Vladimír Franz

ROZHOVOR S KANDIDÁTEM NA PREZIDENTA REPUBLIKY

Vladimír Franz: Vetoval bych zákony, které odporují zdravému selskému rozumu

4. 1. 2013 / Martin Kunštek

S prof. JUDr. Vladimírem Franzem jsme o náplni práce prezidenta republiky jak je zakotvena v jednotlivých prezidentských pravomocech podle čl. 62 a 63 Ústavy a ve zvláštních zákonech diskutovali dvakrát. V případě prvního rozhovoru natočeného ještě před Vánoci, bohužel selhala technika. Při přepisu rozhovoru jsem zjistil, že diktafon zaznamenal pouze dvě odpovědi. V nouzi jsem tedy byl nucen požádat, zdali by byl ochoten na otázky odpovědět znovu. A protože byl tak laskav a mezi svátky přerušil skládání hudby a sešel se se mnou znovu, mohu jeho pohled na výkon prezidentského úřadu nakonec v tomto rozhovoru zprostředkovat. Rád bych mu za jeho toleranci tímto způsobem vyslovil dík.

Zodpovědný prezident zbytečně nezdržuje, říká kandidát na prezidenta.

Ústava Čl.62 písm. a)

Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.

Držel byste se dlouholeté ústavní tradice a jmenoval byste po volbách předsedou vlády představitele vítězné strany?

Naše ústavní tradice je taková, že prezident napřed pověřuje jednáním o sestavení vlády. Pověřený pak musí být schopen dát dohromady takový tým, který bude akceptovatelný pro Parlament. Pakliže to nejde, tak pověří dalšího a proces se opakuje. Dalo by se říci, že může pověřit kdekoho. A když to nejde ani nadvakrát, tak musí pověřit toho, koho mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. Takže takhle je u nás nastaven proces.

Ale obecně bych se snažil respektovat výsledek voleb. Takže vítěze bych jako prvního pověřil.

A když by premiér pověřený sestavením vlády předložil dohodu parlamentních stran o sestavení vlády – respektoval byste tuto dohodu? Nestavěl byste si jako podmínku, že se tvorby vlády nesmí účastnit některá ze stran?

Prezident má dbát o stabilitu a i když se mu leccos nelíbí, tak výkon jeho ústavních pravomocí má přednost před jeho subjektivními názory. I kdyby se mu to třeba hodně nelíbilo... Takže já bych se nad své pocity povznesl a samozřejmě bych respektoval dohodu parlamentních stran.

Pokud jde o jednotlivé ministry, Čl. 70 Ústavy stanoví, že „člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce“. Podle výkladu a již použité praxe v případě Davida Ratha, kterého prezident Klaus odmítal jmenovat ministrem zdravotnictví dokud byl prezidentem ČLK, je prezident republiky v takovém případě oprávněn odmítnout návrh na jmenování ministrem osoby, která je ve střetu zájmů. Co byste pokládal za střet zájmů takového typu, že by to dané osobě znemožňovalo být Vámi jmenován za člena vlády?

Podle Ústavy je jasné, že ministr nemůže být soudcem. A to na žádném stupni soudní soustavy. 

Za střet zájmů bych považoval, pokud by byl výrazným exponentem nějaké zájmové skupiny. Jako v případě, který jste uvedl. Protože pak by bylo vidět, za koho kope.

Když si vzpomeneme na případ Aleše Řebíčka, byl jmenován ministrem dopravy, ačkoliv byl spolumajitelem a členem statutárního orgánu stavební firmy zabývající se dopravními stavbami. A trvalo pak řadu měsíců, než se z firmy vyvázal. Vy byste takového ministra jmenoval, nebo byste trval na tom, že má napřed odejít z firmy?

Myslím si, že ministr by se měl vyvázat z takové firmy ještě před jmenováním. To by nedělalo dobrotu.

Ústavní právníci se přou o to, zdali má prezident právo odmítnout demisi ministra nebo návrh na jeho odvolání, nebo jej pozdržet?

Prezident by měl respektovat rozhodnutí premiéra. Ministři jsou jeho tým, za který odpovídá Sněmovně on. On s nimi musí pracovat, takže si musí zajistit, aby mu jeho tým fungoval.

Další věc, kterou prezident ale musí hlídat, je kontinuita. Aby se nestalo, že ministr zmizí a najednou není, kdo by ho nahradil. Jako se to nyní stalo v případě ministerstva obrany. No... to není dobré. Je důležité, aby úřady normálně mohly fungovat a jejich agenda běžela.

Ale na druhou stranu, když ministr odstupuje nebo je odvolán z vážných důvodů, tak nevím, proč by to mělo být zdržováno.

Ústava Čl. 62 písm. e)

Prezident jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy.

Čl. 84 odst. 2

Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.

Nedlouho po prezidentských volbách vyprší mandát podstatné části soudců Ústavních soudců. Máte už představu o osobách, která byste navrhl Senátu ke jmenování do Ústavního soudu?

Mě osobně by vůbec nevadilo, kdyby pokračoval současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský. Je ve funkci první období, takže ještě jednou by to podle zákona šlo. No a chtěl bych tam lidi takového typu, jako je on. Tedy odborníci  jak v teorii, tak v praxi.

Dále by ústavní soudce měl být člověk, který je schopen naplnit základní postulát nezávislosti. Jak na politických stranách, tak na zájmových skupinách.

O jednotlivcích, které bych navrhl, bych se však napřed chtěl poradit s praktikujícími odborníky. Z akademických kruhů, z justice a profesních organizací. S lidmi, kteří ve své branži patří k respektovaným osobnostem a jejich slovo má v té které oblasti práva váhu. A je o nich známo, že zároveň mají mravní integritu. Tu považuji za důležitou podmínku i u osob, které bych navrhl Senátu ke jmenování ústavním soudcem.

Nicméně musím říci, že považuji za důležité - s ohledem na ústavní proceduru – návrhy napřed předjednat v Senátu. V jednotlivých senátních frakcích, ale i s jednotlivými senátory – zejména z gesčního ústavně právního výboru – ale nejen z něj. Jen tak bez konzultace ty jména předhodit Senátu a pak čekat, jak to dopadne, by bylo příliš zbrklé.

Pavel Rychetský jako předseda Ústavního soudu v jenom rozhovoru prohlásil, že by předseda Ústavního soudu měl mít větší personální pravomoci.. Radil byste se s ním jako s předsedou Ústavního soudu o jednotlivých návrzích na ústavní soudce?

Jako s předsedou Ústavního soudu ne. Prezident není lobbista Ústavního soudu ani jeho náborář. Takže takhle bych to nebral.

Radil bych se s ním ale jako s význačným odborníkem na tuto oblast. To ano.

Měl by podle Vás Ústavní soud být složen ze zástupců všech právních profesí?

Ústavní soud rozhoduje především o ústavním právu. Tedy o slučitelnosti zákonů s Ústavou. A v individuálních ústavních stížnostech také o způsobu aplikace zákonů – jestli je praxe v souladu s Ústavou a právy garantovanými v Listině základních práv a svobod.

Ústavní soudce by měl být odborník, který je v právu velmi zběhlý a má hluboké a široké znalosti práva. Neměl by to být člověk, který se celý život věnuje jen třeba civilnímu právu. Aby se nestalo, že bude překvapen, že také existuje nějaké právo trestní nebo další oblasti. Také by nebylo dobré, kdyby Ústavní soud byl složen jen z expertů na jednu oblast.

Trochu jiný pohled na právo mají teoretici z právnických fakult a jiný ti, kteří vykonávají právní praxi. A i tam se často liší úhly pohledu soudců a třeba advokátů, státních zástupců či třeba notářů. Nebylo by dobré do složení Ústavního soudu namíchat lidi z různými profesními zkušenostmi?

Určitě ano. V tomto s Vámi souhlasím. A dodám ještě jednu věc. Dnes máme více než 7 tisíc platných právních předpisů. Všechny je nezná nikdo v této zemi. Právo ve svém celku už dnes není schopen nikdo znát. Takže proto by bylo dobré mít v Ústavním soudu zástupce různých právních specializací. Určitě je dobrý i akademický pohled teoretiků z fakult, který je často diametrálně odlišný od praktikujících.

Znovu ale připomínám, že to nezáleží jen na prezidentovi. O tom, jaký bude ten výsledný mix, rozhoduje i Senát. Bez jeho souhlasu si prezident může udělat jakou chce představu o ideálním složení, a nebude to nic platné. Výsledek hodně záleží na předjednání v Senátu.

Dnes už v Ústavním soudu máme určitou profesní pestrost. A podle mého názoru to funguje dobře. Takže já bych v tomto ohledu rád zachoval kontinuitu. Nebourejme zbytečně to, co funguje.

Ústava Čl.62 písm. f)

Prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu.

Jak byste přistoupil k výběru předsedů obou našich nejvyšších soudů – Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu? Jel byste si prodiskutovat s již přidělenými soudci těchto soudů o situaci, jaká tam panuje? Zjišťoval byste jejich názor, koho by rádi viděli v čele soudu?

Bezesporu ano. Toto je jedna z mála nekontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. A je tomu tak dobře. Musíme bát v úvahu, že podle Ústavy zde existuje dělba moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní. Po celých více než dvacet let zde existují třecí plochy mezi výkonnou mocí a soudy. Celou dobu se výkonná moc, ale i zákonodárci snaží nalézt způsob, jakým se dostat blíže k soudní moci nebo nad ní nabýt vrchu. Při výběru funkcionářů nejvyšších soudů je třeba dbát na to, aby to byla osoba, která dokáže udržet nezávislost. Aby ministr spravedlnosti nakonec nebyl nejvyšším pánem justice.

V tomto případě bych poradu se soudci, kteří již u soudu působí, považoval za nutnou a dobrou. Ale ptal bych se i na názor dalších soudců z nižších soudů. Justici tvoří pyramida soudů, na jejímž vrchu jsou oba nejvyšší soudy. V náplni jejich práce je kromě rozhodování o odvoláních nebo dovoláních v jednotlivých případech také sjednocování judikatury. Takže by mě mě zajímal i jejich názor na fungování příslušného nejvyššího soudu a osoby, která by měla stanout v jeho čele.

Nicméně, stejně jako u ústavních soudců bych v případě rozhodování o osobě předsedy nebo místopředsedy některého z nejvyšších soudů považoval za nutné se o kandidátech poradit též s odborníky ze všech oblastí práva.

