoval. Tedy ne že by přímo řekl, že jej nejmenuje, ale stále to odkládal a odkazoval na to, že podle ústavy není vázán žádnými lhůtami. Mohlo by se něco takového stát za Vašeho prezidentství?

Není pravda, že prezident není vázán žádnými lhůtami. To, že v Ústavě nejsou žádné lhůty obsaženy, ještě neznamená, že žádná lhůta není. Jednoznačně to vyložil Ústavní soud, který řekl, že prezident má povinnost při výkonu své funkce jednat bez zbytečného odkladu. Což se může zdát jako poněkud neurčité ustanovení, ale podle okolností je třeba zvážit konkrétní dobu. A ta by měla být natolik co nejkratší, aby v ní prezident mohl zvážit všechny ústavně relevantní okolnosti.

Správní řád stanoví lhůty pro provedení úkonů úřadem. V části Obecné zásady dokonce stanoví, že výslovně uvedené obecné principy – a tedy i lhůty - se vztahují i na řízení podle zákonů, které obsahují ustanovení, podle něhož se na řízení podle těchto zákonů Správní řád nevztahuje. Obecně je pro provedení úkonu stanovena lhůta 30 dnů a v případě nutnosti věc více zkoumat je lhůta 60 dnů. Nakolik byste se při výkonu úřadu prezidenta cítil vázán lhůtami podle Správního řádu?

Při výkonu Ústavou upravených prezidentských pravomocí? Já si myslím, že lhůta bez zbytečného odkladu, o nichž mluví nálezy Ústavního soudu, je dokonce často mnohem přísnější. Myslím si, že je-li prezidentovi navrženo např. jmenování ministra, tak nemá čekat 30 nebo 60 dnů, ale měl by jmenování provést co nejrychleji. Tedy v řádu dnů.

Nakolik byste se cítil vázán návrhy Sněmovny?

Myslím si, že v tomto případě má prezident právo zkoumat, co je to za člověka, který byl navržen Sněmovnou na výkon funkce prezidenta nebo viceprezidenta NKÚ. Tady jednoznačně neplatí povinnost prezidenta jmenovat. Protože tady v tomto případě formulace v Ústavě jiná, než v případě jmenování člena vlády. V případě ministrů je naprosto zřejmé, že ústřední postavou, která rozhoduje, kdo bude členem vlády, je předseda vlády. Tam je Ústava koncipována tak, že by prezident měl vyhovět.

V případě prezidenta a viceprezidenta NKÚ ústava a zákon o NKÚ stanoví, že prezident jmenuje tyto funkcionáře na návrh Sněmovny. Nemůže je tedy jmenovat bez návrhu. Ale neznamená to automaticky, že musí jmenovat úplně vždy a každého, kdo je navržen.

Ale v případě odmítnutí by důvody měly být naprosto zásadní. Za důležité považuji rovněž to, že pokud prezident rozhodne, že nevyhoví návrhu, měl by uvést, proč. Ani tam, kde prezident jmenuje na něčí návrh, ale kde při tom má určitou rozhodovací vůli, by to neměla být libovůle. Vždy by to mělo být odůvodněné rozhodnutí, které také v některých případech může být i soudně přezkoumatelné. Jako se to stalo v případě, kdy prezident odmítl jmenovat soudního čekatele soudcem.

Ústava Čl. 62 písm. k)

Prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.

Máte už představu o konkrétních osobách, které byste jmenoval do Bankovní rady ČNB?

Ani tady nebudu uvádět žádná jména. Ale obecně odkážu na podobný princip, který bych použil při výběru kandidátů do Ústavního soudu. Jak odborná kvalifikace, tak nezpochybnitelná morální integrita. A samozřejmě – tady ještě spíše, než u Ústavního soudu – bych konzultovat s celou řadou odborníků. Protože sám nejsem ekonom.

Měla by podle Vašeho názoru být Bankovní rada ČNB složená ze zástupců různých ekonomických proudů? Nebo by to měl být názorový monolit strážců stability měny plus bankovního dohledu? Tady se dostáváme trochu na hranu zákona, který stanoví jako úkol ČNB péči o stabilitu měny. Ale i na otázku stability měny může být řada pohledů – reflektujících nebo nereflektujících ohledy na hospodářský růst a zaměstnanost...

V čem se dostáváme na hranu zákona? Nemyslím si, že Bankovní rada musí být monolit s jedním názorem. Naopak se domnívám, že by v něm měla být zastoupena různá zkušenost. A na druhou stranu samozřejmě každý, kdo provádí takové jmenování, tak je ovlivněn svými postoji. To znamená, že i já bych se zajímal o postoje kandidátů na post člena Bankovní rady k těmto otázkám.

Tím neříkám, že by byli jeden jako druhý přes kopírák. Ale každý by byl ovlivněn – tedy i já – svými postoji a filosofickým smýšlením.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. a)

Prezident republiky zastupuje stát navenek.

V naší zemi máme dlouhodobou tradici disharmonie mezi vládou a prezidentem republiky v některých otázkách zahraniční politiky. Václav Havel měl v minulosti a Václav Klaus má dodnes často jiné názory než vláda na Evropskou unii nebo i další věci v oblasti zahraniční politiky. Jak byste se Vy choval v situaci, kdy byste měl na zahraničněpolitické otázky jiný názor, než vláda?

To by tak nepochybně i bylo. Protože i lidé, kteří k sobě mají názorově blízko, mohou mít v jednotlivých věcech odlišný názor. Ale myslím si, že prezident může vést debatu o těchto problémech doma – na naší domácí scéně. Vést debatu např. s vládou, ale i s opozicí. Tak, aby se dosáhlo aspoň elementární shody v základních principech zahraniční politiky. Ta shoda samozřejmě nemusí být úplná. Ale v momentě, kdy zástupci ČR vyjedou do zahraničí , by měli sdělovat navenek stejné představy. Neměli by mluvit různými jazyky.

Tady je pravda, že pokud se prezidentovi nepodaří vyjednat nějakou dohodu o zahraničněpolitickém tématu, měl by respektovat stanovisko vlády, která je hlavním tvůrcem zahraniční politiky. A neměl by říkat opak toho, co říká vláda. To ale nevylučuje kritický postoj ke stanovisku vlády. A i poměrně ostrou domácí debatu.

Ve Francii je zcela běžná situace, kdy vedle sebe kohabitují prezident a premiér jiné politické orientace a často dost odlišných názorů. Asi nejznámější příklad byli prezident Mitterrand a tehdejší premiér Chirac. Na Evropskou radu (summit šéfů států a vlád EU – pozn. aut.) jezdili vždy oba, i když každý říkal něco jiného. Nikdo to nepovažoval za skandál, ale partneři to brali tak, že každý vytyčuje jednu stranu toho koridoru, jimž je Francie ochotna kráčet.

Účastnil byste se osobně jednání Evropské rady?

Jezdil bych i rád, ale závisí to na dohodě s vládou. Prezident se musí domluvit s vládou, kdo na který summit či Evropskou Radu pojede.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. b)

Prezident republiky sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.

Trochu s Vámi budu polemizovat v tom, že za zahraniční politiku zodpovídá vláda, a ne prezident. Prezident se podle Ústavy z výkonu své funkce nikomu nezodpovídá. Vláda se samozřejmě na rozdíl od prezidenta ze své činnosti zodpovídá Sněmovně. A to i v oblasti zahraniční politiky. Ale prezident je hlava státu, která stát zastupuje navenek. Prezident může, ale také nemusí pověřit vládu sjednáním nějaké smlouvy. Ale ústavní konstrukce je taková, že když se prezident, který je na konci procesu ratifikace rozhodne nějaký akt nebo smlouvu nepodepsat a neratifikovat, ani vláda ani Parlament jej k tomu nemůže donutit. Takže má vlastně poslední slovo...

Takhle to ale není. To považuji z ústavně vyřešenou věc. Už tady máme nálezy Ústavního soudu v případě smluv, u nichž se vyžaduje souhlas obou komor Parlamentu. A podle nichž jakmile je ten souhlas dán, tak má prezident povinnost  ratifikaci ukončit. To už je vyřešeno v judikatuře.

A pokud je někde prezident může rozhodovat, že se nějaká smlouva nesjedná, nebo že k ní ČR nepřistoupí – nestane se smluvní stranou – to je na začátku procesu. Bez prezidenta nelze smlouvu sjednat. Pokud ji nesjedná nebo tím nepověří vládu, nebo některého jejího člena. Takže představa, že se souhlasem prezidenta je nějaká smlouva sjednána – vláda ji vyjedná nebo k ní přistoupí, a následně ji schválí obě komory Parlamentu, a prezident si poté umíní, že jí přesto nepodepíše, přestože s jeho zmocněním byla vyjednána, je nesmyslná. No to je přece naprosto absurdní situace.