Tady mi to nedá, abych se Vás nezeptal na Váš názor na možnost samosprávy justice. U nás navrhuje ke jmenování soudce ministr spravedlnosti. V USA instaluje soudce Nejvyšší soud USA. Bývalý ministr Otakar Motejl navrhoval zavést Nejvyšší radu justice, která by řešila personální otázky – tedy i jmenování soudců. Parlament to však tehdy zamítl. Prezident republiky sice nemá pravomoc předkládat návrhy zákonů. Nicméně jak se jako právník díváte na možnost zavedení soudcovské samosprávy?

V tom jsem s nebožtíkem JUDr. Motejlem zajedno. Myslím si, že je to zásadní otázka zajištění nezávislosti soudní moci. Dnes má ministr spravedlnosti jako člen výkonné moci obrovskou moc. Tím, že navrhuje soudce a rozhoduje o jejich umístění na soudy, možná až nebezpečně velkou moc. Může to svádět k tomu si vytvářet různé spřátelené sítě. To je právě jedním z projevů toho, o čem jsem mluvil - že se výkonná moc stále snaží nějak soudní moci „dostat na kobylku“. A parlament jí to bohužel jako zákonodárce toleruje.

Jestliže má mít justice vážnost, tak je třeba do ní vložit důvěru. Ne aby se justice musela třást před posledním úředníkem Ministerstva spravedlnosti. V neposlední řadě je to také věc cti justice.

Ústava ČR Čl. 62 písm. g)

Prezident republiky odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení.

Začněme konkrétním příkladem: – Řada lidí považuje za absurdní rozsudek nad Romanem Smetanou, který byl za počmárání billboardu odsouzen ke 100 hodinám veřejně prospěšných prací a když je odmítl nastoupit, tak mu byl trest změněn na 100 dnů vězení, ačkoliv před vynesením rozsudku škodu zahladil. Těch 100 dnů si již „odseděl“ a nyní je znovu trestně stíhán ve fázi vyšetřování pro maření výkonu soudního rozhodnutí za to, jak se nějakou dobu, než se sám vydal, vyhýbal nástupu trestu. Není toto podle Vás modelový případ pro abolici?

Druhý den poté, kdy Nejvyšší soud potvrdil původní prvoinstanční rozsudek, podle něhož byl Roman Smetana odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jsem na podatelnu Kanceláře prezidenta republiky osobně doručil žádost o udělení milosti Romanu Smetanovi.

Na celou kauzu mám několikalomný názor. První úhel pohledu je, že Roman Smetana jde svoji cestou a tím pádem se vzdává jakýchkoli opravných prostředků. Je otázka, jestli je Roman Smetana takový sám od sebe, nebo se tím snaží upozornit na to, že u nás vznikají situace, kdy se občan práva prostě nedovolá. Když jsem ho viděl v televizi při propouštění z vězení, tak jsem si tu otázku stále znovu kladl.

Celé to začalo tím, že Roman Smetana počmáral billboardy politických stran. Jen jedna z nich jej za to žalovala trestní cestou. Vzhledem k tomu, že šlo o škodu za pár tisíc korun, to mělo být asi spíš řešeno občanskoprávní cestou žaloby o náhradu škody. Samostatný problém je pak to, že jej soudila manželka volebního manažera poškozené strany. Ta se měla z projednávání vyloučit jako podjatá.

A pak ten její rozsudek. Roman Smetana zaplatil náhradu škody ještě před vynesením rozsudku. Podle zákona to je důvod k zastavení stíhání. Soudkyně Langerová jej přesto odsoudila ke 100 hodinám veřejně prospěšných prací. To bylo příliš. Stačilo by mu dát k úhradě náklady řízení. V tom okamžiku Roman Smetana odmítl respektovat celý systém, který v první instanci takto hrubě pochybil. Vzdal se práva na odvolání a odmítl trest veřejných prací nastoupit. Ten mu pak byl již automaticky podle zákona změněn na trest nepodmíněného vězení. Tomu se vyhýbal a veřejně upozorňoval na nesmyslnost rozsudku. I když se poté sám vydal... Jeho postoj a způsob vzdoru vůči systému lze považovat za určitou formu performance.

Proti němu však stojí justiční systém, který si jde také svoji cestou. Zaběhanou – kde jeden krok podle procesních zákonů automaticky navazuje na druhý. A v logice jeho fungování pak jedno nabaluje druhé. Což je to stíhání za maření.

V tomto případě se můžeme také dostat do začarovaného kruhu. Myslím si, že jeho kauza – to co udělal - není natolik otřásající naším hospodářstvím a společenským systémem, aby to jeho stíhání muselo pokračovat. Takže jeho stíhání bych nařídil zastavit. Už proto, aby byl klid. A aby lidé dostali rozum. Ta kauza bez vnějšího zásahu může být nekonečná. Je to had zakousnutý do vlastního ocasu.

Dnes už je to také mediální kauza. Na Smetanově případě se ukazuje, že média někdy mohou být velmi mocná. A že by také měla být ve své práci odpovědná.

Když to vezmeme obecně - v jakých typech případů byste používal práva udělit milost nebo nařídit zastavení trestního stíhání?

Případy bych posuzoval bych podle závažnosti trestných činů. Kritériem by pro mě byly vážné zdravotní důvody žadatele a nebo závažné sociální důvody. V případech, kdy bych byl o milost požádán, tak i když nejde o ústavní požadavek, bych považoval za vhodné získat stanovisko ministra spravedlnosti. Každý individuální případ bych samozřejmě konzultoval s odborníky.

A co kdyby se Vám dostal na stůl nějaký excesivní případ, kdy systém selhal?

Co to znamená - systém selhal?

Dnes platí nový Trestní zákoník. Ten na rozdíl od svého předchůdce trestního zákona již nepoužívá kritéria společenské nebezpečnosti. Podle něj se skutky neposuzují tak, jestli jejich spáchání představuje nebezpečí pro společnost nebo jednotlivce, ale pouze podle kritéria formálního naplnění skutkové podstaty. Takže se klidně může stát, že k trestu odnětí svobody bude odsouzen někdo, kdo sice formálně porušil zákon, ale nikomu tím nic vážného nezpůsobil. A také se může stát, že odvolací soudy věc potvrdí. Mám tím na mysli rozsudky, které by po právní stránce byly v pořádku, ale byly by vlastně nespravedlivé...

Prezident republiky přísahá, že bude dodržovat Ústavu a zákony. Ústavou je mu však dána tato možnost zjednat průchod spravedlnosti, tak kde zákon, systém nebo někdo jiný selhal.

Kdyby prezident byl něco jako robot, tak by musel také rozhodovat pouze ve smyslu ryzí právní formálnosti. Tím, že je hlavou státu osoba - člověk a, tak může k těmto případům, které mu přitanou na stole přistoupit tak, že spravedlnosti sice má být slepá – ale ne blbá.

Ústava ČR Čl.62 písm. h)

Prezident republiky má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního.

Čl .50 odst. 1

Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Uměl byste říci jaké kategorie zákonů byste Parlamentu jako prezident vracel?

Vracel bych pochopitelně zákony, které odporují Ústavě a samozřejmě zákony, které odporují demokracii. Vracel bych však také zákony, u kterých je podle selského rozumu jasné, že nejsou v pořádku. Tedy takové, které by v sobě měly vady takového charakteru, že by bylo jasné, že jejich vstoupení v platnost by uživatelům přinášelo jenom potíže.

Tady si dovolím malý komentář k naší legislativní praxi. Způsob, jakým se u nás tvoří zákony, s sebou často nese velký problém v tom, že dost často není vlastně jasné, podle čeho mají soudci rozhodovat. Náš systém legislativy je někdy až smrtící. Velké trápení soudců – ale ostatně všech uživatelů práva – je, že zákony připravují na ministerstvech lidé, kteří tam jsou krátce a nebo problému vůbec nerozumí. Nebo lidé, kteří to v životě nedělali, ale někdo jim to hodil na triko. A pak takový zákon už když vychází, tak je obklopen nejrůznějšími vyhláškami, metodickými pokyny a různými podzákonnými předpisy.

A pak tu máte neustálé novelizace. Právní úprava kolikrát platí pouze chvíli. Zákon je navržen už s dírami, nebo ty díry vzniknou při jeho schvalování. A často schválně. Takže pak se to zkouší zalátat další novelou a v té jsou zase jiné díry. A tak pořád dokola v úděsně rychlém sledu. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak je to jako kdyby se pneumatika prodávala rovnou s padesáti záplatami. Právní systém začíná být velmi nepřehledný. Stav neustálé novelizace již mockrát novelizovaných zákonů mi trochu připadá jako tvorba umělé zaměstnanosti úředníků na ministerstvech. Aby si udělali jednu, druhou, třetí čárku. Myslím, že kdyby se trochu zrevidoval ten systém domácích úkolů z pilnosti, tak že by se uživatelům práva hodně ulevilo.

Myslím si ale, že je lepší situacím, které jsem popsal, předcházet. Žádný člověk – ani prezident republiky – nemůže vědět všechno dopředu. Když se ale nějaký zákon připravuje a už je to takříkajíc na spadnutí, že začne legislativní proces – tedy jeho opracovávání, tak by se o to prezident měl zajímat. Měl by vědět, jak vypadá záměr a jak je to vtěleno do toho návrhu zákona. A měl by se do toho legislativního procesu snažit zasahovat zavčas, aby se to neubíralo úplně nesmyslnou cestou. Aby pak nebyl překvapen, co mu to vlastně přistálo na stole a jak je to tak špatné, že nebývá než použít práva veta. Věřím, že i toto se může stát. Parlament ročně schvaluje hrozně moc nejrůznějších věcí. Člověk samozřejmě nemá křišťálovou kouli, aby u všeho viděl, co to způsobí. Ale prezident republiky má možnost si v úřadu zřídit právní kancelář, aby mu pomohla mít přehled o tom, co se chystá a co je obsaženo v návrzích zákonů, které mu dříve nebo později přistanou na stole.

Právo veta by ale měl užívat jako nesmírně vzácné koření.

Článek 64 Ústavy, v odstavcích 1 a 2 stanoví, že

  1. „prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá.
  2. Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti.“.

Chápu Vaše předchozí vyjádření správně, že byste využíval pravomoci k tomu, abyste v případech, kdy podle Vás vzniká nesmyslný zákon, to šel říci poslancům a senátorům už v průběhu projednávání?