A co když vyvstane problém uprostřed vyjednávání nebo těsně před podpisem? Připomenu případ z roku 1998. Tehdy se na půdě OECD připravovala Mnohostranná dohoda o investicích (MAI). Za ČR jednali zástupci Ministerstva financí. Dělo se tak v naprosté tichosti a v celé  ČR o tom vědělo jen asi 5 lidí. V návrhu této smlouvy bylo ustanovení o arbitrážích, které by i „potenciálním“ investorům, kteří ještě neinvestovali v ČR ani korunu, umožňovalo žalovat stát za zmařenou investici a požadovat miliardové odškodné. Politická reprezentace na úrovni Parlamentu ani netušila, že probíhají nějaká taková jednání. Odpovědný ministr financí Ivan Pilip o tom měl jen povšechné informace, protože téměř vše vyjednával jeho náměstek. Tehdy kauzu na svých stránkách zveřejnil měsíčník Pražský demokrat, což vedlo k otevření veřejné debaty o této smlouvě. A pak tehdejší prezident Václav Havel řekl: „A dost! A tohle už ne!“. A fakticky zastavil práce na přípravách české účasti na této smlouvě. Umíte si představit takový zásah, kdy byste odebíral vládě zmocnění ke sjednání smlouvy?

Takovouto situaci, kdy prezident vstoupí doprostřed jednání a řekne, že to je neakceptovatelné, si umím představit. A přesně v tom případě, který jste uvedl, k tomu došlo. Takže smlouva nakonec ani nebyla sjednána, protože se ukázalo, že nemá politickou podporu na české politické scéně. Takže to si představit dovedu. Dokonce je to mnohem korektnější přístup, než to, co vidíme občas u současného prezidenta.

Prezident může říkat svůj názor. Může vyjednávat se všemi, kteří k tomu mají co do činění. A může při tomto postupu i uspět.

Ale to je něco jiného, než když už je všechno hotovo, když je smlouva vyjednána a odsouhlasena Parlamentem. V této situaci má prezident povinnost podepsat a ratifikaci ukončit.

A smlouvu s Vatikánem? Smlouva je vyjednaná a hotová (sjednána za vlády premiéra Špidly – pozn. aut.). Její ratifikaci zastavil Parlament. Ale již jednou jsme zažili situaci, kdy Parlament v případě Rámcové úmluvy o kontrole tabáku (FCTC) napřed ratifikaci odepřel a na druhý pokus souhlas vydal. Jak byste se postavil ke konkordátu, který církevní právnické osoby vylučuje z jurisdikce českého vnitrostátního práva?

Domnívám se, že nepotřebujeme smlouvu s Vatikánem, pokud se nejedná o otázky, upravované s jinými státy podobně. Určitě bychom neměli přijímat jakoukoliv smlouvu, která by zvýhodňovala nebo dokonce z naší jurisdikce vyjímala katolické církevní subjekty na našem území.

Obvykle to funguje tak, že prezident pověří vyjednáním smlouvy některého člen vlády. Ale nemusí tomu tak být. Umíte si představit nějaký případ, který by pro Vás byl tak citlivý, že by byste chtěl být u jednání po celou dobu a mít na ním kontrolu? Tedy že byste řekl na jednání s ministrem zahraničí, financí či průmyslu, nebo tím, který by to měl na starosti: budeme tam jezdit společně?

Mohlo by se jednat o sjednávání změn základních smluv Evropské unie. I v těchto případech přichází v úvahu účast na jednání o základních principech.

Ratifikoval byste svým podpisem smlouvu o umístění cizí vojenské základy na území ČR, nebo smlouvu o dlouhodobém pobytu cizích vojsk na území ČR?

Určitě nic podobného americkému radaru, o jehož umístění se u nás jednalo. Nelze vyloučit umístění prvku společné obrany na základě kolektivní bezpečnosti po dohodě se všemi členskými zeměmi EU.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. c)

Prezident republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil.

§ 5 zákona o ozbrojených silách

Prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil

a) schvaluje základní vojenské řády,

b) jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky.

Mezi armádními dokumenty, které prezidentovi prochází rukama, je např. i plán výstavby ozbrojených sil. Jako Jihočech považuji za nešťastné zrušení našich světově proslulých ženijních praporů, které odvedly velmi dobrou práci za povodní a které byly zrušeny ministryní obrany Vlastou Parkanovou. A přes prezidenta Klause to prošlo. Jak byste se k této situaci postavil Vy?