Tohle je jedna ze základních pravomocí prezidenta, jak využít váhu úřadu a viditelně zasáhnout v případech, kdy se to řítí do pekel.

Neustále se tady vede debata o tom, co je to vlastně ten prezident a co má dělat. Je to ministerský předseda dvě, nebo nadministr spravedlnosti, nebo oponent ministra financí či práce a sociálních věcí? Nebo předseda strany?

Když se prezident zvedne a včas v průběhu jednání o nějakém zákoně, jehož podoba se při procesu tvorby ubírá špatným směrem, a jde říci do Parlamentu nebo do vlády – tedy tvůrcům toho zákona – děláte to blbě z těch a z těch důvodů a zároveň řekne, jak by to podle něj mělo vypadat, tak to není ani jedno z těch hanlivých označení, který jsem použil. Nazvání věcí pravými jmény, směřování diskuse ať už konkrétní o nějakém projednávaném zákoně, nebo i obecné o směřování – to je podle mě naplnění základního poslání prezidenta.

No ale když už jsme u toho... Totéž platí i paradoxně i pro premiéra úřadnické vlády. Na stole mu přistály varující podklady od Energetického regulačního úřadu o problému se zákonem o obnovitelných zdrojích. Věděl, v jaký problém narůstá fotovoltaika. A taky věděl, komu to bude sloužit. Kdo na tom vydělá. A přestože se formálně může hájit tím, že úřednická vláda neměla dostatek sil nechat prohlašovat Parlamentem novelu zákona, která by problém aspoň podstatně utlumila, když ne odstranila, tak podle mého názoru ve funkci selhal. V té době měl popularitu větší, než prezident republiky. Takže kdyby o tom promluvil veřejně jako vrcholný představitel exekutivy, tak by té autority mohl použít k otevření debaty, která by podle mého názoru vyústila v přijetí nějakého rozumného řešení. Pod tímto veřejným tlakem by Parlament nemohl dělat mrtvého brouka.

I když vím, že prezident nemůže sám navrhovat zákony nebo předkládat pozměňovací návrhy, tak jeho slovo má svou váhu. Jeho vystoupení a Parlamentu nebo veřejné vyjádření má velký dopad. Koneckonců pozměňovací návrhy si může nějaký poslanec osvojit. Nebo také mohou vzejít z diskuse, kterou prezident otevře a nasměruje. Takže já bych v případě zvolení prezidentem autoritu úřadu využíval k včasnému řešení problémů.

Kromě práva vystoupit v Parlamentu má prezident možnost se účastnit i jednání vlády. Tam se projednávají nejen exekutivní rozhodnutí, ale i věcné záměry zákonů, kde se stanoví, jak má být zákon napsán a co v něm má být obsaženo. Šel byste do toho, zasáhnout hned na začátku, aby se nějaký nesmysl v principu „zatrhnul“ včas - dříve než se promítne do celého textu zákona, odkud se pak velmi obtížně odstraňuje v průběhu projednávání v Parlamentu?

No to především. A hlavně zavčasu. Prevence je vždy lepší než hašení škod.

Ústava ČR Čl.62 písm. i)

Prezident republiky podepisuje zákony.

Čl.51

Přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident republiky a předseda vlády.

Za obou dosavadních českých prezidentů došlo k situaci, že některé zákony prezident sice nepodepsal, ale ani je nevetoval. Prostě nechal marně uplynout 15 denní lhůtu a nechal jej jít do sbírky zákonů, i když pod nimi nechtěl být podepsán. Jak se na tuto praxi díváte? Uchyloval byste se k ní, nebo byste se držel zásady, že zákon, který nemohu podepsat, vetuji?

Tento postup je u prezidenta výrazem, že s tím zákonem má nějaký osobní problém. Je to výraz toho, že to sice asi být musí, ale že se toho štítí a nechce od toho být upatlán.

Není potom lepší v této situaci použít veto?

Dobře. Tak prezident použije veto a co se stane? Jde to znovu do Sněmovny a tam ho – když to považují za důležité, přehlasují. A co potom?

Přece jen prezident aspoň něco udělá, když řekne: Pánové v tom a v tom paragrafu jste udělali chybu. Zkuste to ještě zvážit. A proto Vám to vracím...

Tohle ale není ta situace, kdy se tento postup používá. V případech, kdy prezident najde jasnou chybu – třeba že § 25 odporuje § 39, nebo když zákon odporuje jinému zákonu, tak je na místě použít veto. Stejně tak, když vznikne zákon, který ukládá zcela nesmyslné povinnosti, nebo je v praxi nepoužívatelný. Respektive jeho užívání by působilo jen škody.

Ale tento postup se používá v situacích, kdy zákon je formálně v pořádku, ale prezident s ním osobně nesouhlasí z důvodů odlišné životní a názorové filosofie. Takže v takových případech bych použití takového postupu viděl také.

Ústava ČR Čl.62 písm. j)

Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.

Čl. 97. odst. 2

Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.

V minulosti jsme zažili situaci, kdy Sněmovna navrhla ke jmenování prezidentem NKÚ svého tehdejšího místopředsedu Františka Brožíka, a tehdejší prezident republiky Václav Havel jej však nejmenoval. Ani jej však oficiálně nezamítl. Nechával to „vyhnít“ a potichu signalizoval, ať navrhnou někoho jiného. Mohlo by se něco takového stát za Vašeho prezidentství? Nakolik byste se cítil vázán návrhy Sněmovny?

Na jednu stranu by prezident měl brát v potaz, že mu Sněmovna někoho navrhla.

Na druhou stranu by ale prezident asi neměl být někdo, komu něco přinesou, aby to podepsal a on to podepíše. Jak to známe z filmu Císařův pekař. Tak takhle to být také nemá.

Takže když mu navrhnou někoho, kdo problematice vůbec nerozumí nebo je to s ním nějak jinak v nepořádku – provází ho různé skandály – tak prezident má právo jmenování odmítnout. A obrátit se na Sněmovnu a zeptat se jestli by tam neměli někoho lepšího? Nebo jinak řečeno - zda by příště mohli najít a navrhnout nějakého skutečného odborníka, který je bezúhonný.

Další problematická situace může nastat, když se vládní většina ve Sněmovně rozhodne dosadit na NKÚ svého exponenta. Proto, aby jí tam „kryl záda“. To by byla snaha ovládnout kromě výkonné moci i složku, která ji má nezávisle kontrolovat. A to je nepřijatelné. Já bych to považoval dokonce v některých situacích i za protiústavní. Velmi však záleží na kontextu. No a v takové situaci má prezident podle mého názoru nejen právo, ale dokonce povinnost takovou nominaci odmítnout. Ale vždy je třeba pečlivě posuzovat kontext.

Nebylo by dobré v situaci, kdy se bude blížit konec mandátu prezidenta nebo viceprezidenta NKÚ, nebo když by některá z těch židlí osiřela, jít dopředu vyjednávat se Sněmovnou, aby navrhli někoho, kdo problematice kontroly hospodaření rozumí?

Navíc to jsou velmi odpovědné a důležité funkce. Prezident je sice podle Ústavy ten, kdo má dělat až ten druhý krok – tedy poté, kdy obdrží návrh, buď jmenuje nebo nejmenuje. To ale neznamená, že nemůže dopředu vyjednávat – nemusí to být o konkrétních jménech – ale o parametrech, které by měl splňovat člověk, kterého mu mají navrhnout. Aby to byl odborník a ne politický trafikant.

Ústava Čl.62 písm. k)

Prezident republiky jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.

Máte už představu o konkrétních osobách, které byste jmenoval do Bankovní rady ČNB?

V poslední době jsem měl možnost se s řadou ekonomických odborníků bavit o fungování Bankovní rady. A přestože to byli lidé jinak různých názorů a často zastánci různých ekonomických směrů, tak se všichni shodli, že současné složení Bankovní rady je velmi dobré a poměrně dobře vyvážené.

Já jsem zastáncem kontinuity. V případech, kdy to funguje, bych to neměnil. Třeba jen proto, abych se „zapsal do dějin“ nebo tam dosadil nějaké své kamarády.

Mandáty členů nekončí všechny ve stejný okamžik. A vždy když by se někomu blížil mandát ke konci, tak bych začal konzultovat s odborníky jak dál. Obrátil bych se klidně i na stávající členy Bankovní rady ČNB. Oni společně tvoří to měnové dílo. A asi by nebyli rádi, kdyby tam přišel někdo, kdo by tu dosavadní práci úplně rozmetal. To pak vede k takové celkové nestabilitě všeho.

Stejně jako u ústavních soudců bych se nažil najít lidi, kteří nejsou napojeni na různé zájmové skupiny.

Stejně jako je tomu v případě dnešní Bankovní rady, bych se snažil, aby její složení bylo názorově pestré. Aby tam byli stoupenci různých ekonomických proudů a škol. Ale snažil bych se zachovávat stabilitu a kontinuitu.

Konzultoval byste kandidáty na členy Bankovní rady ČNB se sociálními partnery – zástupci výrobních odvětví a obchodu, s odbory, eventuálně vládou a třeba rozpočtovým a hospodářským výborem Sněmovny? Přece jen rozhodování Bankovní rady třeba o úrocích má značný dopad na ekonomiku, zaměstnanost, ale i obsluhu dluhové služby státu...

Začal bych s odborníky z řad teoretiků – z výzkumných pracovišť a z vysokých škol. U těch je záruka, že nepreferují jen úzký partikulární zájem. Ono totiž to, co prospívá jednomu odvětví, může druhému škodit. Přínos akademiků vidím v tom, že mají více syntetizující pohled.

Tím neříkám, že by mě nezajímal názor třeba Hospodářské a Agrární komory, Svazu průmyslu, ale i odborů a v neposlední řadě i samotného bankovního sektoru.

U politiků bych byl opatrný. Přece jen to, že je ČNB podle Ústavy nezávislá instituce, není samo sebou. A má to svůj důvod. Navíc ani zákonodárce nestanovil na rozdíl od Ústavního soudu, kde je u jeho členů ke jmenování nutný souhlas Senátu, povinnost schvalovat členy Bankovní rady třeba ve Sněmově, která dělá rozpočet. A to také něco napovídá.

Zeptám se speciálně na jednoho člena Bankovní rady, který je zároveň šéfem bankovního dohledu. Je podle Vás přípustné, aby to byl někdo, kdo je v tom sektoru dnes činný? Na jednu stranu by mohlo jít o střet zájmů. Na druhou stranu – kdo jiný zná všechny finty, používané v praxi?