Nepovažuji se na experta na armádu. Musel bych se spolehnout na radu lidí, kteří vojenství rozumí více, než já. U takto zásadních dokumentů je to otázka konzultací. I tam, kde je to formálně pravomoc prezidenta, to nemůže být na jednom člověku. Musí si k tomu vyžádat expertízu odborníků.

Kdyby v tom odborníci našli takový problém, který armádu činí částečně dysfunkční, tak bych o tom samozřejmě jednal s předsedou vlády a ministrem obrany. To je podle mě ten nejlogičtější postup.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. d)

Prezident republiky přijímá vedoucí zastupitelských misí.

Tím se myslí vedoucí diplomatických zastoupení cizích států u nás. Na první pohled to vypadá jako ceremoniální pravomoc. Dovolím si však připomenout případ konfliktu mezi Topolánkovou vládou a prezidentem Klausem ve věci uznání Kosova. Václav Klaus nesouhlasil s tím, že vláda uznala nezávislost Kosova. Ústava ani žádný zákon neupravuje postup uznávání nově vzniklých států. Procedura je dodnes upravena vyhláškou Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSSR, která stanoví, že o uznání nově zniklého státu rozhoduje vláda usnesením, které veřejně vyhlásí. Prezident Klaus svůj nesouhlas s uznáním nezávislosti Kosova opírá o fakt, že akt vyhlášení nezávislosti Kosova byl jednostranným aktem, který je rozporu se zásadami obsaženými v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A do nynějška odmítá přijmout osobu, která by potenciálně měla vést kosovskou diplomatickou misi a tím završit proces navázání diplomatických vztahů s Kosovem ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Pokračoval byste v případě Kosova v postupu Václava Klause?

V tomto případě bych v tom pokračoval. Protože Kosovo nepovažuji za stát podle mezinárodního práva. Protože změna hranic – což byl tento případ – je možná pouze se souhlasem všech dotčených států a subjektů mezinárodního práva. Tady v tomto případě chyběl minimálně souhlas Srbska. Navíc vyhlášení nezávislosti Kosova bylo provedeno v rozporu s rezolucemi Rady bezpečnosti OSN, které se otázkou Kosova zabývaly. Proto tedy Kosovo podle mezinárodního práva nemohlo jako stát vzniknout. A tudíž to podle mě není subjektem mezinárodního práva.

Pět nebo deset let je dlouhá doba. Může se stát, že během Vašeho prezidentství by nezávislost vyhlašovaly další státy. Jaké by pro Vás byla kritéria pro uznání a navázání diplomatických vztahů?

Musel by být splněny podmínky stanovené mezinárodním právem pro vznik nového státu. To kritérium je takto jednoduché. Ve skutečnosti to samozřejmě tak jednoduché není. Posouzení, nakolik bylo naplněno mezinárodní právo, je vysoce expertní záležitost, ale dá se to takto jednoduše formulovat.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. e)

Prezident republiky pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.

Za prezidentství Václava Havla se stávalo, že odmítal vyslance navržené ministerstvem zahraničí jmenovat. Respektive to oddaloval a zdržoval...

Prezident Václav Klaus. Nebo i Václav Havel?

Oba...

V případě prezidenta Havla si to nějak neuvědomuji nebo nevybavuji, že by to bylo v takovém rozsahu, jako za Václava Klause. Nebo se možná o tom tak nemluvilo veřejně.

Myslím si, že i v tomto případě má prezident opět možnost jednat s ministrem zahraničí a problém spolu vyřešit. Šokoval mě nedávno Karel Schwarzenberg v jedné debatě, když říkal, že v tomto volebním období ani jednou nebyl pozván prezidentem republiky k debatě o zahraniční politice. Je zjevné, že tady komunikace mezi vrcholnými ústavními činiteli nefunguje. To považuji za naprosto nepřijatelné.

Mohl bych samozřejmě k jednotlivým osobám mít výhrady, ale jednal bych o tom samozřejmě s ministrem zahraničí a případně s premiérem. Ale v zásadě si nemyslím, že by prezident měl blokovat vysílání diplomatických zástupců na naše mise v zahraničí. A určitě ne tím, že by požadoval, aby určitý počet nominovaných byly nějaké jemu blízké osoby.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. g)

Prezident republiky jmenuje a povyšuje generály.