Určitě by to bylo možné. Proč ne? Z právnické fakulty znám několik lidí, kteří jsou špičkovými teoretickými znalci hmoty nebo procesu v nějaké oblasti práva, ale v životě by si netroufli jít před soud. Raději se nechají zastupovat advokátem, protože praxe je pro ně naprostým tajemstvím. Takže když má někdo něco kontrolovat, tak do toho musí vidět. Musí to znát zevnitř, jak to tam chodí v praxi a co třeba znamenají některé neformální kódy používané v odvětví. Měl by znát ty finty, které se používají. Samozřejmě by to neměl být člověk, který je spojen s nějakým strašlivým průšvihem, který by si pak mohl krýt.

Ústava Čl.63 odst. 1 písm. a)

Prezident republiky zastupuje stát navenek.

V naší zemi máme téměř už ústavní tradici disharmonie mezi vládou a prezidentem republiky v některých otázkách zahraniční politiky. Václav Havel měl v minulosti a Václav Klaus má dodnes často jiné názory než vláda na Evropskou unii nebo i další věci v oblasti zahraniční politiky. Jak byste se Vy choval v situaci, kdy byste měl na zahraničněpolitické otázky jiný názor, než vláda?

Ano, u nás je to skutečně skoro až ústavní tradice. Ale nedá se nic dělat.

V takové situaci je nutné jednat a snažit se najít mezi různými názory nějaký konsensus. Prezident není nástupem do úřadu zbaven občanských práv, takže může mít na různé věci různé názory. I to odlišné od vlády. A může je samozřejmě na domácí půdě i říkat. Ale navenek by reprezentanti státu měli vystupovat jednotně. Není možné si názorové rozpory řešit před třetími subjekty – před našimi zahraničními partnery. To nedělá dobrotu.

Účastnil byste se osobně jednání Evropské rady? Na tyto summity šéfů států a vlád jezdí třeba za Francii prezident i premiér. A často se stává, že tzv. kohabitují – tj. jsou z opačných politických táborů. Dávno už to nikdo nebere jako skandál, když má každý z nich trochu jiný postoj. Bere se to tak, že každý z nich vytyčuje jednu stranu koridoru, kterým je Francie ochotná kráčet...

Je otázkou upřesnit si, co má vlastně prezident v naší zemi dělat. Jaká je jeho úloha. Ve Francii mají daleko více prezidentský systém. Podle jejich Ústavy je role prezidenta daleko silnější. To si až člověk klade otázku: jaká je vlastně role premiéra? Francouzský prezident daleko více než náš zasahuje do řešení hospodářských a ekonomických otázek. U nás je posledních 10 let prezidentem ekonom, který by pro to měl také slabost, ale Ústava mu nedává tolik prostoru jako francouzskému prezidentovi.

Ale když se vrátím k Vaší otázce: V případě běžné agendy Evropské rady bych to nechal na premiérovi. Chtěl bych od něj vědět, o čem se tam jedná a s jakou pozicí tam jede. Tu pozici mu ostatně verifikuje i Parlament. U běžných provozních věcí bych v zásadě jednání nechal na něm.

Něco jiného jsou pak zasedání Evropské rady, kde se připravují změny základních smluv – jako to bylo v případě Lisabonské smlouvy. Tak u toho by prezident měl být. Musí být předtím velmi dobře informován o tom, co se chystá, aby byl připraven na místě reagovat a jednat. A rozhodně by měl jet také. Už proto, aby si k tomu mohl říci svoje za zavřenými dveřmi, když se s textem ještě něco dá dělat. Aby se pak nedostal do situace, kdy je smlouva hotová, on ji má ratifikovat a hledá kličky, jak se z toho vyzout.

Ústava Čl.63 odst. 1 písm. b)

Prezident republiky sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy.

Tím se plynule dostáváme k mezinárodním smlouvám. Dovolím si zde připomenout případ z roku 1998. Tehdy se na půdě OECD připravovala Mnohostranná dohoda o investicích (MAI). Za ČR jednali zástupci Ministerstva financí. Dělo se tak v naprosté tichosti a v celé  ČR o tom vědělo jen asi 5 lidí. V návrhu této smlouvy bylo ustanovení o arbitrážích, které by i „potenciálním“ investorům, kteří ještě neinvestovali v ČR ani korunu, umožňovalo žalovat stát za zmařenou investici a požadovat miliardové odškodné. Politická reprezentace na úrovni Parlamentu ani netušila, že probíhají nějaká taková jednání. Odpovědný ministr financí Ivan Pilip o tom měl jen povšechné informace, protože téměř vše vyjednával jeho náměstek. Tehdy causu na svých stránkách zveřejnil měsíčník Pražský demokrat což vedlo k otevření veřejné debaty o této smlouvě. A pak tehdejší prezident Václav Havel řekl: „A dost! A tohle už ne!“. A fakticky tak zastavil práce na přípravách naši účasti na této smlouvě. V tu chvíli naši vyjednavači na půdě OECD oznámili, že se stahují a že ČR nebude smluvní stranou. Pak z toho byla velká aféra i ve Francii, v Kanadě a v dalších zemích, které se po bouři v Parlamentech také stáhly. A příprava smlouvy nakonec zkrachovala. Umíte si představit takový zásah, kdy byste se zvedl a řekl „tohle přece mě neprojde“. Eventuálně „odebírám vám zmocnění ke sjednání této smlouvy“?

(Autor tohoto rozhovoru byl tehdy autorem investigativní reportáže v měsíčníku Pražský demokrat. Redakce přes přísné utajení koncept dohody na MF získala. Odpovědným editorem a vydavatelem měsíčníku byl Štěpán Kotrba – pozn. red.)

Prezident se musí o takové věci zajímat průběžně. Od toho si může na Hrad zvát ministry ,aby jej informovali o tom, co chystá a na čem pracují a jak.

Když nikdo nevěděl o tom, že se chystá smlouva, kde byly nejdříve sankce, aniž by došlo k nějakému plnění, tak je to pochopitelně dost divné a podezřelé. Vůbec se nedivím prezidentu Havlovi, který ač nebyl právníkem ani ekonomem, tak si normálním lidským čuchem dokázal pojmenovat, že kdyby někdo chtěl, tak může získat neuvěřitelné výhody a profit na něčem, z čehož by naše země neměla žádný užitek. Akorát by mohla být za dojnou krávu.

Myslím si, že bychom měli vědět, co naši zástupci vyjednali. A mělo by být vysvětleno proč a k čemu nám to bude dobré. A to ještě před tím, než se smlouva podepíše.

Umíte si představit, že byste již sjednanou smlouvu odmítl podepsat? Vezměme si situaci, kdy smlouva byla sjednána předtím než byste nastoupil do úřadu. Máme tu příklad konkordátu s Vatikánem. Smlouva je vyjednaná a hotová (sjednána za vlády premiéra Špidly – pozn. aut.). Posledně její ratifikaci zastavil Parlament. Ale již jednou jsme zažili situaci, kdy Parlament v případě Rámcové úmluvy o kontrole tabáku napřed ratifikaci odepřel a na druhý pokus souhlas vydal s výhradou k některým článkům (tzn. stanovil, že některými ustanoveními není ČR právně vázána – pozn. aut.). Jak byste se postavil ke konkordátu, který církevní právnické osoby vylučuje z jurisdikce českého vnitrostátního práva?

Pro církev a její vnitřní náboženský život samozřejmě platí kanonické právo. Ale nelze zapomínat, že církevní činitelé jsou zároveň občany České republiky. A v České republice platí české právo. Zkusím provést přirovnání. Kanonické právo plní uvnitř církve stejnou úlohu, jako v nadnárodní firmě vnitropodnikové předpisy o tom, jak se mají chovat zaměstnanci a jak mají vystupovat jménem firmy manažeři. Zvyky ve firmách mohou být různé. V anglosaských firmách jsou vnitřní předpisy jiné, než v německých firmách. To ale neznamená, že lidé, kteří v té nadnárodní firmě pracují, že se na ně nevztahuje vnitrostátní právo toho státu, na jehož území se nachází a vykonávají práci. Pobočka americké firmy v ČR samozřejmě působí podle českého právního řádu. To se samozřejmě vztahuje i na zaměstnance, kteří v ní pracují v ČR. Firma si sice může vnitřně upravit třeba to, že manažeři musí chodit v práci v obleku. Ale není to tak, že by se na české zaměstnance té pobočky, co působí u nás, vztahoval právní řád USA. (Bohužel tomu tak je. Je znám pracovněprávní spor redaktorky RFE vPraze Snježany Pelivan. RFE/RL svým zaměstnancům (cizincům) nabízí standardizovanou pracovní smlouvu, která uvádí: „Podmínky pracovního poměru se řídí příslušnými ustanoveními práva Spojených států amerických, práva District of Columbia (DC) nebo vnitřními předpisy/politikami Společnosti. Situací se zabýval Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva i Český helsinský výbor, který praxi nazval nemorální. O konfliktu informovaly BL. – pozn. red.)

Takovou filozofii, která je použita u konkordátu, musíme striktně odmítnout. K čemu by to vedlo? Byl by to precedent k tomu, aby se Američané začali dožadovat toho, aby pro pobočky jejich firem platilo americké právo? Pak by přišli Číňani a chtěli by, aby v čínských firmách v ČR platilo čínské právo. A kam by to vedlo? Nakonec by ve firmách vlastněných muslimy bylo uplatňováno právo šaríja?

To je zcela nepřijatelný princip. Uvnitř státu musí platit vnitrostátní právo. V USA mají spoustu různých menšin a náboženských skupin. Všichni ale musí respektovat zákony USA. Nikdo by si tam ani nedovolil navrhnout, natož vyjednat smlouvu, která by popírala princip působnosti amerického práva na teritoriu USA.

Ve firmách samozřejmě mohou být vnitřní přepisy, ale ty nesmí odporovat státním zákonům. A to platí i pro církev. Vnitřní život ať si řídí kanonickým právem, ale při vystupování v právních vztazích k necírkevním osobám samozřejmě musí i církev a její hodnostáři respektovat český právní řád.

Konkordát v takové podobě, jako byl sjednán, bych tedy svým podpisem neratifikoval.

Ratifikoval byste svým podpisem smlouvu o umístění cizí vojenské základy na území ČR, nebo smlouvu o dlouhodobém pobytu cizích vojsk na území ČR?

To je těžká otázka. Jinak se na ni díváme dnes, kdy nám podle všeho nic nehrozí, a jinak bychom se na to dívali, kdyby nám někde za humny stanovala třeba čínská vojska.

Kdyby to bylo nezbytně nutné a byl to výsledek naplnění spojeneckých závazků, tak asi ano. Ale nesměl by to být výsledek nějakého násilného tlaku toho, kdo u nás tu základnu chce mít. Když se vzpomínám na jednání o americkém radaru, tam se mi nelíbil způsob, jak se o tom jednalo. Američané přišli a řekli - tak tady to chceme mít. A nikdo z našich zástupců nebral ohled na to, že je to pár kilometrů od velkého města. V brdských lesích, které by se zase musely uzavřít. Kladl jsem si otázku, proč vláda nenabídne třeba vojenskou oblast Libavá, kde široko daleko nic není. Takže takové vnucení by se mi nelíbilo.

Smlouvu bych podepsal, jen kdyby bylo jasné, že je to nezbytné pro naši obranu. Kdyby to bylo výsledkem dohody a kdyby to byla spojenecká základna. Vnímám, že jsme členy NATO a z toho nám mohou vyplývat i nějaké povinnosti přispět ke společné obraně. Třeba nějakou společnou základnou NATO. Ale muselo by to být naše rozhodnutí, že to potřebujeme pro zajištění bezpečnosti. Jinak ne.

Nedá mi to, abych se nezeptal na extrémní situaci. Česká republika naštěstí nikdy okupaci nezažila a doufám, že se nám to ani nestane. Ale dvakrát se to stalo jejímu předchůdci Československu. Poprvé v roce 1939, kdy okupaci vojsky nacistického Německa podepsal v Berlíně prezident Emil Hácha. Bylo to v noci před vstupem Wehrmachtu na území zbytku Československa. A podruhé v roce 1968, kdy v Moskvě podepsal smlouvu o pobytu sovětských vojsk prezident Ludvík Svoboda. To bylo v situaci, kdy Československo bylo již několik dnů okupováno vojsky Varšavské smlouvy. Jak byste se zachoval situaci, kdy byste čelil tlaku na podpis okupace ČR?

To je strašná situace. Pozice prezidenta je v tu chvíli velmi nezáviděníhodná. Prezident Hácha se rozhodl tak, že podepsal - bez porady s vládou a bez souhlasu Parlamentu. A bral to jako osobní oběť. I když se na to člověk dívá z odstupu, tak musí přemýšlet - jak by to dopadlo? To je stejné, jako v případě Mnichovské dohody. Měl Beneš přijmout mnichovský diktát nebo ho měl odmítnout? Ani dnes nevíme, jak by to dopadlo. Takže to rozhodování muselo být strašné. To byla patová situace.

Stejně tak prezident Svoboda, který jednal v Moskvě ve velmi nezáviděníhodné situaci a fakticky pod nátlakem. Protože po Praze jezdily ruské tanky a střílelo se. Vzpomínám si, že se říkalo, že na místě vyhrožoval, že se zastřelí, ale pak se nezastřelil.

Ono by bylo hezké říci - v žádném případě bych nepodepsal. Ale kdo si to dokáže představit? Ten šílený tlak... Otázky – co se stane, když podepíšu a co když nepodepíšu? Nebude to stát život polovinu národa? Strašně by záleželo na okolnostech. Co by hrozilo? Je to těžké říci... V každém případě toho bych se dožít nikdy nechtěl.

Ústava Čl . 63 odst. 1 písm. c)

Prezident republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil.

§ 5 zákona o ozbrojených silách

Prezident jako vrchní velitel ozbrojených sil

a) schvaluje základní vojenské řády,

b) jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky.

Jaký je Váš vztah k armádě? Jak se díváte na armádu?

Armáda tady má svoji tradici. Ta je dána už legionářskou tradicí. V jejich případě byla v minulosti trochu zveličována úloha východních legií v Rusku na úkor legionářů slovinských nebo v Itálii. Pak samozřejmě tradice našich bojovníků ve 2. světové válce, kdy naši vojáci bojovali na všech možných frontách. Přestože tyto dobré tradice byly za minulého režimu ničeny a armáda byla ideologizována tak, až se v očích obyčejného pozorovatele dostala až do roviny Černých baronů, tak přesto si i v této době dokázala uchovat a vypěstovat některé skvělé obory. Šlo zejména o odbornické obory, jako vojenská medicína. Třeba naše vojenská chirurgie, mozková chirurgie nebo kardiochirurgie byla vždy světová špička.

I v oblasti vojenských odborností máme některé velmi vyspělé útvary. Třeba protichemické vojsko.

Nejen kvůli této velmi důstojné tradicii bychom na naši armádu měli pohlížet jako na důstojnou složku společnosti. I když už to není nějaká megaarmáda, která plošně pokrývá celou zemi. Ale plní nejrůznější úkoly, které vyplývají z obrany a ochrany země a plnění spojeneckých závazků.

Její budoucnost vidím v té odbornické rovině. Do společné obrany v rámci NATO můžeme přispívat těmi špičkovými odborníky – specialisty. Ty máme a na vysoké úrovni.

Takže si myslím, že bychom o armádě nemuseli slyšet vždy jen když někdo udělá nákup nějakých předražených technologií. Myslím si, že armádě by se měla vrátit přirozená důstojnost - jako každému jinému oboru.

Mezi armádními dokumenty, které prezidentovi prochází rukama, je např. i plán výstavby ozbrojených sil. Jako Jihočech považuji za nešťastné zrušení našich světově proslulých ženijních praporů, které odvedly velmi dobrou práci za povodní a které byly zrušeny ministryní obrany Vlastou Parkanovou. A přes prezidenta Klause to prošlo. Jak byste se k této situaci postavil Vy?

Armáda – stejně jako jiné obory – je odvětví, které je tvořeno především lidmi. A tady má být schopna přijít na pomoc, když to lidé potřebují. Rušení ženijních praporů se zdůvodňovalo - pokud si vzpomínám - tím, že nejsou peníze. Tedy nutností úspor. V takové situaci bych si uměl představit, že by bylo možné oželet nějakou – byť zajímavou – technologii. Ale rozhodně by měli přednost lidé. Dal bych přednost lidem před drahými hračkami. A s tím bych jim to vrátil k přepracování.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. d)

Prezident republiky přijímá vedoucí zastupitelských misí.

Tím se myslí vedoucí diplomatických zastoupení cizích států u nás. Na první pohled to vypadá jako ceremoniální pravomoc. Dovolím si však připomenout případ konfliktu mezi Topolánkovou vládou a prezidentem Klausem ve věci uznání Kosova. Prezident Václav Klaus nesouhlasil s tím, že vláda uznala nezávislost Kosova. Prezident Klaus svůj nesouhlas s uznáním nezávislosti Kosova opírá o fakt, že vyhlášení nezávislosti Kosova bylo jednostranným aktem, který je rozporu se zásadami obsaženými v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. A do nynějška odmítá přijmout osobu, která by potenciálně měla vést kosovskou diplomatickou misi a tím završit proces navázání diplomatických vztahů s Kosovem ve smyslu Vídeňské úmluvy o diplomatických vztazích. Umíte si představit takový postup, nebo byste prostě vzal na vědomí, že nějaký nový stát prostě vznikl, vláda jej uznala, a tudíž byste neblokoval navázání diplomatických vztahů?

Otázka Balkánu je neuvěřitelný pytel blech. Co si budeme namlouvat. Nemyslím si, že naše první angažmá ve věci po boku spojenců z NATO hned po vstupu - jak ho nazval svým slovníkem prezident Havel „humanitární bombardování“ - byl ten nejšťastnější způsob, jakým jsme se měli prezentovat.

Samostatnou otázkou pak je, jaká je situace v Kosovu. A vůbec v celém regionu. To není jen Kosovo, máme tu také problémy v Albánii, máme tu Makedonii. Tam to také není úplně, jak by to mělo být. Takové mírové nenásilné soužití různých národností jako v Belgii nebo v Holandsku.

A pak je tu také Srbsko. Problém s Kosovem se také týká Srbska a vztahů s ním.

Nicméně dnes se Kosovo deklaruje jako stát. Vláda jej uznala. Takže by asi bylo lepší s nimi nějaké diplomatické vztahy navázat. Protože je lepší vědět, co dělají.

Navíc musíme vzít v úvahu, že Srbsko je dnes země, která míří o Evropské unie. Je v čekatelské pozici, vyjednává o možném vstupu. Může se stát, že se členem EU stanou nakonec obě enklávy. Takže si nemyslím, že by bylo dobré hledat v Evropě to, co nás rozděluje. Ale spíš hledat cestu, jak z toho problému ven.

Jiná otázka ovšem je, jestli bych chtěl v Kosovu žít. A to tedy nechtěl.

Ústava ani žádný zákon neupravuje postup uznávání nově vzniklých států. Procedura je dodnes upravena vyhláškou Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSSR, která stanoví, že o uznání nově zniklého státu rozhoduje vláda usnesením, které veřejně vyhlásí. 5 nebo 10 let je dlouhá doba, během níž může vzniknout řada nových států. Jak byste se stavěl k novým státům, které by vyhlásily nezávislost během Vašeho prezidentství? Co by pro Vás bylo kritériem pro navázání diplomatických vztahů?

Především to, jestli je schopen mírově koexistovat se svými sousedy. A především to, jaké je jeho uspořádání a celkové politické směřování. Jestli je aspoň naděje, že jeho vývoj se bude ubírat cestou k demokracii. To je samozřejmě dopředu těžké odhadnout. Zejména u neevropských zemí, které mají za sebou úplně jiný vývoj, mají odlišné tradice, a úplně jiný způsob uvažování. Ale myslím si, že s výjimkou případů, kdy by z vnitřních poměrů „vstávaly vlasy na hlavě“, byla na místě určitá vstřícnost. Může se stát, že se to časem zvrhne. To nelze vyloučit nikdy. Ale s určitou dávkou opatrnosti by vstřícnost měla být na místě.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. e)

Prezident republiky pověřuje a odvolává vedoucí zastupitelských misí.

Za prezidentství Václava Havla se stávalo, že odmítal vyslance navržené ministerstvem zahraničí jmenovat. Tedy ne že by je rovnou zamítl, ale prostě ten krok neučinil. A odvolával se na to, že nemá stanoveny žádné lhůty. Říkalo se, že potichu signalizoval, že s těmi lidmi nemá problém, ale že je jmenuje, až se najde nějaká vyslanecká židle i pro nějaké jemu blízké osoby. Jak se díváte na tento problém? Zdržoval byste jmenování vyslanců? Zkoumal byste co je to za lidi – jestli rozumí zemi, do níž mají jít působit?