Kromě armády mohou mít v čele organizace generály i bezpečnostní sbory – Policie ČR, zpravodajské služby, Vězeňská služba nebo hasiči. A máme v tom trochu disproporce. Řadu let stál v čele hasičů generál Štěpán – dnes mají „jen“ plukovníka“. V čele Policie ČR - 40 tisícového sboru je policejní prezident Červíček, který je dnes „jen“ plukovník . V minulosti chvíli měli generála a někdy ne. Je to paradox když to srovnáme s Vězeňskou službou, která je početně asi desetinová, a které řadu let velel generál Kula. U zpravodajských služeb je to také „každý pes jiná ves“ – Vojenská zpravodajská služba nyní paradoxně nemá v čele generála – nově ji šéfuje pan Kovanda – bývalý velvyslanec u NATO. I když v minulosti službě vždy velel generál. Brigádního generála Langa však má v čele BIS. Ale civilní rozvědka UZSI má v čele „jen“ plukovníka Schwarze. Jak se Vám tato disproporce jeví? Prezident sice dělá až ten druhý krok – napřed musí navrhnout ke jmenování příslušný ministr. S těmi byste však mohl jednat o návrzích na jmenování i aktivně. Jaká je Vaše představa o uspořádání?

Nevím, jestli to způsobuje praktické problémy. Ale nějaký řád by do toho asi být vnesen měl. Přiznám se, že takto jsem o tom ještě nepřemýšlel. Ale za úvahu by to stálo.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. h)

Prezident republiky propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán.

Začněme konkrétním příkladem. Opakovaně se vedou debaty o tom, jestli by státní vyznamenání měli dostat bratři Mašínové. Vy byste je vyznamenal?

Za žádných okolností. Považuji je za vrahy. Podříznutí spoutaného člověka není vysvětlitelné ani za válečného stavu. Ani zajatci se nevraždí.

Dále tu stále ještě máme žijící příslušníky odboje proti nacistům a účastníky bojů proti Třetí říši na obou frontách. Co v jejich případě?

To jsou přirození adepti na státní vyznamenání. Lidé, kteří v bojové situaci prokázali odvahu, si ocenění zaslouží.

A ostatní občané – podle jakých kritérií byste si vybíral z došlých návrhů na vyznamenání¬? Prezident také může oceňovat i bez návrhu. Jací lidé by podle Vás měli být vyznamenáni?

Lidé morálně na výši, kteří v nějaké oblasti dosáhli vynikajících úspěchů nebo se zachovali statečně. Mohou být z oblasti kultury, vědy, sportu a různých dalších oblastí. Prostě takoví lidé, kteří požívají všeobecnou úctu, vykonali statečný skutek nebo udělali něco, čeho je třeba si vážit.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. i)

Prezident republiky jmenuje soudce.

Podle zákona o soudech a soudcích jmenuje prezident republiky soudce na návrh ministra spravedlnosti. Zažili jsme v minulosti konflikt, který řešil i Ústavní soud, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat část navržených soudců z důvodu nízkého věku. Zkoumal byste, co je to za lidi, které Vám ministr navrhuje, nebo byste to bral tak, že splnili formální kritéria a tak byste je jmenoval?

V zásadě bych jmenoval všechny navržené, pokud by splňovali podmínky pro jmenování soudcem. Pokud bych u někoho shledal, že zákonné podmínky splněny nejsou, tak bych to odmítl, ale zároveň bych takové rozhodnutí zdůvodnil.

Problém postupu současného prezidenta byl v tom, že jmenování odmítl v případě, kdy zákonné podmínky jmenování zjevně splněny byly a navíc žádné oficiální důvody odmítnutí v rozhodnutí neuvedl. Toto jeho zamítavé rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, ale on nikdy znovu nerozhodl. Jinými slovy nerespektoval rozhodnutí soudu.

Ústava Čl. 63 odst. 2

Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon“

Když už jsme u soudců - podle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů může prezident republiky podat návrh na kárné řízení proti kterémukoli soudci a také proti předsedovi obou nejvyšších soudů a předsedovi vrchního soudu, nebo krajského soudu. Sáhl byste někdy k použití této pravomoci? Můžete uvést, co by Vás pohnulo k použití takové pravomoci?

Myslím, že prezident není první v řadě, kdo podává tyto návrhy. To je asi především role ministra spravedlnosti. Ale nemohu to vyloučit, pokud bych měl pocit, že ministr spravedlnosti nekoná tam, kde má.

Ústava Čl. 63 odst. 1 písm. i)

Prezident republiky má právo udělovat amnestii.

Máte představu, že situace je zralá na částečnou nebo úplnou amnestii? (rozhovor byl připravován ještě před vyhlášením amnestie prezidentem Klausem – pozn. red.)