Tak kamarády bych rozhodně takto nikam necpal. Já bych zbytečně nezdržoval. Chtěl bych vědět, co je to za člověka - jestli rozumí diplomacii a umí řídit ambasádu. A jak by to dělal. Osoba velvyslance – tedy to jaký je – také spolurozhoduje o tom, jak se v zemi, kde působí, na jeho zemi pohlíží.

Předně bych se ale také podíval na to, jak je nastavena činnost ambasád. Z pohledu občana, který do té země pojede a dostane se tam do úzkých. Některé věci znám z vlastní zkušenosti. Víme, jakým způsobem reagují Američané, když se někde něco stane jejich občanovi. A vzpomínám si, že když jsem se dostal lehce do úzkých ve Francii, tak jsem tam zjistil, že úřední doba pro občany je někdy od 9 do 10 ve středu. A měl jsem z toho dost potíže... a musím říci, že jsem takový přístup dost proklínal. Vím, že to není jediný úkol, který, vedle reprezentace země, ambasáda má. Ale na službu obyčejným lidem by se nemělo zapomínat. Neměla by to být jenom taková přidružená výroba.

Když už jsme u toho - prezident může velvyslance nejen jmenovat, ale i odvolávat. Sáhl byste k tomu, kdybyste zjistil, že v některé zemi se pro naše občany úřaduje jen ve středu od 9 do 10, jak jste uvedl?

Nad takovým přístupem je nutné se pozastavit. Pak bych se zeptal, jestli by to třeba nešlo ještě v pondělí a v pátek? A pokud ne, tak to by mohl být důvod pro odvolání. Těch důvodů samozřejmě může být víc. Od třeba fatálního selhání v podobě nějakých neuvěřitelných afér. Nebo kdyby se ukázalo, že nejedná jako zástupce NAŠÍ země, ale jako agent někoho jiného. Těch důvodů samozřejmě může být více – od zcela zásadních až po... řekněme... „lidské slabosti“. V každém případě by si každý z nich měl uvědomit, že v zemi, kde působí, dělá jakousi výkladní skříň naší země. A podle toho by se měl chovat, působit, pracovat...

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. g)

Prezident republiky jmenuje a povyšuje generály.

Kromě armády mohou mít v čele organizace generály i bezpečnostní sbory – Policie ČR, zpravodajské služby, Vězeňská služba, nebo hasiči. A máme v tom trochu disproporce. Řadu let stál v čele hasičů generál Štěpán – dnes mají „jen“ plukovníka“. V čele Policie ČR - 40 tisícového sboru, je policejní prezident Červíček, který je dnes „jen“ plukovník . V minulosti chvíli měli generála a někdy ne. Je to paradox když to srovnáme s Vězeňskou službou, která je početně asi desetinová, a které řadu let velel generál Kula. U zpravodajských služeb je to také „každý pes jiná ves“ – Vojenská zpravodajská služba nyní paradoxně nemá v čele generála – nově ji šéfuje pan Kovanda – bývalý velvyslanec u NATO. I když v minulosti službě vždy velel generál. Brigádního generála Langa však má v čele BIS. Ale civilní rozvědka UZSI má v čele „jen“ plukovníka Schwarze. Jak se Vám tato disproporce jeví? Prezident sice dělá až ten druhý krok – napřed musí navrhnout ke jmenování příslušný ministr. S těmi byste však mohl jednat o návrzích na jmenování i aktivně. Jaká je Vaše představa o uspořádání?

Bylo by dobré v tom udělat pořádek a srovnat to. Už proto, aby na nějakém společném zasedání, kde se řeší mezinárodní spolupráce, nemuseli naši plukovníci před generály z partnerských organizací stát v pozoru a salutovat. Ale to se týká i společných porad jednotlivých složek doma. Ono to vypadá jen jako otázka nějakých hodností, ale k té nejvyšší funkci ve sboru to podle mého názoru patří.

Chci věřit, že ten stav není výrazem osobní nevole ministra. Může být, že ten člověk je ve funkci jen krátce a ještě se to nestihlo. Ale myslím si, že by se to mělo dorovnat. Je lepší, když si ty subjekty jsou na úrovni velení rovné.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. h)

Prezident republiky propůjčuje a uděluje státní vyznamenání, nezmocní-li k tomu jiný orgán.

Začněme konkrétním příkladem. Opakovaně se vedou debaty o tom, jestli by státní vyznamenání měli dostat bratři Mašínové. Vy byste je vyznamenal?

Ona je to trochu virtuální otázka. Jeden z nich je mrtev a druhý řekl, že o to nestojí. Takže vnucovat mu to je samo o sobě nesmysl. Ale u bratrů Mašínů mám problém se způsobem provedení jejich akce. Oni to brali jako svůj způsob odporu proti totalitnímu režimu. Měli to ostatně v rodině jako tradici. Jejich otec padl ve střetu s nacisty. Jejich akt je někdy zdůvodňován tím, že v odboji se to bralo, jako by pořád byla válka. Z tohoto pohledu bych nezpochybňoval třeba přestřelku na hranicích. Ale mám problém se způsobem, jakým si opatřili peníze. To vyloupení pošty. A navíc to podříznutí spoutaného – to je i podle válečného práva válečný zločin.

Takže já bych si to uměl představit jedině v situaci, kdyby společně s řádem přijali i trestní odpovědnost. Potom... proč ne?

Dále tu stále ještě máme žijící příslušníky odboje proti nacistům a účastníky bojů proti Třetí říši na obou frontách. Za minulého režimu se zapomínalo na ty co bojovali na západní frontě a po listopadu 1989 zase na ty co bojovali na východní frontě. Co v jejich případě?

Ani na západní ani na východní frontě to rozhodně nebyl žádný med. Vyznamenal bych je bez rozdílu, protož ti lidé si prošli peklem. A nedělali to s vidinou, že za to něco budou mít.

A ostatní členové společnosti – podle jakých kritérií byste si vybíral z došlých návrhů na vyznamenání? Prezident také může oceňovat i bez návrhu. Jací lidé by podle Vás měli být vyznamenáni?

Předně jsou tady lidé, kteří mají velké zásluhy v tom, že zachraňovali lidské životy. Pak tu máme lidi, kteří zachraňovali lidské osudy – tím myslím, že se angažovali ve prospěch lidí, kteří byli perzekvováni, týráni nebo jim byly ničeny osudy.

Máme tu také vědu, která je v některých oblastech na vysoké úrovni. A mohla by být na ještě vyšší, kdyby se na to z politické úrovně neustále nepohlíželo jako na nějakou svépomoc, která je tak trochu v ilegalitě.

A to se týká i kultury. Když si člověk otevře noviny, tak se neustále na první straně dočítáme, kde si nějaký fotbalista odřel koleno. Ale když nějaký básník napíše sbírku básní první kategorie, tak když už se o tom dočteme, tak pár řádky někde mezi zprávami, že se zaběhla kočka a jinde se narodila siamská čtyřčata. Myslím si, že s duchovním potenciálem země by se nemělo takto zacházet. Takže já bych kladl důraz i na kulturu. Vzhledem k tomu, že žijeme ve společnosti, která jakoby brala kulturnost a vzdělanost jako něco druhotného, tak já bych považoval za nutné ji naopak vyzdvihnout do světel.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. i)

Prezident republiky jmenuje soudce.

Podle zákona o soudech a soudcích jmenuje prezident republiky soudce na návrh ministra spravedlnosti. Zažili jsme v minulosti konflikt, který řešil i Ústavní soud, kdy prezident Václav Klaus odmítl jmenovat část navržených soudců z důvodu nízkého věku. Zkoumal byste, co je to za lidi, které Vám ministr navrhuje, nebo byste to bral tak, že splnili formální kritéria a tak byste je jmenoval?

Prezident přece jen není kádrovák, aby zkoumal každého soudce, nebo adepta na tuto funkci. Je i věcí vlastní prestiže justice, aby příprava adeptů soudcovského stavu byla co nejlepší. Je také hodně na nezávislém soudcovském stavu, koho ke zkoušce doporučí a pustí. Příprava soudce není záležitostí tak krátkodobou, aby se mnohé o tom člověku nepoznalo. A pokud vím od své bývalé ženy, která je soudkyní v Českých Budějovicích, tak justiční zkoušky nejsou žádná legrace.

Když vyjdu z prosté lidské zkušenosti, tak znám lidi, kterým je 20 let a budí respekt, znám lidi, kterým je 60 či 70 a mají respekt, jako by jim byly 3 roky. Ona ta otázka přesné věkové hranice způsobilosti k výkonu soudcovské profese je hrozně ošidná. Když si stanovíme 30 let, znamená to, že ve 29 je profesně nesvéprávný a v 31 letech bude plně důstojný? Myslím si, že otázka věku je velmi relativní.

Tady si dovolím na chvíli odbočit od ústavních pravomocí prezidenta a zeptám se Vás na názor jako právníka. U nás jsou právní odbornosti velmi uzavřené do sebe. Když se člověk chce stát soudcem, tak musí absolvovat tříletou přípravu. Jako tzv. justiční čekatel dělá 3 roky za velmi malý plat na soudu v podstatě „podržtašku“. A teprve potom ho pustí ke zkoušce. To je pochopitelné u absolventů právnické fakulty, že se seznamují s profesí a pracují pod dozorem. Stejně je tomu i v advokacii, kde je adept také napřed 3 roky koncipientem a pracuje pod dozorem zkušeného advokáta. Proč by ale někdo, kdo má odbornou zkoušku – třeba advokátní – a 10 let vykonává samostatně právnickou profesi, když se rozhodne stát soudcem musel zase znovu dělat celé 3 roky toho „podržtašku“? Nebylo by možné v případě těch, kteří mají už jednu odbornou zkoušku, jim čekatelskou dobu zkrátit – aby mohli jít dříve k justiční zkoušce?

Když už někdo má jinou formu odborné zkoušky, tak není nutné, aby celé 3 roky takříkajíc „chodil pro pivo“. V těchto případech by bylo na místě uvažovat o zavedení zkrácené čekatelské doby. Na druhou stranu bych jí úplně nerušil. Když se někdo pohybuje celý svůj profesní život v advokacii, tak má zažitý trochu jiný pohled na svět, než má mít soudce. Má například jinou etiku. A tu je potřeba si osvojit ve vztahu k novému prostředí. Otupit ty staré ambivalence.

Je to trochu jako když někdo dělá řadu let experimentální divadlo a najednou by měl hrát klasickou tragédii od Shakespeara. To by pro něj byl problém a moc by mu to asi zkraje nešlo.

Navíc ten, kdo se chce stát soudcem, by měl poznat, jak soud funguje zevnitř. Takže si umím představit její zkrácení, ale ne úplné zrušení. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by adept s delší praxí v jiné právní větvi musel začínat od píky a musel tu čekatelskou dobu odkroutit celou. Zkrátil bych ji třeba na rok a pak by mohl podstoupit justiční zkoušky.

Když už jsme u soudců - podle zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, může prezident republiky podat návrh na kárné řízení proti kterémukoli soudci a také proti předsedovi obou nejvyšších soudů a předsedovi vrchního soudu, nebo krajského soudu. Sáhl byste někdy k použití této pravomoci? Můžete uvést co by Vás k tomu vedlo?

To by musel být zjevný případ porušení zákona. Kdyby bylo na první pohled vidět, že jde o jednání účelové – ve prospěch jedné ze stran, nebo někoho jiného.

Pozor - neplést si to s chybou, nebo nesprávným právním názorem. Za ten nemůžeme soudce trestat, protože to by se všichni báli soudit. Od toho máme systém odvolacích soudů, aby opravil chyby prvoinstančních soudů, nebo nižších soudů. Nikdo není neomylný – samozřejmě ani soudce. Něco jiného ale je, když soudce záměrně poškodí občana, nebo naopak zvýhodní. A ještě k tomu je zjevné, že to asi nebylo nezištně. Nebo když jinak jedná v rozporu se soudcovskou etikou. Třeba soudí v podjatosti, ač se měl z řízení vyloučit.

A nebo když naopak nesoudí, anebo zdržuje a dělá průtahy.

Tady je na místě si uvědomit, že dnes už délka řízení v naší justici běžně není takový problém, jak se tvrdí, nebo jako tomu bylo dříve. Průměrná doba řešení případu už je pod evropským průměrem. U nás je to průměrně 138 dní, zatím co ve Francii je to něco přes 500 dní. Jak se pořád říká, že česká justice nefunguje, tak v tomto ohledu si musíme uvědomit, že naše justice funguje poměrně efektivně.

Zvláště když si uvědomíme, že soudcům chybí zázemí, jako mají třeba v Rakousku nebo ve Francii. Tam má každý soudce svůj štáb – zapisovatelku, asistenta, který řeší administrativu a posílá obsílky. To není nějaké umělé zmnožování zaměstnanosti. Jde o to, aby si soudce nemusel takříkajíc „sám prát a sám vařit“. Podobný problém známe ve školství, kde jsou pedagogové zahlceni množstvím formulářů – až je to často na úkor výuky, na kterou učitel skoro nemá čas. Dnes je to papírování tak složité, že ubíjí vlastní iniciativu.

Podobné je to i v justici. Aby soudce mohl pořádně soudit, tak by potřeboval ten servis, který by mu odlehčil od byrokracie a rozvázal mu ruce na posuzování a rozhodování případů. Dnes je to někde tak, že soudce soudí pondělí, středa, pátek a v úterý a ve čtvrtek dělá administrativu. Jinde je to za cenu hrozné přesčasové práce – probdělých večerů a nocí. Rekonstruovat nahrávky ze záznamu slovo od slova. No to je děs. V jiných zemích tohle soudce neřeší a má čas se nad případem pořádně zamyslet.

Ústava čl. 63 odst. 1 písm. i)

Prezident republiky má právo udělovat amnestii.

Máte představu, že situace je zralá na částečnou nebo úplnou amnestii? (pozn.red.: rozhovor byl natáčen 29. 12. 2012 - tedy ještě před tím, než amnestii ve svém projevu vyhlásil prezident Klaus)

Otázkou je, zda o amnestii vůbec veřejně dopředu mluvit. Ono by to v případě všeobecné amnestie mohlo být posuzováno jako určitá forma nabádání k trestnému činu. Někdo by si mohl říci – no tak ještě jsem to nezkusil, tak to musím stihnout teď, protože když mi to neprojde a chytnou mě, tak to amnestie to „smázne“. A nic se mi vlastně nestane.

K úvaze by mohla být částečná nebo zbytková amnestie. S ohledem na přeplněnost věznic, ale pouze tak, že bychom některé tresty přeměnili na veřejně prospěšné práce. Jenže problém je v tom, že ten návazný systém na to není připraven. Nemáme peníze na ty, kteří by kontrolovali odsouzené, kterým by se zbytek trestu odnětí svobody přeměnil na veřejně prospěšné práce, zda je vykonávají.

A pak je tu další problém. Když se vyhlásí amnestie, tak to je „velká zábava“ pro soudy. Protože někdo musí celý proces zlistinit ve všech případech, kterých se to týká. To není jenom otevřít mříže a vrata od věznic. Je to taky spousta papírové agendy.

Když se podíváme na výsledky dosavadních amnestií, tak ty jsou dost rozpačité. Řada z těch co teď sedí, by tam za tři čtvrtě roku byla znova. Takže nevím, jestli by to ulevilo od přeplněnosti věznic, aby ti, co tam mají být, nemuseli složitě uplácet, aby si mohli jít sednout a měli dříve odkroucený trest. A tedy i dříve zahlazeno a mohli třeba začít znova podnikat.

Nejsem si moc jistý, k čemu by to bylo dobré.

Zde bych na závěr části o ústavních pravomocech prezidenta položil jednu speciální otázku. U pravomocí podle čl. 62 a 63, které jsme právě probrali, nejsou v Ústavě stanoveny žádné lhůty. Jeden právní názor je, že podle nálezu Nejvyššího správního soudu má prezident u úkonů podle čl. 62 a 63 postupovat bezodkladně. Aniž by bylo blíže řečeno co to vlastně je – do minuty, ten den, za týden nebo co vlastně je bez zbytečného odkladu – co je zbytečný odklad?

Podle dalšího názoru je, že prezident republiky je podle ústavy neodpovědný a stejně mu nelze nic vnutit.

A existuje i právní názor, podle něhož prezident vykonává úřad a proto se na úkony, které vykonává, vztahují lhůty podle správního řádu. Jak byste nakládal s problémem lhůt?

To je otázka, která míří na to jak máme definovanou roli hlavy státu. To je otázka, zdali je prezident hlava státu stojící zcela „nad vodami“ a nade všemi a nad vším – něco jako absolutistický monarcha. Nebo zda je to v opačném extrému jen ouřada, který musí všechno jen vyřídit.

Já bych byl pro zdravý konsensus. Pakliže máme lhůty pro všechny úřady, tak i prezident by je měl respektovat. Na druhou stranu mu to předepisovat je pro mě něco jako kdyby mu vedle dveří napsali, že si musí utřít boty. Výkon ústavních pravomocí záleží na jeho osobní odpovědnosti. Měl by k tomu přistupovat rozumně a s vědomím, že vykonává vážný úřad a ten s sebou nese povinnosti. Takže by si z úřadu a svěřených úkolů neměl dělat „dobrý den“. Zodpovědný prezident zbytečně nezdržuje. Na druhou stranu to není razítkovací automat, takže má možnost si věci rozvážit. Když se mu něco nelíbí tak to včas odmítnout a zdůvodnit, ale nedělat obstrukce. Ale nemusí to být hned. Rozumný prezident určitě najde zlatou střední cestu.

Podle čl. 63 odst. 2 Ústavy „prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon“

Zákon o zpravodajských službách § 8 odst. 1, 2 a 4

(1) Zpravodajské služby podávají prezidentu republiky a vládě jednou za rok a kdykoliv o to požádají zprávy o své činnosti.

(2) Zpravodajské služby předávají prezidentu republiky, předsedovi vlády a příslušným členům vlády v případech zjištění, která nesnesou odkladu, informace bezprostředně.

...

(4) Vláda a prezident republiky ukládají zpravodajským službám úkoly v mezích působnosti těchto služeb. Prezident republiky ukládá zpravodajským službám úkoly s vědomím vlády.

Co by Vás zajímalo od zpravodajských služeb? Tedy pokud by odpověď dopředu nezmařila jejich práci...

Osobně jsem ještě nikdy nepřišel do styku se státním tajemstvím. A tohoto typu už vůbec. Takže si to mohu jen představovat.

Ale domnívám se, že prezident by měl být informován o různých kontextech toho, co se děje ve světě. A ne vždy se nám o tom dostanou informace prostřednictvím našich sdělovacích prostředků. Mezinárodní procesy mají často hluboké a široké pozadí. Prezident by o tom měl něco vědět, aby při svém vystupování nepůsobil mimo jiné směšně. Tedy mimo jiné.

Bývalý letitý zpravodajský důstojník, který BIS prošel od řadového analytika až po náměstka ředitele pro operativní službu a později se stal ředitelem civilní rozvědky ÚZSI - dnes senátor František Bublan mi prozradil, že vláda se zpravodajskými službami koncepčně vůbec nepracuje. Úkolování prý má takovou podobu, že ředitel služby koncem roku přinese do vlády seznam toho, na čem pracují a co si myslí, že by mohli dělat a v podstatě si to nechá podepsat. Až na velmi vzácné výjimky – třeba poté, kdy Rusové zastavili dodávky plynu a ropy do půl Evropy, si teprve najednou ministři vzpomněli, že by bylo dobré pracovat na tom, abychom to věděli dopředu a mohli se připravit. Zajímala by Vás třeba strategická surovinová bezpečnost? Nebo případy nebezpečného prorůstání vlivu mafie do Policie, justice do tvorby zákonů na míru, nebo na výběrová řízení?

Tajné služby jsou zřízeny proto, aby se zajímaly právě o strategické otázky. A zejména o to, co se normální člověk jen tak mezi řečí nedozví. Jejich práce by měla být zaměřena tak, abychom se pak neustále něčemu nedivili a nebyli nepříjemně překvapováni. A tak by mělo být zaměřeno i úkolování.