Amnestii nezvažuji, protože si nemyslím, že by byly tak mimořádné okolnosti, aby to bylo potřeba. Individuální případy se dají posoudit s využitím institutu milosti.

Ústava Čl. 64 odst. 1 a 2

  1. prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.
  2. Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.

Využíval byste této možnosti? Lze naznačit, v jakých případech?

Možnosti bych využíval v případě jednání o strategických otázkách, např. základních principech zahraniční politiky nebo třeba důchodové reformě. Určitě však není rolí prezidenta sedět na každém jednání vlády nebo parlamentních komor.

A nyní k pravomocem u nichž konkrétní zákon stanoví působnost prezidenta...

Zákon o zpravodajských službách § 8 odst. 1, 2 a 4

(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

Co by Vás zajímalo od zpravodajských služeb? Tedy pokud by odpověď dopředu nezmařila jejich práci...

Jednou z prvních věcí v případě zvolení by byla žádost BIS o analýzu, proč její zjištění v oblasti korupce a hospodářské kriminality nemají dopady do stíhání konkrétních osob. Snažil bych se svých pravomocí v této oblasti využít k tlaku na omezení korupčního prostředí.

Zákon o statistické službě § 18 odst 1 písm. a)

Český statistický úřad seznamuje veřejnost s výsledky statistických zjišťování prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, vlastních publikací i jiných médií a způsobem umožňujícím dálkový přístup a dále poskytuje požadované vytvořené statistické informace bezplatně Parlamentu, prezidentu republiky, vládě, Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, ministerstvům a jiným správním úřadům, soudům, České národní bance, Bezpečnostní informační službě, Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu a orgánům územní samosprávy.

Co by Vás zajímalo od ČSÚ? Třeba data o četnosti exekucí, nebo něco co není běžně v rutinním plánu šetřící a publikační činnosti ČSÚ?

To je možnost, ne povinnost. Využil bych jí, kdyby se během mého mandátu ukázalo, že pro rozhodování potřebuji něco víc, než se běžně publikuje.

Zákon o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže § 1 odst. 3

V čele Úřadu je předseda, kterého na návrh vlády jmenuje prezident republiky

Prezident jmenuje na návrh vlády některé vedoucí funkcionáře ústředních orgánů státní správy. Jako je již zmíněný ČSÚ a též ÚOHS. V těchto případech byste návrhy vlády respektoval, nebo byste zkoumal, co to je za člověka?

Informace o jeho osobě bych si vyžádal. Pokud by nebyly naprosto zásadní výhrady proti takto navržené osobě, tak ano.

V evropských státech je antimonopolní úřad nesmírně silnou institucí. I proto, že na poli své působnosti má pravomoci jako u trestního řízení policie, prokuratura a soud v jednom. U nás je tak trochu na okraji a někdy je považován za „trafiku“. V Evropské komisi je generální ředitelství pro hospodářskou soutěž vůbec nejobávanější složkou z celé Komise Nezkusil byste vyjednat s vládou, aby navrhla nějakého experta na soutěžní právo nebo veřejné zakázky? Někoho na úrovni komisaře Maria Montiho?

Obecně platí, že bych vyjednával s vládou o všech věcech, kde prezident sdílí pravomoc s vládou. Snažil bych se tak předcházet zbytečným konfliktům. Požadavek na odbornost šéfa antimonopolního úřadu je přirozený.

Zákon o vysokých školách

§ 10 odst. 3

Rektora jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy prezident republiky. Návrh se podává prostřednictvím ministra školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministr").

§ 73

Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra

Respektoval byste návrhy vědecké rady vysoké školy na jmenování profesorů, nebo byste měl potřebu zkoumat, jestli např. dotyčný práci „neopsal“?

Respektoval. Neumím si představit, jak by prezident mohl zkoumat opsání práce. K jejich posuzování mají vysoké školy své mechanismy. Pokud bych takovou informaci dostal, jistě bych měl nepříjemné otázky před jmenováním.

Ctil byste volbu akademického senátu a jmenoval byste rektora, kterého si zvolili?

Ano. Kromě zcela mimořádných okolností, které nepovažuji za pravděpodobné.

Zákon o Akademii věd

§ 10 odst. 2

Předsedu Akademie věd jmenuje a odvolává prezident republiky z členů Sněmu a na návrh Sněmu, který projedná vláda.

A u Akademie věd - tam byste rozhodnutí Sněmu respektoval rovněž?

Ano.

Děkuji za rozhovor.

0
Vytisknout
8634

Diskuse

Obsah vydání | 11. 1. 2013