Druhou otázkou pak je, nakolik se šéfové zpravodajských služeb svěřují vládě se vším, co zjistili. Tedy nad rámec toho, co od nich bylo přímo požadováno nebo co se jim podepsalo, když to navrhli, že to budou dělat. Myslím si, že jsou to lidé „hraví“, kteří se zajímají o daleko více věcí, než je „plnění plánu“. No ale kdo se na nic neptá, tak se nic nedozví. Aspoň to tak znám z filmů. A asi to tak je i ve skutečnosti, že jsou to lidé „hraví a zvědaví jako koťátka“.

Zvláštní role prezidenta u tajných služeb je i kontrola, zda systém těchto služeb není zneužíván. Vzpomeňme si na kauzu Bém. Tajné služby o něm leccos věděly. Po pěti letech to nějak záhadně vyplulo na povrch. Premiér to údajně nevěděl. Zvláštní otázkou je, že Bém byl protikandidátem na funkci předsedy ve vztahu premiérovi. No a vedle něj působil jako vedoucí Úřadu vlády pověřený koordinací tajných služeb bývalý zpravodajský důstojník. Zvláštní, když vezmeme v úvahu, že mu předtím šéfoval volební kampaň. A pak když se někdo znelíbil, tak se rychle zkoumalo, jestli nemá nějaký škraloup. To už je pak stav, který známe z kauzy Richarda Nixona.

Zákon o vysokých školách

§ 10 odst. 3

Rektora jmenuje a odvolává na návrh akademického senátu veřejné vysoké školy prezident republiky. Návrh se podává prostřednictvím ministra školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "ministr").

§ 73

Profesora pro určitý obor jmenuje prezident republiky na návrh vědecké rady vysoké školy podaný prostřednictvím ministra

Sám jste úspěšně prošel habilitačním řízením a byl jste jmenován profesorem, takže víte jak celý proces funguje. Respektoval byste návrhy vědecké rady vysoké školy na jmenování profesorů, nebo byste měl potřebu zkoumat, jestli např. dotyčný práci „neopsal“?

V mých dobách byly university a vysoké školy v drtivé většině veřejné. Na nich má proces habilitace velkou vážnost, takže není vůbec jednoduchý. A že by na nich prošel plagiát práce, to není jen tak. U nás na AMU musí projít malou uměleckou radou a pak velkou uměleckou radou. V mém případě se k tomu vyjadřovalo více než 50 lidí, kteří moji práci viděli a posuzovali.

Přesto když jsem vydával knihu rozhovorů, která vyšla 2 dny před plánovaným termínem, kdy jsem byl jmenován profesorem a věděl jsem, že formální stránka je vyřízena, tak jsem si na záložce nenechal uvést titul profesora, protože při rozmarnosti pana prezidenta člověk nikdy nevěděl...

U veřejných vysokých škol, kde habilitace jde oponenturou mnoha lidí, kteří jsou rovněž odborníci z oboru a většinou kapacity, bych si to moc nezkoumal. Prezident není všeználek a ani expert na všechny obory, aby poznal, jestli to není plagiát.

Jinou věcí však je, že se nám jako houby po dešti vyrojily soukromé vysoké školy. A když pak takové vysoké školy spíše než jako university vypadají spíše jako podnikatelský projekt na komerční výrobu titulů – když to potřebuje manželka, dcera, babička nebo kdo si to chce koupit, tak když dobře zaplatí, tak má doktorát za pár týdnů, tak to ve mně moc důvěry nevzbuzuje. Když jde asistent z veřejné vysoké školy, který tam nemá moc nadějí na postup, najednou na soukromou vysokou školu a tam se rychle stane docentem, tak je to pro mě trochu otázkou.

Když si vezmeme, že máme Universitu Starý Hrozenkov – pobočka Praha, a to je takový zázrak, že ani nevím, kde všude nám jaké university vyrostly. Nechci je konkrétně podceňovat nebo někoho jiného, ale v podobných případech bych byl opatrný. A ptal bych se, kolik lidí to zkoumalo a kdo všechno to oponoval. Co se o nich ví v mezi odborníky z branže. A možná bych to nechal prověřit na některé solidní universitě.

Mě ta devalvace titulů trochu bolí.

Mnoho let působíte jako vysokoškolský pedagog. Ctil byste volbu akademického senátu a jmenoval byste jim rektora, kterého si zvolili?

Určitě bych návrh respektoval. Koho si zvolili, ať mají. Naopak bych byl proto, aby akademický senát měl výlučnou pravomoc volit rektora. Aby jim ho nemusel nikdo už potvrzovat. Ani prezident tím, že ho formálně jmenuje. Považuji to za základní akademickou svobodu – volit si své představitele. Je to stejný dávný a osvědčený institut jako akademická půda, kde je zaručena svoboda diskuse.

Univerzita je natolik významná instituce, že její rektor by měl požívat takové důstojnosti, aby se nemusel třást před nějakým úředníkem ministerstva školství. Založení univerzity ve středověku byl zásadní akt s obrovským vnitrostátním i mezinárodním dopadem. K jejímu založení bylo třeba souhlasu krále, císaře a papeže. Její fungování pak mělo obrovský dopad do společnosti. Jak to známe z historie Karlovy university.

Pro mě je vážnost rektora srovnatelná s ministrem nebo generálem. Akademický senát je vrcholným orgánem akademické obce. Takže bychom na něj neměli pohlížet jako na nějaký zájmový klub. Proto bych byl pro posílení akademické samosprávy. Ale stejně jako u justice by to mělo vést s posílení její odpovědnosti a vážnosti.

Dost jsem se divil, že když studenti právnické fakulty pořádali před rokem demonstraci, tak se o tyto aspekty vůbec nezajímali. Tam se mluvilo téměř výhradně o penězích. Peníze jsou samozřejmě důležité, ale škrty v rozpočtu a školné to nebyla jediná čuňárna, kterou měl ministr Dobeš ve svém návrhu. Tam bylo zásadní osekání akademické samosprávy. A dokonce kuratela ve formě správních rad a možnost dosazovat jakési vrchnostenské správce. Něco, co tady po staletí vůbec nebylo představitelné.

Zákon o Akademii věd

§ 10 odst. 2

Předsedu Akademie věd jmenuje a odvolává prezident republiky z členů Sněmu a na návrh Sněmu, který projedná vláda.

A u Akademie věd - tam byste rozhodnutí Sněmu respektoval rovněž?

Jeden čas se diskutovalo, jestli Akademii věd vůbec zachovat. Jestli to není bolševický vynález. A také se dodnes diskutuje o tom, jak by měla vypadat. Jestli ji neosekat do tvaru, jak byla stvořena pro kolektiv Zdeňka Nejedlého s tím, že by se výzkum přesunul na půdu vysokých škol a universit. Nebo jestli by se neměl vrátit model Akademie věd a umění, jak tu byl za první republiky. Anebo zdali by to nemělo vypadat podobně jako Academie Francaise.

A ty debaty se vedou stále. Odpověď na tyto strukturální otázky vám teď nedám. Ale myslím si, že Akademii věd tvoří vědci na velmi vysoké intelektuální úrovni. Její Sněm je tvořen velmi ctihodnými a u kolegů respektovanými členy. A podle mého názoru ti vědí, co dělají, když si někoho volí do čela. Prezident by těžko mohl rozhodnout, který z nich je lepší biolog, nebo jestli by náhodou nebyl lepší botanik. Prezident přece nemá od všech věcí klíče a nemůže rozumět všem oborům lidské činnosti. U takto ctihodných institucí bychom měli jejich samosprávě věřit a respektovat jejich volbu. Jmenování prezidentem na základě návrhu bych pojal jako slavnostní akt. Aby to nebylo jako za cara, kde se všichni bez jeho rozhodnutí báli udělat krok. A jak to pak s jejich zemí dopadlo...

Zákon o statistické službě § 18 odst 1 písm. a)

Český statistický úřad seznamuje veřejnost s výsledky statistických zjišťování rostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, vlastních publikací i jiných médií a způsobem umožňujícím dálkový přístup a dále poskytuje požadované vytvořené statistické informace bezplatně Parlamentu, prezidentu republiky, vládě, Nejvyššímu kontrolnímu úřadu, ministerstvům a jiným správním úřadům, soudům, České národní bance, Bezpečnostní informační službě, Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu a orgánům územní samosprávy.

Co by Vás zajímalo od ČSÚ? Třeba něco co není běžně v rutinním plánu šetřící a publikační činnosti ČSÚ?

Statistika je velmi zajímavý obor. ČSÚ si nelze představovat jako úřad, který má horko a těžko co dělat, jen když jsou volby. Předseda úřadu je funkcionář na úrovni ministra a také se účastní jednání vlády.

V tuto chvíli neumím říci, co by mě mohlo zajímat, ale asi by to byla spousta věcí, které zjišťují a umí zjistit. Ale konkrétní věci, které bych od nich potřeboval mimo rámec jejich běžné práce, by asi vyplynul z konkrétních situací, které by mohly nastat při výkonu mandátu.

Zákon o působnosti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže § 1 odst. 3

V čele Úřadu je předseda, kterého na návrh vlády jmenuje prezident republiky

Prezident jmenuje na návrh vlády některé vedoucí funkcionáře ústředních orgánů státní správy. Jako je již zmíněný ČSÚ a též ÚOHS. V těchto případech byste návrhy vlády respektoval, nebo byste zkoumal, co to je za člověka?

V evropských státech je antimonopolní úřad nesmírně silnou institucí. I proto, že na poli své působnosti má pravomoci jako u trestního řízení policie, prokuratura a soud v jednom. U nás je tak trochu na okraji a někdy je považován za „trafiku“. V Evropské komisi je generální ředitelství pro hospodářskou soutěž vůbec nejobávanější složkou z celé Komise. Nezkusil byste vyjednat s vládou, aby navrhla nějakého experta na soutěžní právo nebo veřejné zakázky? Někoho na úrovni, jako byl komisař Mario Montti?

Je vůbec s podivem, že takto důležité funkce se berou jako trafiky. Posuzování otázek kartelů či toho, zda někdo bude mít na něco monopol, je velmi závažná role.

Navíc v působnosti ÚOHSu je dohled nad zadáváním veřejných zakázek. U nás se neustále hovoří o boji proti korupci. Ale pořádný boj proti korupci začne, až to nebude funkce jaksi na přilepšení pro někoho, komu končí životnost v Parlamentu. Takže určitě by stálo za to, na tento post najít někoho, kdo problémům s tím spojeným dobře rozumí. A v tomto smyslu bych chtěl jednat i s vládou.

Děkuji za rozhovor

0
Vytisknout
9270

Diskuse

Obsah vydání | 11. 1. 2013